Herec, mim, zpěvák, divadelní ředitel, dramaturg, dramatik, režisér, scénárista, scénograf, karikaturista, malíř, publicista, překladatel a spisovatel Emil Artur Pittermann zemřel 24. dubna 1936 v Benešově u Prahy - v jedenapadesáti letech a následkem perforace žaludku.
Odešel takto brzy, ale stejně zůstává. Je autorem sedmi desítek her (byť většinou nehraných) i stovky divadelních úprav různých předloh, dramatizací a překladů. Napsal a vydal i několik knih.
Byl také synem poradce arcivévody Ferdinanda, a když vzal již v patnácti letech poprvé „kramle“ z domova, tatínek jej pro jistotu nechal zavřít rovnou do blázince. Naštěstí tam Emil pobyl jen chvíli a už pokorněji studoval gymnázium v Benešově i Akademii výtvarných umění v Praze. Odsud jej ovšem vyloučili. Pozdě se prý vrátil z výletu do Itálie, který absolvoval společně s malířem Otakarem Kubínem (1883-1969).
Jak přišel k příjmení Longen?
Jde o přezdívku. Roku 1906 ji vymyslil malíř Emil Filla (1882-1953), a to v narážce na Pittermanovu výšku. Už tak zván vystoupil Longen poprvé v prvním pražském kabaretu U Labutě Na Poříčí, a to v duu s Eduardem Bassem (1906), a jsa rtutí pokračoval přehršlí štací.
Kočování se svou ženou Xenou.
V letech 1909-1910 žil v Paříži, a když se vrátil, angažoval ho Hašler do zrovna založeného Kabaretu Lucerna. Tady Longen mj. předváděl Ranní toaletu dámy.
Roku 1910 si vzal za ženu svou kolegyni Xenu Markovou (*1891) a roku 1911 si taky začal s filmem a napsal sérii komedií o šviháku Rudim, v jejichž titulních rolích se čtyřikrát režíroval.
Se svou ženou, s hercem Karlem Nollem (1880-1928) a s jeho ženou kočovali v sezóně 1912-1913 českou zemí, ale vystupoval do války nejvíc v pražském Montmartru.
Již před válkou také se Xenou měli kabaret v Terstu, ale poté, co zabili arcivévoda Ferdinand v Sarajevu, jej nešlo dál držet. Začalo se odvádět, nicméně Longen unikl vojenské povinnosti a stal se vedle hraní raději agentem pojišťovny Koruna.
Po roce 1918 se manželé Emil a Xena pro změnu přesunuli do slovinského Národního divadla. Pak do Paříže. Odsud psal do českých novin a roku 1919 dokonce kreslil ve Francii bojiště našich legií. Vrátili se domů, ale ještě roku 1922 působil krátce v Berlíně.
V květnu 1920 nicméně v Praze založil kabaret BUM a na podzim tzv. Revoluční scénu.
Právě na jejích prknech uvedl mimo jiné Kischovovo Nanebevstoupení Tonky Šibenici, přičemž titulní roli získala Xena. Roku 1921 se stal i prvním režisérem, který obsadil Vlastu Buriana do činoherní role, k čemuž došlo v Nestroyově hře Lumpacivagabundus. Měla premiéru 19. června v Uranii v Holešovicích.
1. listopadu 1921 se uvedení dočkala i vůbec první dramatizace Osudů dobrého vojáka Švejka za války světové. Rovněž jejím autorem je Emil Artur Longen a na jevišti exceloval co feldkurát Katz. Titulní roli bravurně ztvárnil Karel Noll. Tento výborný herec hrál pak v letech 1926-1928 Švejka i ve čtyřech filmech.
Longem později napsal i vzpomínky na svého kamaráda Jaroslava Haška (1928) a spolu s ním a Kischem připravili také poutavou hru Z Karlína do Bratislavy parníkem Lanna 8 za 365 dní (1921). Pro Vlastu Buriana zdramatizoval Longen téhož roku i „Dona Kichota de la Manču“ a 17. července jej uvedl ve své režii v Šárce. Sám přitom nepohrdl rolí klisny Rosinanty, zatímco Karel Noll hrál Sancho Panzu.
Jen krátce předtím měla na Revoluční scéně premiéru Longenova hra Hloupý Honza v Pincgavské republice, také již s Burianem, a onoho neobyčejně šťastného roku hrál Emil s Anny Ondrákovou a Karlem Lamačem i v geniálním filmu Jana Stanislava Kolára Otrávené světlo (roli kouzelníka).
Z roku 1921 pochází i jeho představení Veřejné mínění (1921), i jmenujme aspoň pár dalších jeho her.
S Kischem sepsali kus Korunní princ Rudolf (1925) a téhož roku adaptoval Longen ve spolupráci s Jiřím Červeným Gogolovy Hráče, a to ve skeč Hráč. Zrovna tak zjednodušil Kuprinovu Jámu (1925), rok nato následoval kus Z Pankráce je cesta dlouhá a ve čtyřech svazcích mu tehdy vyšly hry v nakladatelství Šotek. I včetně dramat Ministr a jeho dítě, Metody slečny doktora a My chlebem –ona kamenem!
Z roku 1927 pak je další Longenovo představení Světové panoptikum a z roku 1929 Sen rakouského vysloužilce. Je rovněž autorem námětů a scénářů (či obého) k více než dvaceti filmům, přičemž roku 1931 osobně dva režíroval na podkladě vlastních her Miláček pluku a Skalní ševci. Longenovo drama Vyzvědačská aféra obrsta generálního štábu Redla poskytlo spolu s Kischovou reportáží i námět k filmu Aféra plukovníka Redla (1931); v dalším snímku Třetí rota (1931) natočeném podle knihy Josefa Kopty hrál praporčíka Bendu.
Jako autor se Longen podílel rovněž na filmu Jsem děvče s čertem v těle (1933), na adaptaci Matky Kráčmerky (1934) od Popelky Biliánové a roku 1935 taky na snímcích Studentská máma (1935) a Jedenácté přikázání dle Šamberkových her. Z dalších jeho jevištních výtvorů jmenujme aspoň tituly Pan plukovník řádí a Tygr velkoměstské džungle (oba 1931) anebo Útěk s milióny (1932).
Roku 1933 následovaly kusy Jeho Excelence ministr, Klubová primadona, Pokoj za větrem, Vicecísařova Katynka a Alžběta, císařovna rakouská a roku 1937 byl vydán jeho Štědrý den v lapáku. Autor těchto her se, pravda, inspiroval, kde se dalo, a již roku 1927 kupříkladu napsal Vazbu lupiče Kleciána, která se odráží od tehdy čerstvé legendy v tisku neprávem glorifikovaného kasaře Martina Leciána (*1900) známého jako „Postrach Moravy“. Na hlavu onoho mladíka byla vypsána odměna deset tisíc korun a zpočátku zůstával lidovým hrdinou, ba inspiroval novodobé kramářské písně. Byl to ovšem bezskrupulózní vrah policistů. Po právu dostal trest smrti. A přece ještě stačil zavraždit svého strážce jménem Kiss a uprchnout. Znovu byl polapen a popraven 6. 10. 1927 v Olomouci.
Longena však potkalo neštěstí. V květnu 1928 spáchala Xena sebevraždu skokem z okna. Bylo jí 37 let.
Napsal pak o ní román Herečka (1929) a známá je i Sauerova a Klikova kniha Emil Artur Longen a Xena. Vyšla roku 1936.
Už na Silvestra 1928 se Longen podruhé oženil s Marií Uhlířovou a dočkal se ještě dcer. Marie a Jiřiny.
Taky o Burianovi dokázal napsat knihu. Jmenuje se Král komiků (1927) a velkého herce tak poprvé označil právě Emil.
Už roku 1924 jej znovu režíroval v Rokoku v titulní roli Kischova Krále zlodějů, přičemž spolu s Xenou a s Nollem v tom kuse i hráli. Zjara 1925 účinkoval Vlasta Burian (v tomtéž divadle) v Longenově Desertérovi z Volšan a téhož roku pro něj Longen zdramatizoval Kischova Pasáka holek. 4. října 1925 měl premiéru František Ferdinand d´Este (Konopišťské růže), kde Burian zosobnil arcivévodu Bedřicha, a zjara 1926 král komiků účinkoval v Longenově Za pět minut dvanáct. Pak i v jeho kusech Karlovarská internacionála a Censurní zásah. Tam, pravda, měl po boku manželů Longenových jen štěk.
Došlo rovněž na parodickou úpravu Raupachovy tragédie Mlynář a jeho dítě a Vlasta Burian se v ní objevoval v letech 1926-1927. Longem chrlil svá dílka dál. A dál. Roku 1927 se tak stal i spoluautorem představení Forbes a Čejčl a napsal Osud trůnu Habsburského.
Napřesrok v únoru následoval Princ Schanzenberg u pumpy (1928) a v létě 1930 upravil pro Buriana hned dvě převzaté hry Utopil se Čurila a Hulla di Bulla. Rok nato v únoru přepracoval ještě drama Horsta a Wolfganga Děkuji, bylo to krásné a jako dramatik navíc s Burianem přímo spolupracoval na některých dalších představeních Neviditelný Vlasta Burian (1925), Čuba baskervillská, Pimpertone, nehoupej (obě 1926) a Hajný v lese usnul (1931). V létě 1932 spolu navíc upravili Klicperova Hadriána z Římsů.
Pro Buriana pracoval Longen i na sedmici filmů C. a k. polní maršálek (1930), On a jeho sestra (1931, podle hry Bernharda Buchbindera), Funebrák (1932, podle Longenovy hry Už mou milou..., 1923), Anton Špelec, ostrostřelec (1932, podle Longenovy úpravy Müllerovy a Schlosserovy hry Už mne vezou, 1925), Pobočník Jeho Výsosti (1932, podle Longenovy hry Kasta pro sebe čili Travičská aféra nadporučíka Hofrichtera, 1925), Hrdinný kapitán Korkorán (1934) a Nezlobte dědečka (podle Longenovy úpravy Friedmannovy a Robertovy hry V tlamě velryby, 1932).
Je rovněž autorem zajímavé scény Různí advokáti obhajují před soudem téhož klienta, který je obviněn z mnohoženství (1933) a jistěže psal také fejetony a články. Do Národních listů, Českého slova... i do Přítomnosti.
A jeho nejslavnější hra?
C. k. polní maršálek měl premiéru roku 1929 a po dvou letech se transformoval v ještě úspěšnější operetu Járy Beneše. Co drama vyšel prvně roku 1930 a spolu s některými dalšími Longenovými kusy opět roku 1961. Naposled pak právě před deseti lety. Nu, a jak je, myslím, patrno taktéž z následující ukázky, rakouské artilerii (a nejen jí) náš dramatik nepokrytě fandil.
Emil Arthur Longen: C. k. polní maršálek. Fraška o třech jednáních. 104 stran. Edice D/svazek 29. Nakladatelství ARTUR. Praha 2006.
„Kniha vyšla k 70. výročí úmrtí E. A. Longena.“ ISBN 80-86216-72-1
Ukázka z Longenovy hry „C. k. polní maršálek“
Pravý maršálek (dál MARŠÁLEK) přechází po jevišti. Po chvíli: Co vás k tomu přimělo, že jste se vydával za mne?
Nepravý maršálek (dál SETNÍK): Obdiv k vaší uniformě. Vždy jsem toužil, abych to dotáhl také tak vysoko, ale bohužel jsem měl smůlu a dostal jsem se do penze. Nemohl jsem odolat, abych si neoblékl uniformu vaší excelence, když jsem ji viděl viset tam v pokoji.
MARŠÁLEK: A prohlásil jste, že jste polním maršálkem?
SETNÍK: Ne, čestné slovo. Přítomní důstojníci sami mne tak oslovili.
MARŠÁLEK k c. k. nadporučíkovi ADOLFU EBERLEMU: Věděl jste od sluhy Matěje, že přijedu?
ADOLF EBERLE: Nikoli, vaše excelence. Matěj mi inkognito vaší excelence neprozradil.
SETNÍK: My ani ve snu nečuchali, že se tady vaše excelence najednou objeví. Ale tady synovec za nic nemůže. Co měl dělat, když jsem tady chodil jako excelence?
MARŠÁLEK: A jak byste to byl skončil, kdybych nebyl dnes přijel?
SETNÍK: Jednoduše bych byl zítra ráno panu obrstovi prohlásil, že jsem si z něho tropil blázny, a on by byl musil mlčet, aby neměl ostudu.
MARŠÁLEK se směje: Správně!
SETNÍK: Ale zastával jsem vaši excelenci podle všech pravidel. Prohnal jsem obrstovi lejtka. To měla vaše excelence vidět, jak byl obrst z toho divý. A nejvíce paní obstová, která tady měla vrchní komando a blbla c. k. armádu se spiritismem a citováním duchů. Potrestal jsem ji, že jsem přivodil zasnoubení její dcery tady s Adolfem.
MARŠÁLEK: Děkuji vám, pane setníku.
SETNÍK: Rádo se stalo, vaše excelence. Jestli budete někdy potřebovat zástupce, račte si mne zavolat. Já udělám každému vojnu, že na to do smrti nezapomene. Jsem starý voják a stál jsem v šestašedesátým v dešti kulí!
MARŠÁLEK: Děkuji, vaše dnešní zastoupení postačí mi úplně.
C. k. obrst a velitel garnizóny František Przechtiel a jeho žena Hedvika vstoupí po schodech.
HEDVIKA: Vaše excelence, je prostřeno!
MARŠÁLEK: Díky. Pane obrste, skončil jsem vyšetřování.
HEDVIKA: Tyto pány jistě stihne zasloužený trest.
MARŠÁLEK: Nepředbíhejte, paní obrstová! Konstatoval jsem, že mne pan setník zastupoval naprosto k mé spokojenosti. I mějte za to, pane obrste, jako bych zde byl býval rozkazoval já sám. Vše se událo jako v pravdě. A žádám důtklivě, aby se nic neprozradilo, pane obrste.
OBRST: Podle rozkazu, excelence.
ADOLF EBERLE: Pak je i moje zasnoubení platné!
HEDVIKA: To je privátní záležitost. O tom sama rozhoduji.
MARŠÁLEK: Ne, přeji si, aby i zasnoubení zůstalo v platnosti.
ADOLF EBERLE utíká do pozadí: Gustýno!
OBRST A HEDVIKA dvojhlasně: Podle rozkazu, excelence!
SETNÍK: Vaše excelence ráčí jednat, jako by mne zastupovala.
MARŠÁLEK: A co byste ještě učinil, pane setníku?
SETNÍK: Přeložil bych svého synovce do vlídnějších poměrů. Nedělalo by to s paní tchýní dobrotu.
ADOLF EBERLE přiběhne s GUSTÝNOU: Tisíceré díky, vaše excelence.
Po schodech vstoupí obrstova neteř EVŽENA a hrabě GÉZA TÖRÖSZ
SETNÍK k ADOLFU EBERLEMU: Teď už ti Gustýnku nikdo nevezme.
Hrabě TÖRÖSZ: Vaše excelence, prosím uctivě o zproštění služební povinnosti. Ožením se se slečnou Evženou a budu dělat v Americe gulášové konzervy s erbem.
MARŠÁLEK: Vyhovuji vaší žádosti. Ale teď k večeři, oslavíme zasnoubení.
SETNÍK: A já oslavím, že jsem byl v životě pár chvilek c. k. polním maršálkem.
Opona
