S Osudem velrybářského škuneru Essex se příslušníci mé generace často setkali prvně ve stejnojmenné povídce Františka Běhounka, části Knihy robinzonů (1974). Příběh Essexu přitom disponuje minimálně trojitým těžištěm - Běhounkem akcentovanou robinzonádou části posádky, kanibalismem v záchranných člunech a úvodním setkáním s třicetimetrovým vorvaněm, který škuner o délce 27 metrů potopil „drcnutím“ zepředu, k čemž došlo na vlnách Pacifiku 20. listopadu 1820, jen kousek pod rovníkem.
O následujícím pojídání jednotlivých členů posádky informoval mj. sám kapitán Pollard, i když nikoli naprosto pravdivě (ale výpovědi veškerých přeživších se trochu lišily, jak tomu v podobných případech už bývá).
Pollard o antropofagii zpravil taky pastora Misijní londýnské společnosti na ostrově Rataj, a to slovy, která František Běhounek parafrázuje či cituje následovně:
„Snědli jsme zásoby už za několik dní a brzy nato dva z nás zemřeli. Nezbývalo nám nic jiného, než živit se jejich pozůstatky. Pekli jsme je na ohni, který jsme zapálili v písku na dně člunu. Ale co jsme měli dělat, když jsme spotřebovali i tuto zásobu? Dívali jsme se s černými myšlenkami jeden na druhého, ale drželi jsme jazyk za zuby. Ujišťuji vás, že jsme se měli rádi jako bratři, ale naše pohledy říkaly za nás, co se nevyhnutelně stane. Metali jsme los a ten padl na plavčíka. Vyskočil jsem a zvolal: Hochu, drahý hochu, nechceš-li se sám podrobit rozhodnutí osudu, zastřelím každého, kdo se tě dotkne! Ubohý chlapec se na nás zaraženě díval a chvilku váhal, ale pak klidně položil hlavu na okraj člunu a řekl: Pane, podřizuji se tomuto rozhodnutí osudu jako každému jinému. Brzy byl odpraven; a nezůstalo z něho nic. Když potom jeden z nás zemřel, i jeho jsme snědli. Ale víc vám říct nemohu; mám hlavu při té vzpomínce jako v ohni.“
Běhounek, pravda, nevěděl, že sedmnáctiletý nešťastník s příznačným jménem Owen Coffin byl navíc kapitánův bratranec. Vzápětí se znova losovalo, aby určili toho, kdo chlapce zavraždí.
„Černý puntík“ si vytáhl jeho kamarád Charles Ramsdell. Coffina zastřelil. Navzdory čerstvému „přídělu“ masa umřel 11. února 1821 i další člen posádky jménem Ray a po zbytek plavby ohlodávali kpt. Pollard a jediný další přeživší kosti obou mrtvol. 23. 2. je zachránila už na dohled amerického pobřeží nantucketská loď Dauphin, nicméně ani jediný z lidojedů na její posádku nehalekal, ba naopak se vyděsili. Seděli či leželi, aniž si Dauphina všimli.- Ke kanibalismu došlo i ve druhém člunu a třetí zmizel úplně.
Také škuner Essex byl z velrybářského přístavu Nantucket, který měl tehdy jen osm tisíc obyvatel, a tragédie se přiřadila k tradovaným zkazkám onoho typu, nestala-li se rovnou jedním z archetypů v jejich pozadí. A že jenom námořní latina? Ale kdeže, ta tu ji považovat nebylo možné. Vše zůstává doloženo.
V prvním vydání Knihy Robinsonů (1944) a opět v časopise Pionýr ilustroval Běhounkovo vyprávění Zdeněk Burian, později vytvořil působivé ilustrace také Václav Junek a nyní tedy můžeme jejich efekty srovnat s americkým filmem.
Jelikož se však jednalo v Běhounkově případě jako takřka vždycky o dílo určené dětem, kanibalismus je v něm podchycen pouze strohou citací z Pollardovy výpovědi. „Byl to osud tak hrůzný, že se v jeho líčení omezíme,“ omlouvá se dokonce František Běhounek přímo v textu a akcentuje radši trosečnické osudy těch mužů z Essexu, kteří zůstali na ostrově Ducie, respektive Henderson v soustroví Tuamotu.
Aktuálně do multikin nasazený snímek režiséra Rona Howarda V srdci moře nemá však (a chvála Bohu) kanibalismus za ústřední téma. Navíc je adaptací stejnojmenné knihy (2001) Nathaniela Philbricka, která získala National Book Award.
Přesto je k diskusi, nakolik nepřesně vytváří ze smrtícího kytovce přímo legendární Bílou velrybou alias Mocha Dicka. neboť ani jeden z těch, co Essex přežili, nikdy nemluvil o jakékoli světlé barvě na pokožce rozzuřeného vorvaního „beranidla“.
Pětatřicetiletý George Pollard z Bostonu podle všeho nebyl tak úplně mužem na svém místě a je otázkou, zda se měl nechat přesvědčit, aby neveslovali k západu a nejbližší pevnině, již bylo souostroví Markézy. Námořníci se tam podle všeho báli plout i kvůli kanibalismu praktikovanému bezesporu domorodci, což je také největší paradox celého příběhu, a dali přednost plavbě k jihu!
Kapitánu Pollardovi později svěřili další loď, ale také ztroskotala, tentokrát u Sandwichských ostrovů, a tak se začal živit jako noční strážný v nantucketském přístavu. Třicet let předtím a ještě jako velitel Essexu mohl jen děkovat za rozvahu svému důstojníku Owena Chaseovi, jak to zachycuje i film a jeho knižní předloha.
V kapitole vyřazené z knihy Otazníky nad hroby, která se jmenuje Kapitán Achab a Bílá velryba, ztotožnil také Ludvík Souček útočníka na Essex s Mocha Dickem, ani on pro to ale neobjevil žádné podklady.
Přestože byl totiž vorvaní albín poprvé neúspěšně harpunován už roku 1810 při pobřeží Chile (a zlikvidován teprve v srpnu 1859 při pobřeží Brazílie, kdy z něj již trčelo devatenáct harpun), loď kapitána Pollarda patrně napadl jiný kytovec.
O čem však sporu není? O tom, že pozoruhodný stylista Hermann Melville (1819-1891) skutečně získal od Chaseova syna vylíčení události, jak je podal osobně jeho otec, tedy ještě než skončil v blázinci.
A také o tom, že se Melville setkal se zestárlým Pollardem, jak ukazuje ve svém orámování i film. Herman (vlastně také neúspěšný) dokonce neúspěšného kapitána obdivoval, nicméně ten skutečně neměl nač být hrdý a pokaždé ve výroční den srážky s oním vorvaněm se prý postil. On i Chase se ovšem stali jen jednou z řady Melvillových inspirací, a pokud si tohoto klasika v téhle souvislosti připomínáme, měl by zrovna tak být vzpomenut předčasně zesnulý Edgar Allan Poe (1809-1849); vždyť taky on se tragédií Essexu (i když rovněž nejen jí) inspiroval při psaní svého románu Příběhy Arthura Gordona Pyma z Nantucketu (1838)...
Nepříliš umělé vylíčení zkázy Essexu vydal Owen Chase malým nákladem už roku 1821, nicméně zkušený Nathaniel Philbrick vyšel ve své knize víc ze zprávy Ztráta lodi Essex potopené velrybou a utrpení posádky v otevřených člunech (vydáno teprve roku 1984), kterou dal dohromady plavčík Thomas Nickerson (a již František Běhounek znát nemohl).
Historická práce, která se stala předlohou filmu V srdci moře, je nepochybně záslužným činem, ale ani tak se nedokážu neptat, proč ji vlastně adaptovali jako senzační spektákl. Odpovědí by se určitě našlo víc, ale sporu není o tom, že se film touží nést na vlně slávy filmových adaptací Melvillova románu v čele s tou nejslavnější z roku 1956, již sepsal sám Ray Bradbury, režíroval sám John Huston a kde hrají Gregory Peck či Orson Welles.
Jenomže nic naplat, kytovci z tohoto i dalších podobných filmů nemají asi moc společného s Essexem. A jasné je taky to, že se natočení snímku V srdci moře může rentovat teprve dnes, když už digitální moc vizuálně simuluje i bezpočet jiných katastrof, ať už skutečných nebo fiktivních.
Propojení Essexu a reálného Mocha Dicka je tak silně účelové, ba komerčně drzé. Nesporná souvislost Essexu, jeho kapitána a románového Moby-Dicka nicméně nepochybně existuje.
V srdci moře / In the Heart of the Sea / Režie Ron Howard. USA 2015. 121 minut.
Podle světového bestselleru: Hermann Melvill - Mobby Dick, Bílá velryba
