Vetřelci a volavky. O podobnosti uměni reálného socialismu a dnešní tzv. moderní architektury

Vetřelci a volavky. O podobnosti uměni reálného socialismu

Kniha se zabývá širokým fenoménem sochařství ve veřejném prostoru (jindy nazývaném monumentální umění) v Československu v období normalizace s mírným přesahem až do roku 1992. Téma do sebe pojímá nejen solitérní pomníky a památníky na veřejných prostranstvích, ale také sochařskou a reliéfní výzdobu architektury – úřadů, škol, nemocnic, velkých podniků, továren.

Nejkrásnější kniha za rok 2013 představuje více než 500 vybraných děl zachovaných či odstraněných z veřejného prostoru jako reprezentativní vzorek toho, co v letech 1968–1992 vzniklo.
Jde o výsledek nesmírně náročného dlouhodobého průzkumu tisíců lokalit celého Československa, který sebou nesl i problém určení autorství sochy a legendy jejího vzniku. Vychází česko-anglicky.

Při podrobnějším zkoumání normalizačních soch je patrno, že způsob, jak se část autorů  vyrovnala s nátlakem socialistické byrokracie, je velmi podobná dnešnímu stavu.
S větší nebo menší ochotou, podobně jako v mnoha jiných oblastech kultury, se autoři uchylují ke kompromisu. Na jedné straně chtějí modelovat své sochy svobodně, na druhé jsou nějakou výběrovou komisí nuceni do prvoplánové srozumitelnosti. Figurativní sousoší jim často slouží jenom jako hřiště pro biogeometrickou sochařskou hru.


Tato bizardní kombinace abstraktního a realistického umění nemá ve světě obdoby.
Zvláště, když vezmeme v úvahu častou existenci těchto socialistických děl na veřejných prostranstvích a můžeme ji tak konfrontovat s díly současných autorů. Často rozdíly nejsou vůbec patrné, i když jistá svoboda tématu je zřejmá.
Oproti dnešku, kdy existuje mnoho různých zadavatelů, jejichž vkusu či nevkusu se musí výtvarník přizpůsobit, bylo neštěstím těchto zakázek, že měly ve výsledku jenom jediného zadavatele, stranou kontrolovaný stát. Ale i na straně státu rozhodovali o zakázkách často stejně nesoudní a nevzdělaní lidé jako dnes. A právě takoví lidé-zadavatelé nakonec určují mantinely pro tolerované polohy výtvarného umění ve veřejném prostoru. Jednotlivé žánry se pak liší jenom v malých nuancích.

Skutečná otázka, která vyplývá z této knihy je, jakou svobodu mají umělci při tvorbě díla pro veřejné prostranství. Jakou svobodu měli za socialismu a jakou dnes. Je zřejmé, že rozdíly nejsou až tak velké.

Více o projektu: http://www.vetrelciavolavky.cz/