Jako román je čtení o čtení, které sepsal ze své učitelské praxe francouzský spisovatel Daniel Pennac. Ale pozor, žádná příručka, ale čtivé vyprávění plné vtipu a sympatických úvah, kterou by si měli přečíst nejen rodiče, ale hlavně učitelé. A nemusíte se bát. Kniha se sice jmenuje "Jako román", ale opravdu není dlouhá. O to je však zajímavější a už vůbec není nudná.
Daniel Pennac
je původním povoláním učitel a proto má k dětem blízko. Ve své útlé knížce (něco přes 100 stran) se zamýšlí, proč lidé málo čtou. Text je určen především dospělým, kteří si stěžují, že jejich děti málo čtou, ale zcela jistě tam najdou mnoho poučení i tzv. odborníci na literaturu. Hlavní příčinu nezájmu o čtení vidí Pennac především ve špatném vedení dětí ke knížkám, už ve školním věku. Řeknete si nic nového. Kolik už toho bylo napsáno. Jenže kniha Pennaca je trochu jiná. Je nejen velmi čtivá, ale hlavně důmysleně vystavěna. Od naprosté skepse až po nacházení východisek "jak na to". Poukazuje na různé učitelské i rodičovské nešvary a vtipně glosuje své úvahy perličkami z praxe. Na závěr knihy si můžeme přečíst tzv. deset práv čtenáře, které rozhodně stojí za přemýšlení. Třeba i vás napadne, co můžete udělat pro svoje děti, aby ke knihám nepřistupovali se strachem a s ohrnutým nosem začínajícího konzumenta.
I když bychom mohli chápat knihu jako literární příručku, budeme překvapeni, jak se Pennac dokázal vyhnout poučování a posunul své úvahy do roviny čtivého literárního díla.
Daniel Pennac / Jako román / Z franc. přeložila Helena Beguivinová. (a velmi dobře)
Mladá fronta, Praha 2004. Vázané, 120 str.
Pár myšlenek z knihy Jako román:
"Kde najít čas na čtení?
Vážný problém.
Který žádným problémem není.
Jakmile vyvstane otázka času na čtení, znamená to, že není chuť. Neboť podíváme-li se na to blíž, čas číst nemá vůbec nikdo. Ani malí, ani mládež, ani velcí. Život je neustálou překážkou čtení.
"Číst? To bych rád, ale to víte, práce, děti, dům, nemám prostě čas..."
"Já vám závidím, že máte čas číst!"
Ale jak to, že tamhleta, která chodí do práce, chodí na nákupy, vychovává děti, řídí auto, miluje tři muže, chodí k zubaři a příští týden se stěhuje, si najde na čtení čas, a tenhle cudný svobodný mládenec ne?
Čas na čtení je vždy čas kradený. (Ostatně stejně jako čas na psaní nebo na milování.)
Ukradený z čeho?
Řekněme, že z povinnosti žít.
To je nejspíš důvod, proč největší knihovnou na světě je metro - onen okoralý symbol výše zmíněné povinnosti.
Čas na čtení, stejně jako čas na lásku, rozšiřuje čas na žití.
Kdybychom měli na lásku pohlížet z hlediska svého časového rozvrhu, kdo by se jí odvážil? Kdo má čas na to být zamilovaný? Kdo však kdy viděl zamilovaného, který si neudělá čas na milování?
Nikdy jsem neměl čas na čtení, ale nic mi nikdy nemohlo zabránit, abych dočetl román, který se mi líbí.
Čtení nesouvisí s organizováním společenského času, čtení je stejně jako láska způsobem bytí.
Otázkou není zda mám či nemám čas číst (čas, který mi ostatně nikdo nedá), nýbrž zda si dopřeju nebo odepřu potěšení být čtenářem.
Lidské čtení – aneb nezadatelná práva čtenáře.
Autor je formuluje jako desatero. Jak říká, je to kulaté a posvátné číslo známých přikázání a je pěkné ho pojednou vidět na seznamu povolení.Desatero zní:
Právo nečíst.
Právo přeskakovat stránky.
Právo knihu nedočíst.
Právo číst tutéž knihu znovu.
Právo číst cokoli.
Právo na bovarysmus (odvozené od Flaubertovy Madame Bovary, která měla velké iluze o životě dané romantickou četbou. Jde o konfrontaci světa snů a reality, završený tragickým osudem Emy Bovary, páchající sebevraždu).
Právo číst kdekoli.
Právo jen tak listovat.
Právo číst nahlas.
Právo mlčet.V posledním, desátém bodě s názvem Právo mlčet píše:
„Člověk staví domy, protože žije, ale píše knihy, protože ví, že je smrtelný. Bydlí v tlupách, protože je tvor stádní, ale čte, protože ví, že je sám. Četba je pro něj společníkem, který nezabírá místo žádnému jinému, ale jehož by ani žádný jiný společník nedokázal nahradit. Neposkytuje mu žádné definitivní vysvětlení jeho údělu, ale splétá hustou síť jeho spolčení se životem. Nepatrná a skrytá spřažení, která vypovídají o paradoxním štěstí žít, přestože ukazují tragickou absurditu života. Takže naše důvody, proč čteme, jsou stejně podivné jako naše důvody, proč žijeme. A nikdo není oprávněn požadovat od nás, abychom se mu z tohoto soukromí zpovídali.
Ti nemnozí dospělí, kteří mi dávali knihy ke čtení, se vždy před těmi knihami stavěli do pozadí a dali si dobrý pozor, aby se mě nevyptávali, jak jsem jim porozuměl. Těm jsem ovšem o svých četbách povídal. Ať živým, nebo zemřelým, jim věnuji tyto stránky.“
