Velmi poučná kniha Dušana Zbavitele, českého předního indologa o souvislostech indické kultury, náboženství a historie. Doporučuji všem, kteří si chtějí srovnat myšlenky, než vysloví cokoliv týkající střetu kultur v euroamerické civilizaci. Neboť jak praví starí indické přísloví: Muž, který neví nic o literatuře, hudbě a umění, není než zvíře bez zvířecího ocasu a rohů.
Moudrost a umění starých Indů / Dušan Zbavitel / Odeon - Praha 1971
Dušan Zbavitel (7.5. 1925 – 7.8. 2012) byl významný indolog, překladatel a spisoavtel.
Odbornou specializací PhDr. Dušana Zbavitele, DrSc. byla bengálská literatura a na tomto poli získal světový věhlas. Indologii studoval na UK v letech 1945–1948. Poté pracoval jako vědecký pracovník do Orientálního ústavu Akademie věd až do vynuceného odchodu v roce 1971. Pak pracoval jako překladatel. Od roku1978 působil jako učitel sanskrtu a bengálštiny na pražské Jazykové škole. Po celý bživot byl odborně činný, zejména jako překladatel ze sanskrtu, pálijštiny, bengálštiny, angličtiny a němčiny. Celkem napsal a přeložil přes 200 knih. Za svou badatelskou a překladatelskou činnost byl mnohokrát odměněn řadou domácích i indických ocenění.
Ukázky z knihy...
K nepříznivým důsledkům vlivu islámských zvyklostí na indickou civilizaci patří posílení a velké rozšíření zvyku odlučovat ženy od ostatní společnosti.
Tento zvyk se nejčastěji označuje perským slovem parda, tj. záclona, rouška, závoj, a někdy také perským slovem góša, tj. koutek, ústraní. Musí-li už žena vyjít za obstaráním nezbytně nutných potřeb na veřejnost, má příkaz nosit volný pytlovitý oděv, kterému se v Indii podle jeho hlavní části, roušky přes obličej s otvory pro oči, říká burka.
Podle islámské teorie existují na světě jen dva druhy zemí: tábor války (dáru'l-harb) čili nemuslimský svět a tábor míru (dáru'l-islám) čili svět muslimský.
Povinností každého dobrého vladaře je svatou válkou změnit území války v území míru, to jest dobýt zemí nevěřících a obrátit je na islám, nebo jestliže odmítnou, bez milosti je vyhubit. V praxi to vypadalo tak, že se hinduistům začaly přiznávat výhody, které islám poskytuje pouze "lidem knihy", tj. těm, kteří věří v některé zvěstované písmo, především křesťanům a židům. Ti mohou v zemích dobytých muslimy dále svobodně vyznávat své náboženství, ale musí za to platit daň z hlavy.
Praktické důvody nakonec převládly a přes odpor většiny teologů se v dillíském sultanátu vybírala od hinduistů džizja, náboženská daň z hlavy, která je formálně opravňovala k ochraně životů a majetku.
Muslimská džizja inspirovala některé hinduistické panovníky k tomu, že zavedli ve svých državách odvetné opatření a ukládali muslimům podobnou diskriminační daň, kterou nazývali pokuta pro Turky (turuška-danda). Gudžarátský sultán Mahmúd (zemřel r. 1511) nedovoloval hinduistům jezdit na koni, nařídil jim nosit na oděvu potupný pruh červené látky a zakázal veřejně slavit svátky hólí a díválí.
Abú Raihán al-Bírúní, učenec a cestovatel z Chórezmu (zemřel r. 1048), který strávil v Indii téměř čtyřicet let a věnoval se za sultána Mahmúda z Ghazny studiu indické filosofie a náboženství, si ve svém arabském díle trpce stěžuje na hinduistickou uzavřenost:
"Všechen jejich fanatismus je namířen proti těm, kteří k nim nepatří, proti všem cizincům. Říkají jim mléččhové, to jest nečistí, a zakazují mít s nimi jakékoliv styky, ať už je to smíšený sňatek a jiný druh příbuzenského vztahu nebo sezení, jídlo a pití s nimi, protože si myslí, že by se tím poskvrnili... Věří, že žádná jiná země není jako jejich, žádný národ jako jejich, žádní králové jako jejich, žádná věda jako jejich. Jejich nadutost je taková, že když jim vyprávíš o nějaké vědě nebo učenci v Chorásánu nebo Persii, myslí si, že jsi hlupák a lhář."
Súfismus převzal i některé vnější rysy buddhismu, například používání růžence. Nejliberálnějším hlasatelem synkretického učení byl hindský básník Kabír (1380-1418), jehož poezie sice vycházela z hinduistického kultu Rámova, ale snažila se jej kombinací s učením koránu přetvořit v čistý teismus. Boha uctíval pod jménem Ráma a hlásal, že láska k němu musí zahrnovat pocity bezmezné a bezvýhradné oddanosti. "Jsem Rámův pes," zpíval. "Jmenuji se Mutija, na krku nosím Rámův řetěz a jdu tam, kam on mě táhne." K súfismu se ze synkretických básníků nejvíc přiblížil Dádú Dajál (1544-1603). Jeho učení mělo výrazné kvietistické rysy. Tato mírumilovná sekta se však časem změnila v bojovnou skupinu, která táhla do boje s Dádúovým jménem na rtech; někteří její členové skončili jako lupiči v okolí Džajpuru.
Skandapurána: "Jako rosu vysouší ranní slunce, tak všechny hříchy lidstva vysouší pohled na Himálaje."
Oborem, v němž mohli starověcí Indové nejvýrazněji uplatnit své rozvinuté schopnosti abstraktního myšlení, byla matematika.
Indická matematika dospěla mnohem dřív než evropská k velkému objevu desetinné soustavy a především nuly, kterou pak předala ostatnímu světu spolu se svými číslovkami prostřednictvím Arabů; vždyť to, čemu říkáme arabské číslice, je ve skutečnosti modifikovaný znakový soubor starých Indů, jehož převzetí západním světem Arabové jen zprostředkovali. Ne náhodou říkali matematice hindisat („indická“). Význam indické matematiky pro celý svět charakterizuje A. L. Basham takto: „Dluh západního světa Indii v tomto směru nelze ani docenit.
Většina velkých objevů a vynálezů, na něž je Evropa tak hrdá, by byla nemožná bez rozvinutého matematického systému, a ten by byl zase nemyslitelný, kdyby se Evropa nebyla zbavila těžkopádné soustavy římských číslovek. Neznámý muž, který vynalezl nový systém, byl ze světového hlediska po Buddhovi nejvýznamnějším synem Indie. Ačkoli jeho objev bereme jako samozřejmost, byl dílem práce analytického mozku první třídy a zasloužil by si mnohem více poct, než se mu zatím dostalo.“
Specialisté už dávno vypočítali dlouhou řadu dílčích úseků matematiky, v nichž starověcí Indové předhonili Evropu o celá staletí. Připomeňme si alespoň, že Árjabhata dovedl například určit takzvané Ludolfovo číslo, používané k výpočtu poloměru a průměru kruhu, na čtyři desetinná místa a jeho bezprostřední následovníci dokonce na devět; že ve svém díle pracuje s matematickou hodnotou nuly a nekonečna; že řeší skoro moderním způsobem lineární rovnice; že jiní starověcí indičtí matematikové znali nezávisle na Řecích Pythagorovu větu, sinus i kosinus atd.
Ašóka - z obávaného dobyvatele a nemilosrdného kata nepřátel - z Čandašóky (krutého Ašóky) - se stal náhle rozvážný vladař plný mírnosti a soucitu se všemi živými tvory - Dharmašóka (spravedlivý Ašóka). Začal horlivě pečovat o všechny poddané své obrovské říše. Na jeho příkaz byly podél cest vysazovány ovocné stromy, jež skýtaly unaveným poutníkům stín i potravu, byly kopány studně v určitých vzdálenostech od sebe a začaly se pěstovat léčivé byliny pro potřebu lidí i zvířat. Budoval i nemocnice, v nichž bylo poskytováno ošetření lidem i zvířatům. Své příkazy dával Ašóka tesat na hlazené balvany nebo na kamenné sloupy a tyto nápisy rozmisťoval po celé říši, zejména na jejích hranicích. Jsou prosty slohové květnatosti a nabubřelých frází, jimiž pozdější, často bezvýznamní panovníci oslavovali především sami sebe.
Hovoří-li Ašóka o sobě, užívá stereotypně označení "bohům milý, milostivý král" a vybízí poddané ke skromnému a zbožnému životu, jaký vede on sám na svém dvoře. Hlavním příkazem mělo být zachovávání ahinsy, neubližování živým tvorům. Slavnosti, při nichž bylo zabíjeno mnoho zvířat, radí nahradit zbožnými poutěmi na posvátná místa. Přes všechny nejasnosti i pochybnosti, jaké můžeme chovat vůči některým Ašókovým slovům a úmyslům, je zřejmé, že to byl jeden z největších vladařů v dějinách starověku. Svou rozvážnou politikou položil základy k novému pojetí náboženské i občanské tolerance, jaká nemá u jiných kulturně vyspělých národů starověku obdoby.
...podle hinduistické kosmologie je naše lidstvo jen jedním z dlouhé řady lidských společenství, která tu žila a budou ještě v budoucnu žít.
Doba jeho existence byla vypočítána na 306.720.000 roků. Toto údobí zvané kalpa (velevěk) se rozpadá na 71 manvantar (doslova „manuovských věků“, nazvaných podle jakýchsi praotců každého lidstva manuů). Každá z nich trvá 4.320.000 let a dělí se na čtyři jugy (věky), které mají po všech stránkách sestupnou tendenci – co do délky trvání, úrovně morálky, duchovní a tělesné dokonalosti lidí i jejich celkových životních podmínek. První, zvaná krtajuga, jakýsi „zlatý věk“, se vyznačuje všeobecnou spokojeností, blahobytem a štěstím, zbožností i dlouhověkostí všech pozemšťanů a jejich pokojným vzájemným soužitím; trvá 1.728.000 let.
Upanišada zvaná Brhadáranjaka praví:
„Člověk je zde (na tomto světě) vytvářen zcela svou touhou a podle jeho touhy je jeho odhodlání, a podle svého odhodlání jedná, a podle jeho jednání se utváří jeho osud.“
Na první místo je postaveno myšlení a poznání džňána, správné pochopení tajemství života a podstaty lidských bytostí, které je předpokladem ke konečnému vysvobození átmana z koloběhu přerozování.
Sanskrt
Zvláštní pozornost si zaslouží vědní obor, v němž Indie už v této době předběhla ostatní svět o celá staletí – gramatika. Sanskrt byl jedním z nejpevnějších pojítek celé Indie, dorozumívacím jazykem vzdělanců na celém subkontinentu a neobyčejně tvárným nástrojem v rukou dlouhých generací básníků.
Už jeho název sanskrtá bhášá, doslova „sestavený, dohromady daný jazyk“, naznačuje, že sanskrt nebyl nikdy skutečně hovorovou řečí. Jen tak namátkou – sanskrt má vedle jednotného a množného čísla ještě dvojné číslo duál, vedle prostého minulého času perfektum a sedmero variant aoristu, celkem osm pádů, deset navzájem odlišných slovesných tříd atd. Představuje tak tvarově nejbohatší indoevropský jazyk, a to ani nemluvíme o jeho prakticky neomezeném slovníku, který využívá schopnosti sanskrtu skládáním slov a slovních částic v kompozita vytvářet stále další a další výrazy; dodnes toho využívají všechny novoindické jazyky k tvorbě moderní vědecké a technické terminologie, při jejímž obohacování se obracejí k sanskrtu v ještě širší míře než my v Evropě k latině a řečtině.
K vysvobození z neustálého koloběhu životů, jejichž základem jsou útrapy, volí Buddha zlatou střední cestu a odmítá jak požitkářství, tak i asketické sebetrýznění.
Člověk musí poznat pravdivost čtyř základních, jak říkají buddhisté, ušlechtilých pravd – že všechno, od narození až po smrt, je spojeno s utrpením, že toto utrpení vzniká z lpění na životě a ze žízně po bytí, že k přerušení řetězu stálých utrpení je třeba odstranit toto lpění a žízeň a že k tomuto cíli vede jedině takzvaná osmidílná cesta. Skládá se ze správného názoru, správného rozhodnutí, správné řeči, správného chování, správného způsobu života, správného usilování, správného myšlení a správné meditace.
