Baltazar Gracián. Pronásledovaný jezuita a jeho Příruční orákulum a umění moudrosti

Baltazar Gracián

Baltazar Gracián y Morales (8.1. 1601 – 6.12. 1658) byl španělský jezuita, spisovatel a filosof 17. století. Během svého života byl za své mimořádné a nadčasové názory církevními autoritami často pronásledován, protože představitelé církve považovali jeho dílo za dehonestující a podkopávající vážnost církevního, ale i světského stavu.

Baltasar Gracián Y Morales se narodil v Calatayud, Aragon, Španělsko. Do Tovaryšstva Ježíšova nastoupil v roce 1619. Gracián následně napsal několik knih o aspektech lidského života a chování a nakonec se stal rektorem jezuitské koleje v Tarazoně. Gracián se zabýval definováním kvalit ideálního člověka a vytvořením systému pravidel, která by vedla k lepšími až ideálnímu životu.

Pod svým skutečným jménem vydal pouze jednu knihu (Sanctuary Mediation for Priests and Frequent Communiates). Ostatní knihy vydal bez svolení svého jezuitského představeného pod pseudonymy Lorenza Graciána nebo Graciána de Marlonesa.

Mnoho jeho knih bylo věnováno objasnění principů konceptismu - metafyzického vtipu, založeného na dvojznačnostech, nových slovech, propracovaných domýšlivostech a protikladech. Někteří považují jeho styl za nástup dekadence. Právě světská povaha některých jeho knih později vedla k jeho pokárání.

V roce 1637 publikoval knihu El héroe, kde popisuje politického nadčlověka, kterého pojal jako křesťanskou odpověď na Machiavelliho prince. Kniha později upoutala pozornost Napoleona a ovlivnila Schopenhauera a Neitzscheho.

V pozdějším díle El discreto Gracián tvrdil, že k zajištění ideálního života je třeba nejprve hovořit s mrtvými (číst jejich díla), poté se živými (získávat světské zkušenosti a cestovat) a poté se sebou (meditací a přípravou na smrt).

Navzdory svým nadřízeným vydal pod jiným jménem knihu El kritón (1651, 1653, 1657), třídílný filozofický román, který německý pesimistický filozof z 19. století Arthur Schopenhauer považoval za jednu z nejdůležitějších knih, jaké kdy byly napsány. Schopenhauer velmi obdivoval Graciána. Není divu, že v jeho díle najdeme dostatek společných myšlenek.
Kniha je psána satirickým tónem o lidské společnosti. Jedná se o příběh ušlechtilého divocha, který je přiveden do Evropy, aby pozoroval tzv. civilizační výdobytky. Vyvozené závěry jsou ale vysoce pesimistické, což naznačuje, že civilizace poškozuje přirozené humanistické instinkty, s nimiž se člověk rodí.

Asi 300 aforismů bylo získáno z Gracianových děl a publikováno jako příručka El Oráculo (Příruční orákulum a umění moudrosti). Jedná se zhuštěný souhrn moudrosti ve 300 odstavcích, jak se chovat v životě důstojně, moudře a proto i šťastně.
Tuto knihu, stejně jako ostatní Gracianovy knihy, vydal jeho přítel Don Vincencio Juan de Lastanosa. Byl to možná on, kdo vytáhl jeho myšlenky z ohromné ​​Gracianovy práce, která v mnoha případech odráží jeho zřejmou touhu poučovat knížata a jejich výkon moci.

Knihy:
Baltasar Gracián, Příruční orákulum a umění moudrosti, Odeon, Praha 1990.
Baltasar Gracián, Kritikon, Odeon, Praha 1984
Gracián kontra Komenský : Příruční orákulum aneb Umění moudrosti / uspořádal Hugo Schreiber Praha, Evropský literární klub 2006.

Výpisky z díla: Příruční orákulum aneb Umění moudrosti

Hloupost vždycky vstupuje bez zaklepání, protože všichni nevědomci jsou smělí. Sama jejich prostota, která jim zprvu brání vzít v úvahu námitky, zbavuje je později pocitu trapnosti.

Nikdy se nezdržovat s hlupáky. Je jím ten, kdo je nezná, a více ten, kdo je poznal, ale neodmítl. Jsou totiž nebezpeční v běžném styku, a v důvěrném škodliví. A třebaže na nějakou dobu je zadrží vlastní nedůvěra a cizí opatrnost, posléze svou hloupost provedou anebo vysloví, a pokud s ní otáleli, tedy jen proto, aby byla důkladnější.

Hloupí jsou všichni, kteří na to vypadají, a polovina těch, kteří na to nevypadají.

Aby byl člověk oblíben, musí použít jediného prostředku: odít se kůží nejtupějšího hovádka.

Být ve střehu proti hrubcům, hašteřivcům, domýšlivcům a veškerému druhu hlupáků. Lze jich potkat mnoho a moudrost spočívá v tom, minout je.

Puklá nádoba se nikdy nerozbije a svou trvanlivostí se až zprotiví. Zdá se, že štěstěna závidí nejvýznamnějším osobám, protože klade na roveň dlouhověkost a neužitečnost jedněch s významem a krátkověkostí druhých. Takže tu budou chybět všichni, na nichž záleží, a zůstane ten, který nepřináší žádný prospěch.

Mlčenlivost je známkou sebeovládání. Srdce bez tajemství je jako odkrytá karta. Tam, kde je hloubka, jsou i hluboká tajemství, neboť se vyskytují veliké prostory a zálivy, do nichž se utápějí poklady.

Ach, jak velkým byl mudrc, kterého znepokojovalo, že jeho spisy by byly po chuti mnohým! Vybraného muže nesytí obecná chvála. Někteří jsou však takovými chameleóny veřejné obliby, že nenacházejí požitek v příjemných váncích Apollónových, ale v přízemním dechu zástupů. To se týká i soudnosti: ta ať se nedá ošálit zázraky chátry, které jsou leda pro ohromování hlupců, poněvadž uvádějí v úžas obecnou nevědomost.

Všichni jsou modloslužebníky: jedni úcty, druzí prospěchu, a všichni rozkoše.