Alois Jirásek sepsal Staré pověsti české, neboť jak pravil ve své předmluvě: "Vždy, když dolehly trudné časy na národ český a ohrožení jeho zevní, utíkali se Čechové pro posilu a útěchu ku svým starým pověstem." Jedna část je věnována králi Václavu IV. ( 26.2. 1363 – † 16. 8. 1419)
V ní píše známou pověst o lazebnici Zuzaně, která zrazenému králi umožnila uprchnout přes Vltavu z dočasného vězení. Za to jí Václav IV. daroval novou lázeň a dvacet kop ročního platu. Při tom lazebníkům dovolil, aby užívali za znamení v zlatém poli modré točenice uzlem svázané (na hlavě), uprostřed níž stojí zelený papoušek, ve skutečnosti ledňáček.
Nicméně Jirásek dále píše o zajímavých souvislostech mezi předpovědi hvězdáře, týkající se smrti Václava IV., pražskou defenestrací, nedostavěným chrámem sv.Víta a také útokem muslimů na Evropu v 15.století.
Část příběhu o Václavu IV. a věži na chrámu sv.Víta
Tak jednou, nemoha pro starosti spáti, sklíčen takovými úzkostmi, dal si zavolati svého hvězdáře, učeného mistra. Zasmušilý král seděl ve své ložnici u okna, odkudž bylo viděti na volné nádvoří královského hradu, na nedostavěný chrám svatého Víta, na jeho hojná lešení.
Dvorní hvězdář, učený mistr, ve tmavé sukni, přistoupil k oknu, jak mu král pokynul.
„Vidíš-li do budoucnosti,“ řekl zachmuřeně, „pověz, co mne čeká, jak se mnou bude —“
Starý mistr okamžik mlčel, pak vztáhl pravici, a ukázav jí ven, tam kde nad nedokončenou kostelní stavbou černě strměla její věž k nočním nebesům, řekl:
„Té se rač chrániti, té věže tam chraň se Tvá Milost.“
„Proč?“ zvolal král žasna.
„Je v hvězdách psáno a věčnou vůlí určeno, že zahyneš před touto svatovítskou věží.“
„A jak zhynu? Spadne na mne, nebo sletí s ní kámen a zabije mne? Mluv!“
Hvězdář však nevěděl. Toho se ve hvězdách nedočetl. Popudlivý král tím podrážděn, vzkypěl hněvem a vzkřikl:
„A což dám-li tu věž zbořit, co pak?“
„O tom nic není psáno, milostivý pane.“
„Tak věz, učený mistře,“ a král se prudce zasmál. „Dám-li tu věž zbořit, bude pryč, zmizí, a já před ní nezhynu.“
Té chvíle ještě dal si povolat mistra stavby, a nedbaje úžasu jeho, zármutku i proseb, poručil mu, aby zbořili svatovítskou věž, hned, aby po ránu se dali do práce. Král sám pak hned na úsvitě dal si koně osedlat a ujel s několika dvořany z Hradčan na Nový hrad u Kunratic. —
Zedníci smutně se dali do uložené práce; neradi, nechutě začali bořit krásnou věž. Díla jim pomalu ubývalo, ale přece ubývalo a s ním i věže.
Zatím meškal král Václav na Kunratickém hrádku. Den po dni míjel trudně; již ani honba ho netěšila. A vážné zprávy docházely do jeho zátiší, o velikém pohnutí myslí po veškerém království, o schůzích na horách, o velkém obecném rozčilení v Praze, že z něho strach veliké bouře.
Pak uhodilo. V neděli okolo hodiny nešporní přiharcoval z Prahy jízdný posel na Nový hrad a oznamoval králi, že dopoledne bylo procesí všech podobojí, v jeho čele že nesl kněz Jan Želivský tělo Páně. Když procesí přišlo z kostela svatého Štěpána, kterého se násilím zmocnilo, před Novoměstskou radnici, že žádali, aby byli propuštěni všichni, kteří poslední dobou tu byli zavřeni pro náboženské nepokoje; konšelé však že jejich žádost oslyšeli a v radnici se zavřeli. Tu že se lid na radnici obořil, konšely že smetali dolů z vysokých oken, dolů do zástupů, a tam že chytali padající na sudlice, oštěpy, na meče a že všechny konšely zabili na místě —
Král Václav sesinal, oči mu zahořely. Zlost jím zalomcovala, a třásl se na celém těle. Nemohl promluviti, hlas uvázl, ale pojednou vyrazil mu z hrdla křik jako lví řvaní a v tom již klesl mrtvicí poražen. A za nedlouho skonal.
Zemřel, jak starý hvězdář mu prorokoval, před svatovítskou věží, to jest před jejím rozbořením. Vzal dříve zasvé nežli ona, zhynul před ní. Králova smrt ji zachránila. Zedníci hned ustali v bořivém díle. Ale část věže byla zničena a teprve později byl svršek nově zbudován, jak na pohled je patrno.
Král Václav neměl ani po smrti pokoje. Minulo několik let, nežli klidně spočinul v kostele svatovítském poblíže svého šťastnějšího otce. Ticho bylo v královské hrobce a ticho nad ní, v kostele a kolem. Kladiva již neklepala, nepřitloukala, nebušily rány tesařských seker na lešeních, v kamenické huti bylo prázdno, hlomozem nepronikal skřípot vozů s kamením a pískem, neozývalo se volání dělníků ani dole, ani nahoře. Stavba velebného kostela, již začal Karel, v níž pokračoval syn Václav, uvázla nadobro.
Slavné dílo Matěje z Arrasu, Petra Parléře a jeho syna Jana, chrám svatého Víta, stál nedokončen a zůstal tak po celé věky.
Lid však věřil, že tak nezůstane, že bude dostavěn v té velikosti a kráse, jak jej chtěl mít sám Karel IV., a že stavbu tu dokoná mocný a slavný panovník. Pak, až kostel svatého Víta dostaví, že vyžene Turky z Evropy na věčné časy, že dobude Cařihradu a obnoví zase křesťanskou bohoslužbu v kostele svaté Sofie.
Leopold I., římský císař a český král, dověděl se o tomto starém proroctví, a poněvadž bylo jeho touhou vypudit Turky z Evropy, chtěl dostavět chrám svatého Víta, aby bylo, jak pravila věštba. Již položil základ k dokončení díla Karlova, již konány různé přípravy ke stavbě, v tom se obořili Turci na Uhry, a císař, aby jejich nebezpečný útok odrazil, musil peníze na stavbu svatovítského chrámu uchystané dáti na vojenské potřeby. A tak zůstal kostel svatého Víta zase nedostavěn a Turek v Evropě.
