Americký archeolog, antropolog a historik Joseph A. Tainter se ve své nejznámější práci zabývá otázkou, proč se v minulosti zhroutily mnohé říše, státní útvary či jiné složité organizační formy lidské společnosti.
Nejprve uvádí téměř dvě desítky případů kolapsu a podává přehled teorií, jejichž prostřednictvím se během uplynulých dvou tisíc let kolapsy vysvětlovaly.
Poté vytváří vlastní, široce aplikovatelnou teorii kolapsů (kolapsy jsou v ní vysvětleny poklesem mezních výnosů investic do složitosti). Prostřednictvím detailních studií kolapsu římské a mayské říše a americké kultury Chaco pak ověřuje platnost svého modelu a objasňuje fungování dezintegračních procesů. V závěrečné kapitole se zamýšlí nad tím, zdali kolaps nehrozí také současné společnosti, což je jedna z otázek, které člověka jedenadvacátého století znepokojují.
Málokdo si uvědomuje, že evropská civilizace mohla už nejméně dvakrát dojít k úpadku.
Poprvé v 16. století, kdy se nakonec zachránila expanzí na všechny obyvatelné kontinenty, kdy ekonomický růst a stabilita evropských států závisela na koloniálním drancování.
Podruhé koncem 18. a během 19. st., když ji zachránila francouzská revoluce, potlačení moci katolické církve a technologocký rozvoj spojenmý s manufakturní výrobou. A o něco pozdějí celosvětové využívání fosilních paliv.
Dnes sice věříme v sílu nových technologií, politický a ekonomický systém, ale rok od roku se přesvědčujeme, že tyto systémy nejen že přestávají být stabilní, ale svou neudržitelnou strukturou ohrožují samotnou podstatu lidské svobody ve společnosti. Postupný a dnes už viditelný kolaps systémů vede k vytváření nových mocenských elitních skupin, jejichž moc je založena na novém totalitně řízeném otrokářském systému, který do jisté míry existuje už dnes.
Joseph A. Tainter | Kolapsy složitých společností | Překlad Stanislav Pavlíček, vydalo nakladatelství Dokořán
Ukázky z knihy:
Představa zaniklých civilizací bývá působivá: města pohřbená pod pohyblivými dunami anebo v neprostupné džungli, trosky a bezútěšnost v místech, kde kdysi bývali lidé a blahobyt. V málokom nevyvolávají takové popisy bázeň a představu něčeho tajemného. Znovu a znovu býváme konsternováni a chceme vědět víc. Kdo byli ti lidé, a hlavně: co se jim stalo? Jak mohly v tak deprimujícím prostředí kdysi existovat vzkvétající civilizace?
Zničili ti lidé své životní prostředí, změnilo se klima anebo ke kolapsu vedla občanská válka?
Nebo s městy skoncovali cizí vetřelci?
Anebo snad má vzestup a pád civilizací nějakou svou záhadnou, vnitřní dynamiku?
Někteří z nás jsou těmito otázkami natolik fascinováni, že jejich studiu věnují celý život. Většina lidí se s problematikou padlých říší a zničených měst setkává při četbě anebo ve školách. Výše zmíněné pocity však znepokojují všechny a důvodem není jen ono nezměrné lidské úsilí, které přišlo vniveč, ale též to, co z těchto civilizačních pádů trvale vyplývá.
CHETITSKÁ ŘÍŠE
Chetité jsou málo známý národ Anatolie, jehož politická historie začíná zhruba v roce 1792 př. n. l. výboji Anittaše. V následujících stoletích prožívali Chetité střídavě rozmach a úpadek. Dobyvatelské a expanzivní epizody se prolínaly s obdobími porážek a rozpadu. V obdobích druhého typu chetitské armády ustupovaly, ztrácely provincie a kmeny Kašků plenily a vypalovaly města jejich domoviny. Dokonce i chetitské hlavní město Chattušaš padlo do rukou Kašků. Postavení Chetitů obnovil slavný vládce Šuppiluliumaš po svém nástupu na trůn v roce 1380 př. n. l. Za jeho vlády a za vlády následujících panovníků byla chetitská říše pevně zakotvena v Anatolii a Sýrii.V Sýrii se Chetité úspěšně utkali o dominantní postavení s Egyptem, s jehož panovníkem Ramessem uzavřeli v roce 1284 př. n. l. smlouvu. Na počátku 13. století př. n. l. byli Chetité na vrcholu moci. Jejich říše zahrnovala většinu Anatolie, Sýrie a Kypru. Chetité a Egypťané představovali dvě hlavní mocnosti celé oblasti, zdroje chetitské říše však byly dost napnuté. I když s Egyptem se dařilo vycházet v míru, měli Chetité potíže téměř na všech světových stranách – s Asyřany na jihovýchodě, kmeny Kašků na východě a málo známými národy západní části Malé Asie a Kypru.
Na sklonku 13. století př. n. l. začínají písemné prameny věnované Chetitům ubývat, až nakonec vymizí úplně. Poté, co se chetitská říše zhroutila, postihla celý region katastrofa ohromných rozměrů, ale neznámé formy. Archeologické vykopávky v Anatolii a Sýrii soustavně potvrzují, že zhruba v této době jednotlivé lokality shořely. Chetitská civilizace se zhroutila se svou říší. Život ve střední části Anatolské plošiny byl zhruba po roce 1204 př. n. l. minimálně na století rozvrácen. Oblast již nebyla schopna zajistit obživu městským centrům a zdá se, že byla jen řídce osídlena či pouze užívána nomády.
Když ve 12. až 9. století př. n. l. vznikla v regionu nová říše, byla to říše Frygů, která neměla s říší Chetitů vůbec nic společného (Gurney 1973a, 1973b; Goetze 1975a, 1975b, 1975c; Hogarth 1926; Akurgal 1962; Barnett 1975b).
MINOJSKÁ CIVILIZACE
Minojská civilizace na Krétě byla první evropskou civilizací. Nejstarší paláce byly na tomto ostrově postaveny krátce po roce 2000 př. n. l. Od té doby je sice opakovaně ničila zemětřesení, avšak až do konečného kolapsu byly pokaždé znovu vybudovány, a to ještě nádhernější než předtím. Minojci se vyznačovali pokročilými znalostmi v oblasti architektury, inženýrství, kanalizace a hydromechaniky.
Palác v Knossu, vystavěný po roce 1700 př. n. l., byl luxusnější než soudobé paláce v Egyptě a na Blízkém východě. Byl vybaven splachovacími záchody a kanalizací. Mnohé zdi zdobily bohaté fresky. Uvnitř se nacházely dílny hrnčířů, tkalců, zpracovatelů kovů a kameníků. Paláce sloužily jako správní centra, skladiště a uzlové body ekonomiky. Bylo v nich množství skladovacích místností a uskladněných nádob. Do paláce v Knossu se údajně vešlo na milion litrů olivového oleje.
Vznikala zde celá řada administrativních písemností: mezi záznamy najdeme i ty, které se týkají obsahů amfor, a prozrazují nám tudíž, jaké zboží do paláce směřovalo a bylo z něj opětovně distribuováno. Disk z Faistu je nejstarším známým příkladem tisku – tisk vznikal tak, že se pohyblivé znaky obtiskovaly do hlíny.
Minojci hojně obchodovali se Středomořím, zejména s jeho východní polovinou. S největší pravděpodobností představovali ve své době též hlavní námořní mocnost. Minojské období na Krétě bylo patrně povětšinou obdobím míru. Paláce nebyly totiž opevněné a výjevy na freskách mají mírový charakter. Kolem roku 1500 př. n. l. však silné zemětřesení způsobilo velké škody a poté došlo k velkým změnám. Starší písmo, nerozluštěné písmo známé jako lineární písmo A, bylo nahrazeno řeckým lineárním písmem B.
Byly zavedeny nové metody válčení, jejichž součástí bylo užívání nových zbraní a koní. Vážným obchodním konkurentem se v té době stala mykénská civilizace pevninského Řecka. Tak jak sílil militarismus, ubývalo bezpečnosti. Centrální a východní části Kréty, a možná též celý ostrov, se zřejmě dostaly pod nadvládu Knossu. Mnohé paláce byly zničeny. V místech jako Faistos musel místní místodržící podrobně hlásit zemědělskou a průmyslovou výrobu do Knossu. Kolem roku 1380 př. n. l. byly krétské paláce definitivně zničeny a většina už nebyla znovu vystavěna. Minojská civilizace se zhroutila. Politická, ekonomická a správní centralizace upadly. Pozdní, zredukovaná správa v Knossu a na některých dalších místech nakonec ukončila svou působnost v době kolem roku 1200 př. n. l. (Matz 1973a, 1973b; Willetts 1977; Stubbings 1975b; Hooker 1976; Chadwick 1976).ZÁPADOŘÍMSKÁ ŘÍŠE
Římská říše je nejlepším příkladem kolapsu. Tento kolaps nás dodnes fascinuje víc než všechny ostatní. Šlo o ohromnou říši s prvotřídní armádou. Z její zranitelnosti vždy plynulo a plyne poselství o tom, že civilizace jsou pomíjivé. Jestliže i římská říše, říše dominující svému světu, podléhala působení neosobních dějinných sil, potom není divu, že se tolik lidí bojí o budoucnost současné civilizace. V posledních několika stoletích př. n. l. rozšířil Řím svou moc nejprve na celou Itálii, potom na Středomoří a na přilehlé oblasti, a nakonec do severozápadní Evropy.
Kombinace tlaků doma, nebezpečí za hranicemi a neodolatelných příležitostí učinila z expanzí funkční politiku, až nakonec Augustus (27 př. n. l.–14 n. l.) rozšiřování impéria v podstatě završil. Územní přírůstky následujícího období měly již jen malý význam. Navzdory impozantnímu rozmachu Říma neměl Pax Romana dlouhého trvání. Již v 2. století n. l. říši oslabila kombinace barbarských nájezdů a epidemie. Ve 3. století se říše téměř rozpadla, neboť ke vpádům barbarů a opětovnému propuknutí epidemie se přidaly občanské války a ekonomická krize. Na konci 3. a začátku 4. století obnovili Diocletianus a Constantinus na nějaký čas pořádek.
V roce 395 n. l. byla římská říše trvale rozdělena na západní a východní polovinu. Západ nato zahájil strmý pád, během nějž provincie ve stále větší míře padaly do rukou barbarů. V roce 476 n. l. byl nakonec odstraněn z trůnu poslední římský císař (Gibbon 1776–1788; A. Jones 1964, 1974).
