V roce 1996 napsal americký sociolog a politolog Samuel Huntington knihu Střet civilizací, ve které ukázal nový způsob, jak nahlížet na dějiny i na současné události. Takových zajímavých knih je hodně, jenže součástí Huntingtonovy práce je i prognóza, která se krok za krokem naplňuje.
Huntington předpověděl válku na území bývalé Jugoslávie, vojenský konflikt na východní Ukrajině a také nadcházející střet mezi evropskou civilizací a světem islámu. Předpověděl i to, že Evropa bude ve střetu pasivní, bude se jen neochotně bránit, válka bude povedena primárně na evropském území a že je velmi nejisté, zda bude útok odražen.
Huntington popisuje svět rozdělený mezi několik civilizací. I když v rámci každé civilizace existují různé skupiny, státy, národy atd., pořád platí, že když dojde na lámání chleba, lidé nadřazují loajalitu k vlastnímu civilizačnímu okruhu nade vším ostatním.
Čínský komunista bude nakonec bojovat po boku čínského kapitalisty, arabský sunnita po boku perského šíity a Čech po boku Němce. Huntington ukázal, že tento odvěký konflikt civilizací znovu ožívá. Někde má povahu spíše soupeření o ekonomický a politický vliv, ale hranice islámu jsou hranice krvavé. Kdo má tu smůlu, že sousedí s islámskou civilizací, musí počítat s násilím, vraždami, únosy, zotročováním a znásilňováním v míře, jaká je v jiných civilizacích nemyslitelná.
Taková je islámská civilizace už 1400 let a není žádná naděje, že by tomu mohlo být jinak. My Evropané máme někdy tendenci klást to za vinu hloupé politice západních mocností, ale stejně krvavé jsou hranice islámu s čínskou civilizací, hinduismem, pravoslavím i všemi ostatními.
(Petr Hampl v doslovu ke knize Martin Konvička z pera Miroslava Adamce a Evy Hrindové, Naštvané matky, 2016)
Martin Konvička. Knižní rozhovor o životě, svobodě a budoucnosti, kterou nechceme
Samuel P. Huntington / STŘET CIVILIZACÍ - Boj kultur a proměna světového řádu / Přeložil Ladislav Nagy / Vydalo nakladatelství Rybka Publishers
The Clash of Civilizations and the Remaking of World Order (1996) ZDE
Ústřední teze této knihy zní, že kultura a kulturní identity, které jsou v nejširším ohledu zároveň identitami civilizačními, utvářejí ve světě po studené válce vzorce soudržnosti, rozpadu a konfliktu. Důsledky této teze se zabývá pět částí knihy.
Část I:
Poprvé v historii má globální politika multipolární a zároveň multicivilizační ráz; modernizace již není totéž, co pozápadnění, a jejím výsledkem není ani univerzální civilizace v nějakém smysluplném významu slova, ani pozápadnění nezápadních společností.
Část II:
Mocenská rovnováha mezi civilizacemi prochází změnami: vliv Západu relativně upadá; roste ekonomická, vojenská i politická síla asijských civilizací; v islámských zemích dochází k demografické explozi, což má destabilizační účinky jak pro tyto země samotné, tak pro jejich sousedy; obecně lze říci, že nezápadní země znovu nalézají hodnoty své vlastní kultury.
Část III:
Rodí se světový řád založený na civilizaci: společnosti kulturně si blízké navzájem spolupracují; snahy přesadit nějakou společnost z jedné civilizace do druhé jsou neúspěšně; země se sdružují kolem vůdčích nebo ústředních států své civilizace.
Část IV:
Univerzalistické nároky vedou Západ stále častěji do konfliktů s jinými civilizacemi, nejzávažnější je konflikt s islámem a Čínou; na lokální úrovni vedou války na zlomové linii, zejména mezi muslimy a nemuslimy, ke „spojování příbuzných zemí“, a tak hrozí přerůst v širší konflikt civilizací. Proto se ústřední státy civilizací snaží tyto války zastavit.
Část V:
Přežití Západu závisí na tom, zda Američané znovu potvrdí svou západní identitu a zda obyvatelé Západu uznají, že jejich civilizace je jedinečná, nikoli univerzální, a sjednotí se za účelem její obnovy a obrany, čelíce výzvám nezápadních společností. Globální války se lze vyvarovat jen tehdy, přijmou-li představitelé světových mocností multicivilizační charakter globální politiky a budou-li spolupracovat na jeho udržení.
Výpisky:
Konec dějin nastává v dějinách každé civilizace přinejmenším jednou, někdy i vícekrát. Jakmile se v civilizaci objeví univerzální stát, její příslušníci jsou zaslepeni tím, co Toynbee pojmenoval „fata morgana nesmrtelnosti“, a nabývají přesvědčení, že právě jejich společnost je konečnou formou lidské společnosti.
Tak tomu bylo v případě římského impéria, Abbásovského kalifátu, Mughalské i Osmanské říše. Občané takového univerzálního státu jsou „navzdory prostým faktům … nakloněni považovat jej nikoliv za noční útulek v divočině, nýbrž za Zaslíbenou zemi, cíl lidského snažení“. Stejná situace se opakovala, když svého vrcholu dosáhl Pax Britannica - pro anglickou střední třídu v roce 1879 „dějiny, jak je vnímala, skončily… A měli mnoho důvodů gratulovat si ke stavu trvalé blaženosti, jenž jim byl dán s tímto koncem historie“. Ovšem společnosti, v nichž vládne domněnka, že dějiny dospěly ke svému konci, jsou obvykle společnosti nacházející se na hranici úpadku.
V roce 1800 mělo britské impérium 20 milionů lidí a rozkládalo se na ploše 3,8 milionu čtverečních kilometrů. V roce 1900 mělo viktoriánské impérium, nad nímž slunce nezapadalo, 390 milionů lidí a jeho rozloha činila 28 milionů čtverečních kilometrů.
Během evropské expanze došlo k naprostému zničení aztécké a jihoamerické civilizace, podmanění indické, africké a islámské civilizace, byla dobyta Čína a podřízena západnímu vlivu. Jedině ruská, japonská a etiopská civilizace, všechny řízené vysoce centralizovanou císařskou autoritou, byly schopny vlivu Západu vzdorovat a udržet si smysluplnou nezávislou existenci. Po čtyři sta let se mezicivilizační vztahy omezovaly na podřizování ostatních civilizací pod nadvládu Západu.
Až do devatenáctého století byli v různé době Byzantinci, Arabové, Číňané, Turci, Tataři a Rusové přesvědčeni o své síle i úspěších, jichž dosáhli v porovnání se Západem. V téže době opovrhovali kulturní méněcenností Západu, zaostalostí jeho institucí, zkažeností a úpadkem. Tyto postoje se objevují znovu s poklesem západní moci. Vzniká pocit, že „již není nezbytně nutné“ přijímat západní hodnoty. Extrémním příkladem takovéhoto přístupu je Írán, ovšem jak upozorňuje jeden analytik, „západní hodnoty jsou sice jinými způsoby, ale stejně důrazně, odmítány i v Malajsii, Indonésii, Singapuru, Číně a Japonsku“.Jsme svědky „konce progresivní éry“, které vládly západní ideologie, a vstupujeme do epochy, v které mezi sebou bude soutěžit, ovlivňovat se a existovat vedle sebe mnoho různých civilizací.Tento proces, kdy jsou po celém světě znovuobjevovány domácí kultury, se projevuje náboženským oživením, v asijských a islámských zemích i obrozením kulturním, vyvolaným z valné části jejich hospodářskou a demografickou dynamikou.
Političtí vůdci, kteří mají tu aroganci se domnívat, že dokáží fundamentálně přetvořit kulturu své společnosti, jsou odsouzeni k neúspěchu. I když mohou do společnosti uvést prvky západní kultury, nebude v jejich silách permanentně potlačovat nebo eliminovat základní prvky domácí kultury. Na druhou stranu, jakmile se v nějaké jiné společnosti jednou usídlí západní virus, je obtížné jej z ní vymýtit. Virus přetrvává, ale není smrtelný; pacient přežije, ovšem nikdy již není celkem. Političtí vůdci možná tvoří dějiny, ale dějinám samým nedokáží uniknout. Výsledkem jejich snahy jsou rozpolcené země, nikoli země náležící do západní civilizace. Tyto země jsou nakaženy i kulturní schizofrenií, která se stává jejich trvalou a určující charakteristikou.
V právě se rodícím světě nebudou vztahy mezi zeměmi či skupinami z odlišných civilizací nijak pevné a často budou dokonce nepřátelského charakteru. Nicméně některé mezicivilizační vztahy jsou ke konfliktům náchylnější než jiné. Na lokální úrovni dochází k nejnásilnějším střetům mezi islámskými zeměmi a jejich pravoslavnými, hinduistickými, africkými nebo západními sousedy; na globální úrovni probíhá hlavní rozdělení mezi „Západem a zbytkem světa“, kdy k největším konfliktům dochází mezi Západem na jedné straně a muslimskými a asijskými společnostmi na straně druhé. Nebezpečné střety budoucnosti patrně vzejdou ze západní arogance, islámské netolerance a čínské asertivity.
Ještě výraznější byl příklon k civilizační identitě u muslimů.
Až do vypuknutí války se bosenští muslimové svými postoji jevili jako značně sekularizovaní, považovali se za Evropany a nejsilněji ze všech podporovali myšlenku multikulturní bosenské společnosti i státu. Nicméně s rozpadem Jugoslávie se toto vše začalo měnit. Stejně jako Srbové a Chorvaté, ani muslimové nedali ve volbách roku 1990 důvěru multikomunitním stranám a nejvíce hlasů odevzdali muslimské Straně demokratické akce (SDA) vedené Izetbegovićem. Ten je oddaným muslimem, za komunistické vlády byl za svůj islámský aktivismus vězněn a v knize Islámská deklarace vydané roku 1970 tvrdí, že islám „je zcela neslučitelný s neislámskými systémy. Mezi islámským náboženstvím a neislámskými společenskými a politickými institucemi nemůže být smír ani soužití“. Až bude islámské hnutí dostatečné silné, musí převzít moc a vytvořit islámskou republiku. Zvláště důležité je, aby v tomto novém státě bylo vzdělání stejně jako média „v rukou lidí s nezpochybnitelnou islámskou morální i intelektuální autoritou“.
Izetbegovićova muslimská SDA rozšířila svou kontrolu nad bosenským státem i společností. V roce 1995 již měla pod kontrolou „armádu, státní aparát i podniky“. „Pro muslimy, kteří nejsou členy strany,“ psalo se tehdy, „a to nemluvíme o nemuslimech, je stále těžší najít slušnou práci.“ Kritikové straně vytýkali, že se stala „nástrojem islámského autoritářství vyznačujícího se zvyky komunistické vlády“. Jiný pozorovatel poznamenal:
MUSLIMSKÝ NACIONALISMUS JE OBECNĚ STÁLE EXTREMISTIČTĚJŠÍ. JIŽ ZCELA PŘESTAL BRÁT OHLED NA CÍTĚNÍ JINÝCH NÁRODNOSTÍ; JE MAJETKEM, PRIVILEGIEM A POLITICKÝM NÁSTROJEM V SOUČASNOSTI VLÁDNOUCÍHO MUSLIMSKÉHO NÁRODA…NEJDŮLEŽITĚJŠÍM DŮSLEDKEM TOHOTO NOVÉHO MUSLIMSKÉHO NACIONALISMU JE HNUTÍ SMĚREM K NÁRODNÍ HOMOGENIZACI…
ISLÁMSKÝ NÁBOŽENSKÝ FUNDAMENTALISMUS ROVNĚŽ ZÍSKÁVÁ STÁLE VĚTŠÍ VLIV PŘI URČOVÁNÍ MUSLIMSKÝCH NÁRODNÍCH ZÁJMŮ.
Historie civilizací nás však obecně poučuje, že přestože je mnoho věcí pravděpodobných, žádná z nich není nevyhnutelná.
Civilizace se například mohou reformovat, k čemuž ostatně již došlo, a poté procházet obdobími oživení. Základním problémem Západu je to, zda zcela nezávisle na všech vnějších nebezpečích dokáže zastavit a zvrátit proces vnitřního úpadku. Dokáže se Západ obnovit, uspíší jeho konec postupující vnitřní hniloba, anebo se poddá jiným, resp. obojí, ekonomicky a demograficky dynamičtějším civilizacím
