V knížce věnované násilí věhlasný slovinský filozof, psychoanalytik a kulturní kritik Slavoj Žižek komplexně promýšlí a analyzuje tento fenomén ve všech jeho viditelných i neviditelných aspektech a především pátrá po jeho příčinách.



V čem tkví podstata násilí,
ať už nabývá podoby individuálních zločinů, teroristických útoků, fundamentalismu, týrání iráckých zajatců ve věznici Abú Ghrajb, násilných výbuchů občanské nespokojenosti, rabování, občanských či mezinárodních konfliktů a válek? Neměli bychom si však nejprve položit otázku, zda není není naše fascinace těmito viditelnými projevy násilí, ba naše hysterické brojení proti němu, právě tím, co nás oslepuje, co nám znemožňuje vidět jeho podstatu? A není okázalé vzývání nenásilí a tolerance právě tím, co násilí udržuje při životě?

Měli bychom se naučit poodstoupit a odpoutat se od fascinující vábničky přímo viditelného „subjektivního“ násilí, páchaného jasně identifikovatelným původcem a chápaného jako narušení „normálního“, pokojného stavu věcí.
Musíme umět rozpoznávat obrysy pozadí, jež podobné jevy vyvolává.  To je východisko Žižkovy knihy: „subjektivní“ násilí je pouze nejviditelnější částí základní triády, do níž patří i dva druhy násilí „objektivního“: jednak násilí „symbolické“, tedy násilí vtělené v řeči, a především pak to, jemuž Žižek říká násilí „systémové“, projevující se neblahými, ba katastrofickými následky hladkého fungování našich ekonomických a politických systémů.

Žižkova kniha není ovšem pouhou analýzou, nýbrž i pokusem o obranu – obranu násilí emancipačního.

Místo aby se s násilím konfrontoval čelně, pokouší se Žižek nahlédnout tento fenomén nepřímo, ze strany, jakoby úkosem: přímá konfrontace s násilím je totiž ve své podstatě matoucí, neboť zdrcující hrůza násilných činů a empatie s oběťmi nevyhnutelně působí jako překážka v přemýšlení.

Slavoj Žižek (*1949)
je slovinský filozof, psychoanalytik a kulturní teoretik čerpající z filozofických tradic Hegela a především z psychoanalytické teorie Jacquese Lacana. Absolvoval studia psychoanalýzy v Lublani a v Paříži. Působí v Institutu sociologie na Universitě v Lublani a na European Graduate School, přednáší na řadě prestižních amerických universit. Mezi jeho nejznámější knihy patří: Less Than Nothing: Hegel and the Shadow of Dialectical Materialism (2012), Living in the End Times (2010), First as Tragedy, Then as Farce (česky pod názvem Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška, 2011), The Parallax View (2006), The Puppet and the Dwarf: The Perverse Core of Christianity (2002), Welcome to the Desert of the Real (2001), The Ticklish Subject: The Absent Centre Of Political Ontology (1999).

Ukázka: Tyranovy staré šaty

Jeden starý příběh vypráví o dělníkovi, kterého podezřívají, že krade. Každý večer, když opouští továrnu, mu důkladně prohlížejí vozík, co tlačí před sebou. Stráž ale nikdy nic nenajde, vozík je pokaždé prázdný. Nakonec jim to dojde: dělník krade vozíky.
Mají-li následující různorodé úvahy o násilí nějakou jednotící tezi, pak je jí to, že podobný paradox platí i pro násilí.
V první chvíli si obvykle spojujeme násilí se zločiny, teroristickými útoky, projevy občanské nespokojenosti a mezinárodními konflikty. Měli bychom se však naučit poodstoupit
a vymanit se z fascinující vábničky přímo viditelného „subjektivního“ násilí, páchaného jasně identifikovatelným původcem. Musíme umět rozpoznat obrysy pozadí, jež podobné
projevy násilí vyvolává. Krok zpět nám umožní rozpoznat násilí, jež vyživuje samotné naše snahy proti němu bojovat a hlásat toleranci.

To je výchozí bod, možná dokonce axiom, předkládané knihy: subjektivní násilí je pouze nejviditelnější částí triumvirátu, který navíc zahrnuje dva objektivní druhy násilí.
Za prvé existuje „symbolické“ násilí, vtělené v jazyce a jeho formách, jejž Heidegger nazýval „domem našeho bytí“. Jak uvidíme později, toto násilí nepřichází ke slovu pouze v evidentních – a široce zdokumentovaných – případech podněcování k němu a ve vztazích sociální dominance, reprodukovaných v našich běžných formách projevu: existuje mnohem podstatnější forma násilí, která se týká řeči jako takové, způsobu, jakým řeč nastoluje určité univerzum smyslu. Za druhé existuje to, čemu říkám „systémové“ násilí, neboli ony často katastrofické následky hladkého fungování našich ekonomických a politických systémů.

Problém je v tom, že subjektivní a objektivní násilí nemůže být nahlíženo ze stejného hlediska: subjektivní násilí jako takové je zakoušeno na pozadí nulové úrovně násilí. Je
považováno za narušení „normálního“, nenásilného stavu věcí.
Objektivní násilí je naopak neviditelné, nebo udržuje právě tuto nulovou úroveň, ve vztahu k níž považujeme něco za subjektivně násilné. Systémové násilí je tak čímsi ve smyslu proslulé „temné hmoty“ ve fyzice, protějškem příliš viditelného násilí subjektivního. Jakkoli je neviditelné, musíme jej brát v potaz, chceme-li pochopit jinak „iracionální“ výbuchy násilí subjektivního.
Když nás média bombardují všemožnými „humanitárními krizemi“, které se, jak se zdá, nepřetržitě vynořují po celém světě, musíme mít vždy na paměti, že mediální zviditelnění určité konkrétní krize je výsledkem komplexního boje.

Čistě humanitární zřetel při tom zpravidla hraje mnohem podřadnější roli než kulturní, ideologicko-politická a ekonomická hlediska. Hlavní reportáž časopisu Time z 5. června 2006 například nesla titulek „Nejsmrtonosnější válka na světě“. Bylo v ní detailně zdokumentováno, jak v Konžské demokratické republice v posledním desetiletí zemřelo v důsledku politického násilí kolem 4 miliónů lidí. Nenásledovalo však žádné obvyklé humanitární pozdvižení, pouze pár čtenářských dopisů, jako by nějaký filtrační mechanismus zabraňoval této zprávě dosáhnout plného dopadu v našem symbolickém prostoru. Cynicky řečeno, Time v boji o nadvládu v oblasti prezentace utrpení vsadil na špatnou obě. Měl se držet obvyklých podezřelých: muslimských žen a jejich tíživého údělu nebo rodin obětí 11. září a toho, jak se vyrovnávají se svými ztrátami. Kongo je dnes v podstatě conradovským „srdcem temnoty“. Nikdo se neodváží potýkat se s ním v přímé konfrontaci. Smrt palestinského dítěte na Západním břehu Jordánu – tím spíše dítěte izraelského nebo amerického – je z mediálního hlediska tisíckrát cennější než smrt bezejmenného Konžana.

Potřebujeme další důkazy, že humanitární apel a naléhavost jsou zprostředkovány, ba z velké části předurčeny, politickými zřeteli? A o jaké zřetele jde? Abychom na to mohli
odpovědět, musíme poodstoupit stranou a pohlédnout na vše z jiné perspektivy. Když americká média vyčítala lidem v ostatních státech, že nevyjadřují dostatečné sympatie s obětmi útoků 11. září, člověk byl v pokušení odpovědět jim slovy Robespierra, adresovanými těm, kdo oplakávali nevinné oběti revolučního teroru: „Přestaňte mi mávat před tváří tyranovými krvavými šaty, nebo si pomyslím, že chcete znovu spoutat celý Řím řetězy.“

...
V této radě tkví ve skutečnosti více než jen nestoudný cynismus. Připomíná nám známý sovětský vtip o Leninovi. Za socialismu odpovídal Lenin mladým lidem na otázku, co mají
dělat, slovy: „Učit se, učit se, učit se.“ Toto neustále všude omílané heslo viselo i na všech školních zdech. V té anekdotě jsou Marx, Engels a Lenin tázáni, zda by chtěli mít raději ženu nebo milenku. Marx, v soukromých záležitostech spíše konzervativní, podle očekávání odpoví: „Ženu!“, zatímco Engels, spíše bonviván, zvolí milenku. Lenin k překvapení všech odpoví: „Já bych měl rád obě.“ Proč? Skrývá se snad za fasádou strohého revolucionáře dekadentní požitkář? Ne – sám to vysvětlí: „Abych mohl říct své ženě, že jdu za milenkou, a milence, že musím být se ženou...“ „A kam teda půjdeš?“
„Uchýlím se na odlehlé místo a budu se učit, učit a učit.“
Není to nakonec přesně to, co Lenin po katastrofě roku 1914 udělal? Uchýlil se na opuštěné místo do Švýcarska, kde „se učil, učil a učil“, ponořen do Hegelovy logiky. A přesně to bychom měli dnes udělat i my, když jsme bombardováni mediálními obrazy násilí. Musíme se „učit, učit a učit“, co toto násilí způsobuje.