Cenzura ve společnosti má historii dlouhou jak samo lidstvo. Od zákazu tance, zpěvu, nošení zbraní, oblečení až po pálení knih a kriminalizaci těch, kteří šíří názory, které jsou zakázány sktrukturou, která je právě u moci.

U knih existuje v podstatě trojí cenzorský přístup.
Buď jsou knihy páleny, např. v pobělohorské době Jana Amose Komenského, v době naboženských inkvizitorů či v Německu v roce 1933, kdy němečtí studenti pálili ve velkém knihy židovských autorů a knihy neopdovídají momentální ideologii německé politické strany NSDAP
Knihy byly také ukládány do tajných archivů a tím jejich čtení ztíženo a omezeno pro vědecké účely.
S tím souvisí také plošný zákaz vydávání těchto knih.

Dnes se k omezování dosahu knih zneužívá internet.
Ke knihám na internetu je omezen nebo úplně znemožněn přímý přístup pod různými záminkami. Tento způsob ale není stanoven zákonem, ale rozhodují o něm neznámí lidé na základě neznámých doporučení a nařízení. Je tudíž ANTIdemokratický. V podstatě princip by byl stejný, jakoby soukromá autobusová společnost pokytující veřejnou službu, odmítala převážet lidi s jiným názorem.

Knihy s obsahem, které neodpovídají právě prosazované ideologii jsou často zamykány do prostorů, které jsou v podstaě knižními věznicemi. K nim mají přístup jen osoby prověřené za vědeckým účelem, a to především proto, aby mohly ve veřejném prostoru tyto obsahy dehonestovat použitím sofistikovaných argumentů.

Takto funguje mnoho míst. Vatikánská knihovna je jedna z mnohých, ale v podstatě každá knihovna má nějaké nežádoucí knihy, ke kterým mají přístup jen oprávněné osoby.

V Německu vyšla kniha Adolfa Hitlera Main Kampf (Můj boj) v roce 1925 a 1926.
Kniha byla napsána ve vězení v Landshutu, kde si Hitler odpykával trest za nelegální protistátní povstání a snahu svrhnout říšskou vládu v roce 1923. Na vzniku knihy se výrazně podílel Rudolf Hess, který byl Haushofferovým asistentem v době, kdy tento vyučoval na mnichovské univerzitě.
A Hess navázal spojení mezi Haushofferem a Hitlerem. Generál Karl Haushoffer navštěvuje Hitlera ve vězení každodenně,  tráví u něho celé hodiny, rozvíjí jeho teorie a těží z nich všechny argumenty vhodné k převzetí politické moci. Když je Hitler s Hessem sám, upravuje pro vnější propagandu Haushofferovy teze a Rosenbergovy plány v celek, který hned diktuje do Mein Kampfu.
V knize popisuje své politické a společenské vize, které později začal realizovat jako kancléř a vůdce německé Třetí Říše. Jsou v ní popsány principy nacismu, jako hlavního ideologického směru, který prosazovala strana NSDAP.

Když 8.5.1945 skončila válka a Hitlerosvké Němcko bylo poraženo, nastal problém co s touto nejznámější světovou knihou.
Na jedné straně byl zde názor knihu spálit a jednou provždy ji zakázat a zlikvidovat.
S tím ale mnoho lidí nesouhlasilo, aby byly použity stejné německé praktiky jako v roce 1933.
Proto byla kniha nejdřív zakázána a později byla udělena práva na tuto knihu bavorské vládě, která se rozhodla nezveřejňovat žádná nová německá vydání, a pracovala na zajištění toho, aby stávající kopie knihoven byly použity pouze pro vědecké účely, nikoli pro politiku.

A v Německu už existoval staletý systém kam knihy "plné jedu" zamknkout: Giftchrank.
Např. Bavorská státní knihovna nebo v bývalé NDR Lipská Univerzita. Kniha Mein Kampf byla zamčena až do 1. ledna 2016, kdy vypršela autorská práva a kniha byla veřejně přístupná.

Aby se v budoucnu omezily "oslavné písně" na tuto knihu, Ústav pro soudobé dějiny v Mnichově vydal tzv. kritické vydání knihy.
Obrovská kniha obsahuje 1500 stránek poznámek pod čarou a komentář, který má vyvrátit a kontextovat všechna Hitlerovy tvrzení. Uvnitř knihy je vytištěn Hitlerův tučně a kritické komentáře jej obklopují ze tří stran.

Je samozřejmě dikutabilní, kdo bude takové texty číst a kolik čtenářů dá přednost klasické knize, aby si udělali na Hitlerovy vize svůj vlastní názor ve světle událostí, jenž se dějí právě kolem nich. V normální společnosti se tomu říká kritické myšlení.