Jaroslav Hašek. Proč se ve školách musí učit o ochraně zvířat a o ochraně přírody

Jaroslav Hašek

Nejznamenitější kriminologové a sociologové, na příklad Alfredo Niceforo, připisují zločiny nedospělých trestanců dílem jich chorobnému duševnímu stavu, dílem nedostatečné mravní výchově. A v čem záleží mezi jiným též mravní výchova mládeže?
Píše Jaroslav Hašek (30.4. 1883 – 3.1. 1923)


Zajisté v tom, že má být mládež vedena k tomu, aby naučila se: „Že člověk, kterému jsou lhostejny bolesti jiných tvorů, nemůže nikdy pocítiti soucit ku svým bližním.“
Zdá se to být trochu staromódním (jak řekl jeden francouzský filosof, když dnes pravíme, že základem každé morálky jest, abychom pociťovali bolest cizí jako bolest vlastní. Tím staromódnější, poněvadž nikde jinde to tak není vyjádřeno jako v starých indických knihách, psaných sanskrtem. Tenkrát ovšem nehledali důsledků. Byla to morálka náboženská, v tomto ohledu vyspělá nad různé pozdější. Morálka, proti níž dnešní zákony na ochranu zvířat nejsou než slabým odleskem z toho důvodu, poněvadž byla v té zemi s tolika miliony lidí všeobecnou, neboť co jest dnes platna nejlepší snaha jednotlivců, když celek zůstane nevšímavým proti nejlepším snahám.

V našem životě den co den odehrávají se události, které člověka, alespoň trochu citově založeného, rozladí.
Není tomu dávno, kdy noviny přinesly zprávu, jak jedna hokynářka dala dvěma školákům starou kočku s přáním, aby ji utopili. Školáci však kočku neutopili, nýbrž na veřejné ulici chtěli ji umučit pozvolna. Nářek kočky přivábil zvědavce a strážníka, který kočku zabil šavlí.

Tak zní tato zpráva, která jistě působí na každého upřímného přítele zvířat bolným dojmem. Ještě schází jen to, aby byl v tom případě dav zvědavců, „který dlouho sledoval surovost obou školáků“, strážníkovi natloukl proto, že jim rychlým zakročením zkazil vzácné divadlo.
„Zástup obecenstva dlouho sledoval tuto surovost.“ Jest to jistě dost smutné, že teprve strážník musil zakročit proti surovým školákům, že z toho četného obecenstva nevystoupil nikdo, aby zahnal dva dvanáctileté hochy.

Trapně působí zajisté přitom slovo „surový školák“. O školních dítkách mělo by se totiž předpokládat, že něžnost, jemnost a citlivost provází je na každém kroku, že právě doba dětství jest dobou, ve které pro celý budoucí život má se dětem vštípit jen samé dobro, a celé okolí má působit na dětskou duši svým příkladem. Jak mnohdy působí, toho jest důkazem výše zmíněný případ.

Co jest platno učiteli ve škole, že žákům vypravuje, jak i ten nejmenší tvor cítí bolest, jak je pravým přikázáním lidskosti, abychom nikoho netýrali, co jsou platna tato krásná slova, když vyskytne se taková hokynářka ve Vršovicích, která zavolá si ze školy vycházející děti a řekne: „Františku a Toníku, tady máte dva krejcary a utopte mně někde tuhle starou kočku!“

A František a Toníček jdou s předmětem své surové zábavy. Zapomněli úplně na slova učitele a snaží se svědomitě, aby mučená kočka naříkala co nejvíce.

Kdo přečte takový případ, ten jistě si pomyslí: „A co bude o prázdninách, kdy děti budou odkázány samy na sebe?“

Jest to jistě smutná kapitola. Františkové a Toníčkové po celé dny budou na ulicích, mnozí z nich budou prázdniny trávit venku. „Dítě jest slabé,“ řeknou rodiče, „ať tedy běhá po lesích.“ A slabé dítě v lese, na mezích má vždy tolik síly, aby tu tomu brouku utrhalo nohy, tu zas motýlu utrhalo křídla. To slabé dítě, které jde do přírody pookřát, má vždy tolik síly, aby přírodu pustošilo.

Blíže Budějovic viděl jsem kdysi takové churavé dítě na letním bytě. Vybíralo hnízda ptáků, šlapalo po mravencích a slabou ručkou vráželo kapesní nožík do břicha ubohým žabám. Rodiče jeho se chlubili, že má jejich Karlíček smysl pro přírodu. „Celý den je v boží přírodě, sbírá brouky, chytá žáby, napichuje na špendlíky motýly.“

Zde vidíte typ takových Karlíčků a typ rodičů takového dokonalého dítěte.

Smysl pro přírodu u těchto lidí záleží v tom, že se obdivují, když Karlíčkové pronásledují vše, co se hýbe, co leze, co zpívá. Děti zabíjejí ubohé tvory, nechají je mučit s utrhanými krovkami, křídly a nohami v parném letním slunci a nejinak barbarsky počínají si i proti rostlinstvu. Vše, co kvete, jest stejně jejich obětí. Otloukají stromy, šlapou obilí, trhají květiny i s kořeny. A rodiče jejich také tomu říkají smysl pro přírodu. Po prázdninách vracejí se do školních lavic osvěženi na těle, ale s duší, z níž prchl i ten nejmenší smysl pro etiku.

Proto jest jistě nyní těsně před školními prázdninami třeba, aby ve školách bylo přednášeno o ochraně zvířat a o ochraně přírody.
A současně s tou přednáškou aby i rodičům bylo vštípeno, že každý i ten sebemenší tvor má právo na život. Aby rodičům bylo vysvětleno, že nesmějí nechat děti řádit v přírodě barbarsky, že není to zájmem o přírodu, když dítě dělá si sbírku brouků a motýlů a přitom ubohé tvory zaživa napichuje na špendlíky, aby se tam trápili po celé hodiny.

Než se děti rozejdou, jest nyní nejvyšší čas. Každé opoždění může mít vážné následky.Třeba jen zapamatovat si slova již výše zmíněného kriminologa a sociologa Alfreda Nicefory, že většina mladistvých trestanců mučila v útlém mládí zvířata!

Svět zvířat – 1. 7. 1910