Čínské písmo a jeho vznik čínští vědci spojují se symboly, jaké lze spatřit na keramice z nejstarších vykopávek, například z neolitické vesnice Banpo z let 4800–4200 př. n. l. nebo pozdějších vykopávek v Lingyanghe, Qianzhai aj.
Tyto symboly bezesporu znaky písma připomínají, některé jsou s nimi přímo totožné. Jejich původní význam a funkce však nejsou známy. Pravděpodobně šlo pouze o symboly identifikační, informující o výrobci nebo vlastníkovi předmětu. Byly používány ještě dlouho po vynálezu písma, z čehož lze usuzovat, že tvořily zvláštní, na písmu nezávislý systém.
Podle čínských učenců (například Qiu Xigui) byl proces vzniku písma pozvolný a trval delší dobu.
V tomto procesu vidí řadu etap. Jako první vznikaly piktogramy jejichž vzhled tvořil ikonu určitého předmětu.
Obtížnější měl být vývoj znaků vyjadřujících abstraktní významy.
Čistě konvenční jsou znaky, jejichž vzhled nenaznačuje ani výslovnost, ani význam.
Cestu ke vzniku písma měly otevřít tzv. vypůjčené znaky,které se použily pro zápis homofoního výrazu, přičemž nový význam byl naznačen dodatečně přidaným znakem (klasifikátorem).
Čínské písmo a jeho vznik poněkud jinak popisuje americký sinolog William Boltz.
Piktogramy Boltz nepovažuje za znaky písma, nýbrž jen za mnemotechnické pomůcky.
Rozhodující pro vznik písma se podle něho stala tzv. zodiografická vývojová etapa, kdy došlo ke změně funkce piktogramu, který místo předmětu začal ukazovat jeho název, tedy slovo.
William Boltz se domnívá, že vznik písma byl vynálezem, tedy krátkodobým procesem.
Doba vzniku písma bývá stanovena různě, od r. 4000 př. n. l. přes polovinu 3. tisíciletí. W. Boltz však soudí, že písmo bylo vynalezeno až v polovině 2. tisíciletí př. n. l., v raném období dynastie Shang.
Nejstarší zachované zápisy pocházejí z 13. století př. n. l.
Čínské písmo na těchto památkách je poměrně vyvinuté, což svědčí o delším vývojovém období.
Čínské písmo, nejstarší knihy
Věštebné nápisy na kostech a želvích krunýřích (甲骨文, jiǎgǔwén)
→ dynastie Šang (přibližně 1250–1050 př. n. l.)
→ nejstarší dochované souvislé texty v čínštině vůbec
→ krátké věštební formule, otázky králů na předky a bohy (např. o počasí, válkách, úrodě, nemocech)
→ nejsou to ještě „literární“ díla v moderním pojetí, ale jde o nejstarší písemný čínský jazyk
První skutečná literární díla (poezie a klasické texty)
Kniha písní (詩經, Shījīng)
tradičně datována 11.–7. století př. n. l. (nejstarší části z rané dynastie Čou)
nejstarší dochovaná sbírka čínské poezie (~305 básní)
obsahuje lidové písně, dvorní ódy, hymny, milostnou lyriku i obřadní texty
považována za nejstarší literární památku v užším slova smyslu
Konfucius ji údajně uspořádal a velmi si jí cenil
(viz titulní fotografie)
Kniha proměn (易經, Yìjīng / I Ching)
nejstarší vrstva (hexagramy + krátké věty) pravděpodobně 10.–9. století př. n. l.
původně věštební manuál, později hluboký filozofický text
nejstarší části jsou starší než většina Shījīng, ale forma je velmi stručná
Kniha dokumentů / Kniha dějin (書經, Shūjīng / Shangshu)
nejstarší autentické části z 11.–10. století př. n. l. (dynastie Čou)
politické proklamace, řeči králů, dekrety
velmi archaický jazyk
V knize dokumentů se nachází Jin Teng (金滕, česky často Okovaná truhlice nebo Zlatá truhlice)
Je považována za nejstarší ucelenou čínskou povídku v klasické čínské literatuře.
Krátký děj povídky Jin Teng
Král Čcheng (syn vévody z Čou) vážně onemocní.
Jeho strýc, vévoda z Čou (Čou-kung Tan), se modlí k předkům a nabízí vlastní život místo krále – připraví obětní text na kovové tabulce (nebo hedvábí) a uloží ho do okované truhlice (金滕 = kovová/zlatá truhlice).
Král se uzdraví.
Později, když vévoda z Čou čelí pomluvám a nedůvěře, objeví se truhlice s tímto textem → ukáže se jeho oběť a loajalita → pomluvy ustanou.
Text je velmi stručný (jen několik set znaků), ale má jasnou dějovou linii, postavy, konflikt (nemoc + pomluvy), vyvrcholení (objev truhlice) a morální pointu (loajalita a oběť).
Proto ho čínští literární historici (a i české sinologické přehledy) označují za první ucelenou povídku v čínské literatuře.
Má narativní strukturu (začátek – střed – konec), což předchází pozdější fikci o tisíce let.
LIteratura:
Úvod do dějin čínského písemnictví a dějin / Zbigniew Slupski, Olga Lomová / UK Praha 2006
