Světoznámá kniha o podivuhodné cestě Nilse Holgerssona s divokými husami Švédskem vyšla roku 1906, a i když už se dnes ve škole jako učebnice nepoužívá, vydává se po celém světě dodnes. Hluboký cit Selmy Lagerlöf pro přírodu i lidi, kteří v ní žijí, zůstává zdrojem inspirace i v naší době, kdy je stále naléhavější chovat se k životnímu prostředí ohleduplně. Nakladatelství Meander ji vydává po téměř půlstoletí v novém českém překladu Dagmar Hartlové a s ilustracemi Jiřího Sopka.
Kouzelné vyprávění prodchnuté poutavými detaily ze švédského venkova probouzí fantazii – doprovázet putování Nilse Holgersson obrazem je pro každého ilustrátora velmi lákavý úkol. V Čechách se toho s chutí ujal jeden z nejosobitějších malířů současnosti, Jiří Sopko, jehož zamilovanou knížkou v dětství Nils Holgersson byl.
A tak, ke 100. narozeninám (2006) malého skřítka, české děti znovu dostávají do rukou pozoruhodný příběh o začarovaném chlapci, který odletěl s divokými husami daleko na sever…
PÁR SLOV O SELMĚ LAGERLÖF
Když spisovatelce Selmě Lagerlöf v r. 1901 nabídli, aby se podílela na vypracování nové učebnice pro obecnou školu, bylo jí 43 let a byla v té době ve Švédsku už oblíbenou a uznávanou autorkou. Od dětství vyrůstala s pohádkami a pověstmi rodného kraje Värmlandu a jejich barvitý jazyk plný života a fantazie si přinesla i do vlastní tvorby. Kromě toho byla sama původním povoláním učitelka, a tak se zdálo naprosto přirozené, že tento úkol dostane právě ona. Komise jmenovaná za tímto účelem vypracovala pečlivé pokyny, co má učebnice obsahovat, a průběžně měla na práci dohlížet. Když Selma Lagerlöf po počátečním váhání nabídku přijala, rozhodla se udělat učebnici vlastivědy po svém a napsat ji jako napínavý příběh, který nadto dětem řekne hodně o zeměpisu Švédska a o lidech, kteří tam žijí.
Selma Lagerlöf věnovala hodně práce přípravám – cestovala po celé zemi a přečetla spoustu knih z oblasti zeměpisu a zoologie. Už jako dítě velmi ráda četla a světová literatura pro ni byla pokladem,
z něhož ráda čerpala, jak prozrazuje i Nilsova pouť. Navzdory bohatému materiálu ale nemohla dlouho najít pro knihu vhodnou formu.
Správný podnět autorka nakonec našla v knihách Rudyarda Kiplinga o zvířatech, která mluví lidskou řečí a myslí jako lidé, a přesto se chovají podle své zvířecí přirozenosti. Selma Lagerlöf chtěla hrdiny své knížky zobrazit podobně a jejich prostřednictvím vylíčit různé události a přiblížit různá místa. Nejlepší pohled na zemi dostaneme samozřejmě z ptačí perspektivy a k tomu si na cestu tažných ptáků vymyslela skřítka – malého Nilse.
Selma Lagerlöf | Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem | Ilustroval Jiří Sopko | Vydal Meander 2005
Ukázka z knihy:
Najednou se udělalo to nejkrásnější počasí, jaké si jen lze přát. Bylo teplo, bezvětří, prostě kouzelně. Nils Holgersson ležel na trsu blatouchů a užíval si sluníčka, když vtom přiletěl havran a usedl mezi zářící květy. Byl to Bataki, se kterým už měl Nils dříve co do činění. Nedalo se na něj úplně vždycky spolehnout. Vypadal zachmuřeně a slavnostně, ale přesto se chlapci zdálo, že mu z očí kouká nějaká rošťárna. Havran si z něj určitě chce zase vystřelit a Nils si předsevzal, že mu na to neskočí.
“Moc šikovně jsi lapil lišáka Smirra,” krákoral havran. “A za to ti povím jedno tajemství. Řeknu ti, co máš udělat, aby se z tebe zase stal člověk.”
Bataki si určitě představoval, že po takové návnadě Nils hned skočí. Ale chlapec ho odbyl, že to už dávno ví. Když se mu podaří přivést bílého housera zpátky do Skane bez újmy, tak….
“Jenže co když se ti to nepovede? Pak bude asi třeba zkusit jinou cestu,” odvětil Bataki. “No, vždyť já můžu klidně mlčet.”
“Tak mi to tajemství prozraď.”
“Až přijde pravá chvíle. Sedni si mi na záda a poleť nejdřív na výlet, pak teprve uvidíme, co bude.”
Chlapec zaváhal, protože nevěděl tak docela přesně, co si má o havranovi myslet.
“Tak ty se bojíš?” krákal Bataki. Taková slova Nils nemohl strpět a v následujícím okamžiku už seděl havranovi na zádech. Frčelo to náramně a když dorazili nad Uppsalu, usadil se Bataki na jedné střeše. “Porozhlédni se kolem sebe a řekni, kdo podle tebe vládne v tomhle městě?”
“Asi nějaký král,” odpověděl Nils, protože mu do očí padl honosný zámek se dvěma důstojnými věžemi.
“Hádal jsi vcelku dobře,” řekl havran uznale. “Ale to bývávalo.”
Ve večerním slunci se třpytily vysoké věže katedrály s nádhernými portály. “Nebo snad nějaký biskup a jeho kněží,” zkoušel to Nils.
“Ani to nebylo úplně špatně, protože tady bydlí arcibiskup. Jenže ani ten tu nevládne.”
“Pak už teda nevím,” vzdal se chlapec.
“Tímhle městem vládne učenost,” vysvětlil mu Bataki. “Všechny ty nádherné domy pod tebou byly vybudovány k poctě učenosti a jejím služebníkům. Pojď se tam podívat!”
Havran ho vzal na univerzitu a ke knihovně, proplul před okny studoven a kateder všeho možného. Všude seděli lidé zabraní do knih.
“Kdybych nebyl havran, ale pouhý člověk jako ty, tak bych se tu rád usadil a naučil se všemu, co stojí v knihách,” prohlásil havran. “Tebe to neláká?”
“Ani trochu,” odpověděl Nils. “Radši lítám po světě s husami.”
“Ty bys nechtěl umět vyléčit všechny nemoci nebo znát všechno o slunci a měsíci nebo umět mluvit všemi jazyky?”
No, to by koneckonců mohlo být prima.
“Nebo umět rozlišit zlo od dobra, pravdu od lži. Mohl bys u vás doma v kostele kázat…”
Chlapci se zalesklo v očích. “Tatínek s maminkou by byli rádi, kdybych to dotáhl tak daleko.” Ti, kdo tady studují, jsou určitě šťastní, ale pro něj to stejně není.
V botanické zahradě se shromáždily davy mládeže. Studenti měli na hlavách bílé čepice, zpívali písničky plné jarní radosti, drželi proslovy a provolávali hurá. Bylo tu takového veselí a štěstí, že chlapec náhle pocítil, jak bídný je jeho vlastní život. Skoro se mu příčilo vrátit se zpátky ke svým souputníkům.
Havran se znovu rozkrákoral: “Teď ti něco prozradím, Mrňousku. Počkej, dokud nepotkáš někoho, kdo ti řekne, že by byl radši v tvé kůži a létal s divokými husami. A ty mu pak odpovíš …” A Bataki mu zašeptal do ucha pár slov tak silných a nebezpečných, že se dala vyslovit nahlas pouze tehdy, když je chtěl člověk použít s opravdovou vážností.
“Na to asi nikdy nedojde,” odbyl ho chlapec. “Radši mi pomoc najít něco k snědku, mám strašný hlad.”
Havran obletěl město a usadil Nilse na střechu před oknem jedné mansardy. Hořela tam lampička, ačkoliv student, který v tom pokojíku bydlel, ležel na posteli a spal. Okno měl pootevřené a na stole ležel nakouslý krajíc s máslem. Za chviličku už Nils na chlebu hodoval. Spokojeně si při každém soustu pomlaskával.
“Ahoj, ty tam, co jsi zač?” ozvalo se za ním. Nils sebou trhl, ale student seděl bez hnutí na posteli a vypadal vlídně.
“Jmenuji se Nils Holgersson. Jsem člověk, ale byl jsem proměněn ve skřítka. A teď létám po světě s divokými husami,” odpověděl směle.
“To je ale podivuhodný příběh,” vydechl student a začal se vyptávat na všechno, co se mu přihodilo. Nakonec řekl: “Kdybych tak byl ve tvé kůži a utekl od všech svých starostí!” Bataki zaťukal zobákem na okenní tabulku. Chlapci se zatočila hlava a rozbušilo srdce, znělo to skoro jako ta pravá slova…
“Přece bys se mnou neměnil. Student si určitě nepřeje být něčím jiným…”
“Kdybys věděl, co se mi dneska stalo,” povzdechl si student a vyprávěl, jak ho dnešního rána navštívil jeden malomyslný chudý kamarád. Přinesl s sebou tlustý svazek papírů. Byl to rukopis, na němž pracoval pět let, a teď chtěl od studenta slyšet upřímné mínění. Student měl sice jít na závěrečnou zkoušku, ale přesto se hned pustil do čtení, pečlivě list po listu. “Až tuhle knihu vytisknou, má úspěch v kapse,” řekl si sám pro sebe. “To bude rád, až to uslyší!” Ale vtom si všiml, že je spousta hodin, a rychle vyběhl ze dveří. Průvan rozevřel okno a závan větru vynesl všechny papíry se stolu stole ven a rozmetal je nad střechy domů.Student zoufale běžel zpátky do pokojíku a pokusil se alespoň pár listů zachránit. Ale musel pospíchat na zkoušku. Vždyť tady jde o celou mou budoucnost, pomyslel si a utíkal z domu. Ale byl tolik rozčilený, že mu to všechny vědomosti z hlavy vymetlo, a zkoušku neudělal. Když se vrátil domů, podíval se na střechu, jestli tam ještě nějaké papíry neleží, ale nezbyl ani jediný. Jak teď má kamarádovi říct, že kniha je sice mistrovské dílo, ale rukopis se ztratil. Nikdo mu nebude věřit…
“Nesnesu pomyšlení na to, jak jsem kamarádovi ublížil,” naříkal student. “Bylo by mi daleko líp ve tvé kůži – někde pryč s hejnem divokých hus!”
Bataki znovu prudce zaťukal, ale chlapec seděl dlouho tiše. “Počkej chvilku,” zašeptal potom a váhavě kráčel k okennímu plechu. V té chvíli slunko vyšlo a všechna cimbuří a věže učeného města se rozzářily.
“Co je s tebou?” zeptal se havran. “Přišel jsi o možnost stát se člověkem.”
“Nechci měnit,” odpověděl Nils, “měl bych jen mrzutosti kvůli těm odvátým papírům.”
“Ty přece můžu donést zpátky,” opáčil Bataki.
“To jistě můžeš, ale chci nejdřív vidět, že to opravdu uděláš,” řekl Nils.
Havran odletěl a vrátil se s jedním listem. Celou hodinu létal tam a zpátky a pokaždé nesl v zobáku další papír.
“Mám dojem, že už je to všechno,” oznámil nakonec zadýchaně a vtom si také všiml, že student skládá po pořádku jeden arch papíru za druhým. “Jsi největší ťulpas, s jakým jsem se kdy setkal!” zaskřehotal havran na Nilse. “Tys mu dal celou knihu? Teď už nikdy neřekne, že by chtěl být ve tvé kůži!”
Chlapec se díval na šťastného studenta. “Děkuji, Bataki,” řekl. “Chápu, že jsi mě chtěl vyzkoušet. Určitě sis myslel, že nechám Martina na téhle náročné pouti na holičkách, hned jak se mi naskytne první příležitost, abych se sám měl dobře. Ale když mi student vyprávěl svůj příběh, uvědomil jsem si, jak hanebné je zradit přítele, a to bych udělat nechtěl.”
Bataki se podrbal za krkem a vypadal zaraženě. A potom se rozletěli přímou čarou přes katedrálu zpátky k husám.
