Jeho styl, zvaný magický realismus, je natolik svérazný, že ostatní spisovatelé ho jen slepě kopírují. A to i přesto, že jeho dílo bylo do značné míry inspirované Franzem Kafkou a jeho Proměnou. Na základě této knihy začal pravděpodobně Márquez (1927–2014) psát prózu, i když v mládí tíhnul k poezii, jako mnoho jihoamerických intelektuálů.
Gabriel García Márquez měl obrovský vliv na světovou literaturu a stal se jedním z předních představitelů žánru magického realismu.
Marquez vytvořil jedinečný svět, kde se magie a všední den prolínají tak přirozeně, že se čtenář ponoří do atmosféry, v níž jsou zázraky vnímány jako součást běžného života. Tento styl otevřel spisovatelům z celého světa nové obzory a inspiroval je k prozkoumávání a zobrazování reality optikou magického myšlení.
Pocit samoty, smrtelnost v pozadí skoro každého magického příběhu jako neoddělitelná část našeho života.
To je v kostce dílo kolumbijského spisovatele Gabriela Garzii Márqueze.
Nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1982 je považován za jednoho z nejčtenějších spisovatelů 20. století.
Napsal šest velkých románů, novely, desítky povídek a esejí.
Když přebíral Nobelovou cenu, nazval svoji řeč Samota Latinské Ameriky a cenu věnoval všem autorům, kteří tvoří na jihoamerickém kontinentě.
“Život není to, co člověk prožil, ale co si z něj pamatuje a jak si to pamatuje, aby o tom mohl vyprávět,”
Márquez ve své knize “Žít, abych mohl vyprávět.
Sto roků samoty (1967)
Patří mezi jeho světové majstrštyky, který z neznámého autora udělal takřka přes noc spisovatele světového jména.
Kniha „Sto roků samoty“ vyšla v roce 1967 v Buenos Aires a za tři a půl roku se jí prodalo více než půl milionu výtisků.
Román, který by si měl přečíst každý myslící člověk na této planetě, neboť je o neustálém opakovaní dějinných událostí, kterým jako by nejde uniknout. Důvod přitom není jen slepé a konzervativní lpění na minulosti, ale především nedovzdělanost, jenž omezuje do značné míry jak světový názor, tak názor na vlastní identitu.
Přitom je zajímavé, že u Marqueze jeho literární figury nejsou psychologicky promyšlené, ale to, co z něho dělá génia je rychle se měnící spád děje, neuvěřitelné zvraty na hranici reality a magična. Vždy mi připomíná šachovnici v bouři, plnou záhadných i uvěřitelných figur. Prostě šachmarq.
Musíme naslouchat hlasu dítěte, kterým jste kdysi byli a který stále existuje někde uvnitř vás. Nasloucháme-li dítěti uvnitř nás, naše oči znovu získají jiskru. Pokud neztratíme spojení s tímto dítětem, naše se také nezlomí.” spojení se životem.
x
Vlezl do její duše tak horlivě, že hledal prospěch pro sebe, našel lásku, tak moc se snažil zmocnit se jejího srdce, že se sám zamiloval.
x
V den, kdy lidé sami cestují první třídou a knihy se vozí v nákladních vagonech, přijde konec světa.
x
Manželé byli vázáni nerozlučnými pouty, silnějšími než láska: obyčejnými výčitkami svědomí.Gabriel Garcia Marquez „Sto let samoty“
Láska za časů cholery (1985)
Příběh trvající 50 let. Milostný trojúhelník mezi postavami Ferminy Dazové, Florentino Ariza a doktora Juvenala Urbina.
Život není jen pohyb v čase, je to neustálý boj o to, abychom ho měli čas žít. Všichni jsme plni nadějí a plánů do budoucna, ale často zapomínáme, že přítomnost je to jediné, co máme. Ve světě plném bolesti, ztrát a zklamání zůstává láska jedinou věcí, která dává smysl naší existenci. A i když se možná nevyhneme utrpení, právě v těchto chvílích se učíme být silnější. Vše, na čem skutečně záleží, je, jak tento život prožíváme – s láskou nebo bez ní. A když si lásku zvolíte, i přes všechny překážky najdete věčnou sílu, která vás povede vpřed.
Gabriel Garcia Márquez / Láska za časů cholery
Kronika ohlášené smrti (1981)
Ohlášenou smrtí je myšlena vražda Santiaga Nasara, bohatého muže, jenž je zavražděn jako údajný svůdce dívky Angely jejími bratry Pedrem a Pablem. Bratři vlastně nechtějí Santiaga zabít, a tak vyhlásí svůj čin dopředu po celém městečku. Paradoxně je však Santiago téměř jediným člověkem, který nemá o svém plánovaném zabití ani tušení, jelikož jej nikdo z egoistických, pokryteckých, hloupých či slabých obyvatel nevaruje.
Na okraji listu 416 vlastnoručně připsal červeným lékárníkovým inkoustem: Dejte mi předsudek a pohnu světem. Pod tuto malomyslnou frázi nakreslil zdařilým tahem téhož krvavého inkoustu srdce proťaté šípem.
Gabriel Garcia Márquez / Kronika ohlášené smrti
Poslední román Na paměť mým smutným courám vydal García Márquez v roce 2004.
Hudební kritik a nedělní fejetonista místních novin, „učenec“, celý život pěstoval pouze účelové erotické vztahy. Ke svým devadesátinám se rozhodne dát si zvláštní dárek: strávit noc s pannou.
“Rok před svými devadesátinami se rozhodl, že oslaví svůj narozeninový dar, a to tím, že si dá noc s dívkou. Nikdy neměl rád dívky. Měl rád ženy a nikdy nebyl s dívkou mladší než on. Ale teď, když už měl devadesát, cítil, že je čas na něco nového, něco, co by mohlo dát smysl jeho životu, který plynul bez velkých radostí a bez velkých pocitů.”
„Na shledanou v srpnu 2024
Nedokončený román, který spisovatelovi synové nechtěli vydat deset let po Marquezově smrti a o jehož zničení on sám požádal. Příběh vypráví o 52leté ženě, která je mnoho let šťastně vdaná, ale každý rok 16. srpna se plaví na ostrov k hrobu své matky a sdílí tam své zážitky se zesnulou. Pro čtenáře je zde připraveno jedno zásadní překvapení.
Velmi významné jsou i jeho publicistické články a eseje, ve kterých se promítá jeho bohatá životní zkušenost, levicové smýšlení a sociální soucitnost.
Např. v roce 1981 publikoval Márquez sérii článků s názvem „Neuvěřitelný a smutný příběh prostomyslné Erendiry a její bezcitné babičky“ v kolumbijském listu El Espectador.
V těchto článcích vyprávěl příběh mladého Kolumbijce jménem Jaime Batiz, který byl unesen drogovým kartelem.
Marquez podrobně popsal operace drogového kartelu a jmenoval některé klíčové postavy, včetně notoricky známého drogového bosse Pabla Escobara. To rozzlobilo drogový kartel a Marquez začal dostávat výhrůžky.
Situace se stala tak nebezpečnou, že spisovatel byl nucen uprchnout z Kolumbie. Odešel do dobrovolného exilu v Mexiku, kde prožil většinu zbytku svého života.
Rovněž povídky jsou odrazem jeho mimořádného vypravěčského umění.
Mýty bohatě proložená realita se v jeho povídkách promítá do dvou odlišných rovin. Ta první je charakteristická velmi živelným a bohatým vyprávěním, na straně druhé jsou povídky až velmi strohé a stejně geniálně napsané.
Brilantní Márquez. Sto roků samoty, magická kniha, která z něho udělala světového autora
O svém životě Gabriel Garcia Márquez řekl. Různé výpisky:
Nikdy bych nevyměnila své skvělé přátele, svůj úžasný život, svou milující rodinu za méně šedivých vlasů nebo plošší břicho.
Jak jsem stárnul, stal jsem se k sobě přátelštější a méně kritický.Netluču se za to, že jsem snědl sušenku navíc, neustlal postel nebo si koupil něco hloupého, co jsem nepotřeboval.
Mám právo být nepořádný a extravagantní.
Viděl jsem mnoho drahých přátel odcházet z tohoto světa příliš brzy, než si uvědomili velkou svobodu stárnutí…
Zatančím si na tyhle nádherné hity 70. a 80. let a zároveň se mi bude chtít plakat pro svou ztracenou lásku…Měl jsem štěstí, že jsem žil dost dlouho na to, aby mé šediny a mladistvý smích zůstaly na mé tváři navždy.
Mnozí se nikdy nesmáli, mnozí zemřeli dříve, než se jejich vlasy staly stříbrnými.
Jak stárnete, je snazší být pozitivní.
Méně se staráte o to, co si o vás myslí ostatní.
Už o sobě nepochybuji.
Vysloužil jsem si právo dělat chyby.Na otázku, zda se mi líbí být starý, bych odpověděl:
“Mám rád osobu, kterou jsem se stal.”
Když byl Gabriel Garcia Marquez vážně nemocný, oslovil své čtenáře dopisem na rozloučenou.
Zde jsou úryvky z tohoto dopisu…
„Kdyby Pán Bůh na vteřinu zapomněl, že jsem hadrová panenka, a dal mi trochu života, asi bych neřekl všechno, co si myslím; Víc bych přemýšlel o tom, co říkám.
Hodnotil bych věci ne podle jejich ceny, ale podle jejich významu.
Méně bych spal, více snil s vědomím, že každá minuta se zavřenýma očima je ztráta šedesáti sekund světla.
Chodil jsem, když se toho ostatní zdrželi, probouzel jsem se, když ostatní spí, poslouchal bych, když ostatní mluví.
Kdyby mi Pán dal trochu života, oblékla bych se jednoduše, povstala s prvním slunečním paprskem a odhalila nejen své tělo, ale i duši, můj Bože, kdybych měla srdce, ZAMKNULA SVOU NENÁVIST V LEDU A ČEKEJTE, AŽ SE UKÁŽE SLUNCE.
Omýval bych růže svými slzami, abych ochutnal bolest jejich trnů a šarlatový polibek jejich okvětních lístků.
Můj bože, kdybych měl trochu života… nenechal bych uběhnout ani den, aniž bych lidem, které miluji, neřekl, že je miluji.Přesvědčil bych každou ženu a každého muže, že jsou moji milovaní, žil bych v lásce s láskou.
Dokázal bych lidem, jak se mýlí, když si myslí, že až zestárnou, přestanou se milovat: naopak stárnou, protože se přestanou milovat!
Dal bych dítěti křídla, ale naučil bych ho létat samo. Učil bych staré lidi, že smrt nepřichází ze stáří, ale ze zapomnění. Kolik jsem se toho od vás naučil, lidi…
Dozvěděl jsem se, že každý chce žít na vrcholu hory, aniž by si uvědomoval, že skutečné štěstí na něj čeká při sestupu.
Uvědomil jsem si, že když novorozenec poprvé zmáčkne otcův prst v jeho drobné pěsti, chytne ho navždy.
Uvědomil jsem si, že člověk má právo shlížet na druhého jen tehdy, když mu musí pomoci postavit se na nohy.
García Márquez odešel do magického nebytí 17. dubna 2014 ve svých 87 letech.
Zůstane navždy jedním z pilířů světového písemnictví. Sám kdysi o bytí napsal:
“Čas neplyne, ale otáčí se dokola.”
