Jan Neruda (9.7. 1834 – 22.8. 1891), novinář, který svými texty oslovuje čtenáře dodnes, spisovatel, jenž vychází z instinktů dobrého žurnalisty a nic nenechává náhodě, básník, jehož verše oplývají porozuměním k lidským osudům, ale také milovník astronomie, která se pro něj stala víc než koníčkem a proto s ní seznamoval všechny kolem sebe.
Jan Neruda se narodil 9. července 1834 na Malé Straně v Újezdských kasárnách. Jeho otcem byl vojenský vysloužilec z napoleonských válek a pracoval v kasárnách v kantýně. Maminka, kterou její syn velice miloval, si přivydělávala jako služka.
Přes chudobné poměry Nerudovi rodiče dokázali našetřit dostatek peněz, aby si koupili trafiku v Ostruhové ulici (dnešní Nerudova). Tady Jan strávil od svých jedenácti let chvíle příjemné i nepříjemné a Malá Strana se stala námětem mnoha jeho povídek i fejetonů.
Místo právníka novinářem
Pět let navštěvoval Jan Neruda německé malostranské gymnázium. Roku 1850 z něho odešel a ve studiu pokračoval na Akademickém gymnáziu sídlícím v Klementinu. Tady se setkal s těmi, kteří významně ovlivnili jeho další život a především pak tvorbu. Největší přátelství zde navázal třeba s Vítězslavem Hálkem a Gustavem Pflegerem.
Otec si přál, aby šel po maturitě na práva a Jan jeho přání splnil. Především z finančních důvodů však studium po dvou semestrech přerušil a nastoupil jako aspirant vojenského účetního úřadu. V tomto zaměstnání dlouho nevydržel a znovu zamířil na vysokou školu. Zvolil pro změnu filozofii, ale ani tu nedotáhl k vítěznému konci.
Do cesty mu ale vstoupila novinařina.
Žurnalista Neruda začal svou kariéru v německém deníku Tagesbote aus Böhmen. Záhy jej zaměnil za český časopis Čas, kde jasně prokázal, jak dobrý je fejetonista. Působil i v dalších listech, stálou pozici získal až v deníku Hlas, jenž splynul v Národní listy. V redakci tohoto deníku Jan Neruda setrval až do konce života.
Pro jeho jméno a pro jeho zelený fráček říkali jsme mu hastrman.
Slyšel jsem ho, jak rozmlouval s dvěma kanovníky. Mluvili o „Frankreichu“ a o nějaké „svobodě“, samé divné řeči. Najednou zdvihl pan Rybář prst a hvízdnul: „Ďjó, já se držím Rosenaua! Rosenau praví: „Svoboda je jako ty šťavnaté potraviny a silná vína, kterými se navyklé jim silné nátury živí a posilují, slabé ale přemáhají, opojují a zničují.
Já si pamatoval tu větu co obsah veškeré vyšší moudrosti. O Rosenauovi a o panu Rybářovi měl jsem stejně vznešený pojem. Když jsem pak dorůstaje dostával sám rozmanité knihy do ruky, nalezl jsem, že pan Rybář byl vskutku tenkrát citoval zcela věrně. Jen s tím rozdílem, že zmíněnou větu nenapsal Rosenau, nýbrž jakýs Rousseau. Patrně byla mrzká náhoda pana Rybáře svedla s nějakou lehkomyslnou tiskovou chybou.
Proto věru nepozbyl úcty mé. Dobrý, nesmírně dobrý člověk!
Jan Neruda / Hastrman
Za májovce!
Byl politicky aktivní, podílel se třeba na budování demokratického křídla mladočeské strany. Se svými vrstevníky založil nejeden spolek. Čím dál více se angažoval i v literární skupině, která připravovala k vydání almanach Máj. Dokonce se stal hlavním mluvčím májovců v polemikách s konzervativci. Proti nim anonymně vydal roku 1858 veršovanou satiru U nás a v časopisech Obrazy života a Rodinná kronika zveřejnil několik studií. V roce 1865 stál také u zrodu Květů a po jeden rok časopis redigoval společně s přítelem Vítězslavem Hálkem.
Řekněte třeba, že jsem zloděj, mně je to jedno. „Lepší jest zloděj nežli ustavičnost muže lživého,“2 praví písmo svaté – a prosím, kolik mužů máme, kteří nejsou lživi? Jsem tedy lepší než daleká většina mužského lidstva. Mohl bych se odvolat k známému výroku velkého Francouze socialisty,3 že „majetek je krádež,“ nebo k velkému Němci,4 jenž ve svém hluboce myšleném „Atta Trollu“ praví:
Žádných věru majetníků
nestvořila příroda –
rodíme se bez kapes. –
Co to: kapsa!? Vymyšlenost
jako všechen majetek,
jak zákony o vlastnictví –
zloději jsou všichni lidé! –Mohl bych také sám trefně poukázat k tomu, že není člověka, který by patřil jen samu sobě, že každý patří dětem, ženě, vlasti, národu, a že když člověk ani sám není svůj, jak že může něco, což jeho jest, býti jeho? Tisíc neviditelných rukou leží na nás a stále nás ohmatává! Ale pohrdám všemi pomůckami těmi, poukazuju jen ke skutečným poměrům společenským, ptám se prostě: prosím, kolik je teď lidí, kteří nekradou? Jeden na burze milióny, druhý košili neb kabát, třetí politickým svým odpůrcům čest, čtvrtý svému sousedu poklid a štěstí atd. „Řekni mně, co kradeš, a řeknu ti, co jsi.“
Jan Neruda/ Dva kriminální listy!
Nerudovou doménou byla především publicistika.
Jako pozorný pozorovatel velmi dobře vnímal vše, co se kolem něho děje. Navíc oplýval vlastní zkušeností s chudobou – a to se odrazilo v jeho článcích a posléze ve verších i povídkách a románech.
Fejetonům, jichž stvořil přes dva tisíce, vtiskl moderní řád, oblíbil si i črty z cest, formát, jenž se blížil dnešní reportáži a cestopisu. Stal se novinářem tělem i duší.
Jan Neruda cestovatel
Velmi rád cestoval. Vyrážel z Čech všemi směry na zkušenou. Navštívil Německo, Francii, Egypt i Balkán. Jeho záliba v cestování mu přinesla očernění ze strany ostatních – prohlásili ho za národního zrádce, dokonce přišla výtka, že podává informace Vídni. Přitom Neruda byl vlastenec celou duší a patřil k hrdým zastáncům češství. Vedle cestování vášnivě miloval tanec. Patřil k nejlepším tanečníkům v Praze a nevynechal snad jediný ples v okolí.
Soukromý život
V soukromém životě Jana Nerudy je zásadní hluboká láska k matce. Snad i to byl důvod, že se nikdy neoženil.
Po komplikovaném vztahu s Annou Holinovou, který trval velice dlouho, však Anně Praha přezdívala „věčná nevěsta“, navázal pouto se spisovatelkou Karolínou Světlou. Ta nehodlala překročit hranice přátelství, ač ho vroucně milovala.
Zásahem Světlé manžela, Petra Mužáka, skončilo přátelství jednou provždy.
Další ženou, která se v jeho životě objevila, byla mladičká Terezie Macháčková, bohužel předčasně zemřela.
Se svou další láskou Aničkou Tichou se rozešel, když uznal, že jako dívka o polovinu mladší než on nemůže k tak starému muži cítit opravdovou lásku.
„Často musím myslit na Jana Nerudu. Básník ‚Prostých motivů‘ a ‚Zpěvů pátečních‘ dovedl do svých veršů vložit tolik lásky, umění i smutku, že tento náboj, jak se dnes s oblibou říkává, přenesl tyto verše svěží téměř přes celé století.“
Jaroslav Seifert.
Jan Neruda, spisovatel a novinář
Neměl to nadaný spisovatel ve své době lehké. Okolí jej oceňovalo především jako prozaik a fejetonistu. Nerudovy fejetony musel číst každý a soudobí kritici jim dávali vysoká hodnocení. Ne tak jeho poezii. Podle Palackého byl lepším tancmajstrem než básníkem. Poct a ocenění se Nerudovy básně dočkaly až dvacet let po jeho smrti díky generaci lumírovců.
K nejdůležitějším dílům z celé tvorby patří sbírky Hřbitovní kvítí, Písně kosmické a Zpěvy páteční, z prózy Arabesky a Povídky malostranské a z fejetonů Žerty hravé i dravé a Studie krátké a kratší.
V Písních kosmických se ve verších obrací k nebeským objektům jako odrazu nás samých na Zemi. Astrofyzik Jiří Grygar v rozhovoru pro Aktuálně. cz k této sbírce řekl:
„To je v podstatě populárně-naučná poezie. Dozvěděl jsem se, že se Neruda nechal zapsat jako mimořádný posluchač astronomie na Karlovu univerzitu a vše si nastudoval, než sbírku napsal. Když jsem rozebíral verš po verši, zjistil jsem, že tam má skoro všechny tehdejší astronomické znalosti…“
V celkové Nerudově básnické tvorbě je patrné jistá skepse a částečně i ironie, jejichž pramenem bylo jeho vlastní trápení.
Vždy se snažil odkrývat lidskou bídu a ztrátu iluzí jednotlivce, které ve své společnosti jako dobrý pozorovatel odhalil.
Kobližky
Ondyno napsal kdosi: „Masopůst liší se teď od postu jedině tím, že není mezi oběma už pražádného rozdílu.“
Hanuš ve svém Kalendáři bájeslovném praví zcela určitě, že „naše masopostné koblihy jsou zajisté co zvláštní pečivo sváteční původně jakýmsi symbolem, jako vánočka.“ Praví-li jinde zas, že „masopostné hody byly původně jarní svátky,“ je pro můj důmysl zrovna hračkou rozhodnout, že buclatá, kulatá, svítivá, červená kobližka není praničím jiným než obrazem věčného slunce. Náboženství těch, kteří se klaní slunci, není tak příliš hloupé! Když sluníčko hodně svítí a září, vypadá vždy, jako by bylo obaleno čerstvým máslem, a proto také obraz jeho, kobližku, převracíme v tom másle čerstvém. Učenost nás učí, že masopostní neděle zove se u Rusů „maslina“, hlavní masopostní čtvrtek pak že u nás Čechů podnes zove se „čtvrtkem tučným“. Němci říkávali tučnému čtvrtku „schmutziger donnerstag“, neboť u starých Němců byl „schmutz“ tolik co tuk. Zrovna tak, jako že to, čím noví Němci tuční, je také zas jen „schmutz“.
Opatrný čtenář snad pozoroval, že mluvě o masopustních kobližkách masopostní šišky naprosto opomíjím. Ó, já jsem chytrý! Šiška je bez nádivky – co je ale po kterémkoli tvoru, ve kterém nic nevězí! Opovrhuji jím.Jan Neruda / Kobližky
Na druhé straně jako novinář se snažil rozdávat svým čtenářům radost.
Psal především o společenských a kulturních novinkách. Jeho články nepostrádaly humor, věnoval se i nepatrným jevům a věcem v životě. Napsal víc než dva tisíce fejetonů. Sám se je i pokusil roztřídit podle žánrů do pětisvazkového výboru Fejetony – jednotlivé části nazval Studie krátké a kratší (dva svazky), Žerty hravé a dravé, Menší cesty a Obrazy z ciziny.
Velmi ceněné jsou v jeho díle taky fejetony z roku 1863 věnované Paříži – Pařížské obrázky.
Mimochodem z Francie přivezl do Čech jako první knihu Julese Verna.
Pokusil se psát i divadelní kusy, ale sám uznal, že jeho hry nepatří ke zdařilým a zakázal jejich uvádění v Národním divadle.
Na konci života svého…
V roce 1879 Jan Neruda těžce onemocněl zánětem žil, což se odrazilo v jeho tvorbě. Tehdy se víc věnoval podpoře Národního divadla.
O devět let později nešťastně upadl a byl nucen dlouho setrvat na lůžku.
Osudnou se mu však stala rakovina tlustého střeva, které 22. srpna 1891 podlehl.
Odpočívá na pražském Vyšehradě.
Několik skutečně moudrých slov o spisovatelském honoráři
Jan NerudaŘíká se tomu „honorář“ – míním honorář za díla spisovatelská, básnická atd. – a je to hřích proti svatému duchu, ba víc: je to nesmysl.
„Můj milý, s cílem svého života se minuvší příteli! Čímpak chceš vlastně být, spisovatelem aneb prodavačem?
Pranic se nedivím, dá-li si zlatník zaplatit prsten nebo švec boty. Ale básník! Cožpak potřebuje ku svému dílu kůže, dratve, floků, smůly atd? A od koho pak chce peníze za své dílo? Objednává si je někdo u něho? Nikoli, on pracuje z vnitřního popudu, on musí básnit, on sám má nejvyšší radost ze spředených svých snů – potěší-li pak ještě někoho jiného, je to náhoda, ne úmysl.
Není to hanba, když chce brát básník dvacet zlatých honoráře za arch písní, které ho nestály pranic?
Nebo když člověk, který se povznese nad oblaky, také sobě vedle toho ještě přeje dvou ušpiněných desítek?
Když člověk, který je králem, kdy a jak dlouho chce, sníží se až k tomu, že nabízí knihkupci svůj rukopis prodejem? I fuj!“Za padesát let
Jan NerudaDejme tomu, že budu za padesát let ještě živ, totiž tělesně – o duševní nesmrtelnosti mé nemůže být žádné pochybnosti. Pak tedy, po padesáti letech, vzbudím se ráno již co člen „slabého krásného pohlaví“, neboť pojmy budou pak již zcela převráceny. Nechám se ufrisírovat, namastit voňavkami, nabarvit bílými a červenými líčidly a vyjdu si na Příkopy „dělat dojem“. Mnoho ho již nenadělám, při devadesáti letech, ale krásné pohlaví se chce i tenkráte ještě líbit, když se už nelíbí.
Zastavím se před výlohou. Nic nového – „Jak se má žena chovat, když se uchází o ruku mužovu“, vedle kniha „Je-li rozumno zavádět emancipaci pohlaví mužského“, pak „Návod, jak se má muž chovat nežli slehne“ atd.
Ptám se známé mně dámy: „Ale račte mně říci, tak málo dnes vidím starých dam na ulici – za dávných let jsme jim říkali babičky, také baby. Kde jsou?“
„Vždyť je dnes zasedání sněmu, jsou tam – kde by byly!“
„Ach ano,“ udeřím se do čela; zapomněl jsem zcela, nu ovšem, teď nám mužským do sněmu nic není!“
Rozžehnáme se. Jak zvláštně vypadá teď ta „Mužská třída“, bývalá „Ovocná ulice“! Ty firmy! „Antonín Procházčin, putzmacher“, „František Proščin, modista“, „Josef Landin, modista“ – člověk by myslil, že je někde na Rusi, kdyby nevěděl, že ti obchodníci mají jméno dle toho, které ženě náležejí.
Za Žižkovem odhalují nový pomník, postavený vojačkám, hrdinně padlým za poslední války. Tak rád se dívám na vojačky.
Je to pohled na ty ozbrojené řady! Pravé amazonky, vesměs bez ňader! Vtom – strašný, zoufalý výkřik, vyražený z tisíců hrdel najednou!
A hned potom divoký útěk do vedlejších ulic za ohlušujícího kvikotu, odhazování zbraní, volání o pomoc, pronikavý křik, nářek – –
Z kanálu byla vyskočila německá myš.
