Otakar Čapek (26.3. 1893 – 11.1. 1967) neměl se slavným spisovatelem Karlem Čapkem a jeho bratrem Josefem nic společného, i když byl také spisovatel. Každopádně je pozapomenutý nešťastník-ryzí oběť komunistického režimu 50ých let. Je proto přímo ukázkový případ, jak dokázal tento nastupující socialistický režim zničit život nevinným lidem za to, že byli bohatí a soukromě podnikali, anebo si (jako v Čapkově případě) hráli s okultnem.
Kdo byl Otakar Čapek
Tenhle zábavný a inteligentní muž, skvělý vypravěč, extrovertní bonviván (trochu), právník, bohém, absolvent vysokých škol lepil posléze pytlíky v „lochu“ jako západní špion a rozvraceč, a to po dobu dvanácti a půl roku (1952-1964), přičemž si úvodní roky odkrucoval s vědomím, že má doživotí.
Mimochodem řečeno (a malá odbočka), srovnejme to s tím, že v červnu 2026 Česká televize písničkáři Jarku Nohavicovi „přelepila“ jiným záznamem vystoupení s Hymnou před kterýmsi hokejbalem, a to druhé vyvstane jako pobavující prkotina.
Jak vlastně umřel Otakar Čapek, autor nelehce sehnatelné knihy Tajemství košáteckého hradu (1927), která podle všeho nijak neoslaví sto let svého vydání? Co se mu stalo?
Badatel Josef Sanitrák (*1960) mluví v knize Konec zlaté éry (2007) o momentech, které asociují smrt mága Houdiniho:
Čapek se vrátil do Prahy z jižních Čech s již protrženou pobřišnicí, se zlámanými žebry a s (pod kůži) vyhřezlými vnitřnostmi.
Proč vlastně nevyhledal lékaře, když ho to bolelo? Nevím. Na boku měl otok a 11. ledna 1967, kdy mi byly necelé tři roky, odešel z tohoto světa (s úsměvem) a patrně se nepřevtělil do mě, ale jistě by žil v někom jiném, kdyby to podobně fungovalo. Bylo mu třiasedmdesát.
Čapek do roku 1945
První světová válka zastihla Čapka na pražské právnické fakultě, bylo mu jedenadvacet let a jako desátník rakouské armády narukoval na ruskou frontu. Na celý román by možná bylo jen to, co tam zažil, ale nakonec to zřejmě (a jinak) napsal Jaroslav Hašek, zatímco Čapek byl roku 1916 „vyreklamován“ s tím, že je potřeba, aby otci pomohl vést hospodářství.
Reálně pokračoval ve studiu dvou škol naráz, právního doktorátu dosáhl roku 1920, roku 1922 se stal inženýrem a mezitím (1923) jej promovali ještě i na doktora technických věd. Taky postupně ovládl dvanáct jazyků, i když je samozřejmě otázka, na jaké úrovni, ale výborně mluvil francouzsky i německy a již za studií vedle těch zemí navštívil Británii.
Vykazoval nadprůměrné sebevědomí, ženám se líbil jako vysoký, štíhlý chlap, uměl bavit společnost a jeho strýcem byl „sám“ Antonín Rückl (1871-1938), strůjce Léčivých slunečních lázní v Zátiší (1923-1964), využitých později v seriálu Hříšní lidé města pražského (točil se tam jeho devátý díl Turecké náušnice).
Roku 1924 si Čapek vzal v pražském arciděkanském chrámu svaté Ludmily (na náměstí Míru) půvabnou Marii – dceru velkostatkáře Dandy z Loukovce u Mnichova Hradiště, a téhož roku koupil za tři miliony šest set tisíc Kolowratův zámek Košátky. Plus okolní panství, zahrnující tři dvory a osm set hektarů lesů a půdy.
Spolukupující: bratr a tatínek. Do deseti let se stal otcem tří dcer.
Roku 1925 se spřátelil se známým okultistou Karlem Weinfurterem (1867-1942), aby založili mystický spolek Psyché (1929).
Roku 1933 sice Čapek napsal i turistického průvodce po Košátkách, ale téhož roku manželku zapudil a vrátil se do Prahy, kde rozvíjel vztah s Weinfurterovou ženou Boženou. Mystik Weinfurter to věděl a toleroval a počítal s Čapkem jako se svým nástupcem. Před smrtí ho poprosil, aby se postaral jak o Boženu, tak o Psyché; a připadá mi pikantní, že se stal Čapek po kamarádově smrti zcela oficiálně „zemědělským dělníkem“ na jejím hospodářství v Bučovicích.
Zní to krásně, a to permanentně, ale taky se Čapek stal (je to sto let, 1926) místopředsedou Národní fašistické obce, již vedl rodinný přítel Čapkových, který je navštěvoval i v Košátkách, generál Rudolf Gajda (1892-1948).
Čas trhl oponou, a když přišel květen 1945, byl Čapek podle všeho raněn do nohy na smíchovské barikádě. Ihned po válce si vzal Weinfurterovou a v říjnu obnovili činnost Psyché pod názvem Psyche s krátkým E. Kupodivu si úřady nikdy nevšimly chybějící čárky, ačkoli se jednalo o právní krok „non lege artis“; i kdyby učiněný v dobré víře.
Čapek a Psyche po roce 1945
První poválečná schůze se konal v listopadu 1945 v Národním domě na Vinohradech, pár ulic od někdejšího Weinfurterova bydliště, a na úvodní hromadě v lednu se stal Čapek předsedou.
Do prvního výboru vstoupili architekt Antonín Svoboda, Karel Kaiser, Emanuel Brož, Marietta Karabcová a Božena Weinfurterová, provdaná Čapková.
Na účtu měl spolek pouze částku, kterou na kontě Poštovní spořitelny kupodivu přehlédlo gestapo, a která činila tisíc padesát šest korun, deset haléřů. Na schůzi 28. března 1946 promluvil Čapek na téma Mystika a ženy. V lednu 1947 byl už počet zájemců takový, že se mohl stát odpovědným redaktorem 18. ročníku revue Psyche, kam napsat (a teď cituji verše):
Karle! Dnes v modlitbě vroucí a tiché
prosíme, dej nám požehnání svoje
když prvně bez Tebe vychází Psyche,
ať sílu čerpáme z duše Tvé zdroje.
Žen dvou vděčně v této vzpomínám chvíli:
Tvé rodné matky, co dala Tě světu,
pak choti Tvé, která s nevšední pílí,
byla vzpruhou Tvého orlího vzletu…
Za každou přednášku inkasoval čtyři sta korun, od roku 1949 dokonce šest set, a jezdil s nimi taky po republice, například do Plzně. Protože se schůze do Národního domu kvůli rostoucímu počtu zájemců od jara 1947 už nevešly, přestěhovali je do tzv. Lékařského domu, což je vizuálně celkem známá a typická stavba na náměstí I. P. Pavlova.
Roku se 1947 se jedné listopadové schůze zúčastnil profesor Janda, varhaník svatého Víta.
Spolek měl brzy sedm set a neoficiálně dva a půl tisíce členů, a jak uvádí Josef Sanitrák, během jediného roku přijali manželé Čapkovi v bytě po Weinfurterovi v Šumavské tři tisíce návštěv a třeba i čtyřicet lidí denně.
Čapek po roce 1948
Protože však spolek nepřispíval k budovatelskému úsilí pracujících a zrovna tak Čapkovy přednášky se netýkaly budovatelských úkolů, stal se Psyche nežádoucím elementem, který pouze „odváděl pozornost od problémů cesty k socialismu“. A protože tím existence skupiny „ohrozila veřejný pokoj a řád“, byli v červnu 1951 rozpuštěni.
23. července řekl Čapek na pražském Národním výboru, že písemnosti spolku „vždycky pálil“ a že má Psyche v majetku jen skříň s knihami, ale on neví kde. Vtipné, ale stačil den a StB zabavila celou kartotéku se soupisem členů, všech šest razítek, pět účetních knih, šekové knížky i pokladní hotovost. A skříň?
Sice nalezena, ale s jedinou knihou a knihovna spolku se nikdy nenašla, ačkoli se o to úřady snažily ještě zjara 1954.
Čapek ve vězení
Taky bylo spolku obstaveno konto, Čapka roku 1951 zatkli a ve vykonstruovaném procesu s tzv. Zelenou internacionálou jej odsoudili na doživotí za velezradu a špionáž. V květnu 1952 převezen do Leopoldova, přičemž byl vedle majetku a vzdělání největším jeho prohřeškem profil soukromého podnikatele.
Roku 1955 sice doznal soud pochybení ohledně „kvalifikace“ činu, ale trest jen snížil: 25 let.
Čapkova žena brzy potom zemřela (22. dubna 1956), zatímco buď navlékal korálky nebo vyráběl celofánové sáčky. Ale směl časem i pracovat ve vězeňské knihovně.
Při posudcích mu neprospívalo, že dával znát nelibost ke státnímu zřízení. Choval se sebevědomě a „zásadově“ a jinak hodnocen jako „upovídaný“. Aby taky ne: do zápisů uváděl, že „trpí“ nemožností psát knihy (a pracovat v zemědělství).
Amnestie roku 1960 se na něj bohužel nevztáhla a 27. 7. 1960 ho převezli do Valdic. Tam zůstal další tři roky.
V prosinci 1963 převezen do Ilavy a v lednu 1964 propuštěn po 12 letech 4 měsících a 19 dnech.
Protože byt v Šumavské i Bučovice propadly státu, žil u bratra ve Vysočanech, ale dům čekala demolice. Zachránila ho členka jeho mystického spolku Jirásková, když mu pronajala kus vlastního bytu ve Wenzigově 15. Bylo to v domě, který jí sebrali.
Krátce po Čapkově smrti – ještě roku 1967 -, mu komunistický soudci trest oficiálně zmírnili na „pouhých“ třináct let.
Otakar Čapek spisovatel, knihy
Otakar Čapek napsal asi třicet knih a první (1924, 1927) jsou v Setonově stylu (Srnec Blesk, Příběhy liščí rodiny). Josef Sanitrák označuje za „vynikající“ sbírku povídek Láska královny Hatčepsut a jiné egyptské příběhy (1934) a upozorňuje, že byl Čapek lepší vypravěč než plodnější jeho kamarád Weinfurter.
Roku 1939 vyšla Čapkovi dokonce zajímavá knížka o Lichtenštejnsku Poslední německá monarchie, ve které líčí vlastní příhody z tamních hor a která doputovala i tamnímu panovníkovi. Osobně Čapek prošel i kus výše zmíněného Egypta.
Jeho Encyklopedie okultismu (1940) má dva tisíce sedm set hesel a ve svých časech byla unikát. Josef Sanitrák dokonce tvrdí, že neměla obdobu na světě.
V publikaci Zhasla hvězda nad Dakotou (1946) zpracoval osudy Sedícího Býka a – trochu jako Foglar – napsal „skautské“ romány Turnaj Ledňáčků (1946) a Ledňáčkové v Kladsku (1947).
Roku 1947 vyšla „nákladem Boženy Weinfurterové“ jeho práce Ježíš Kristus ve světle mystiky, to se ještě dalo stačit, ale komunisti už zamezili vydání jeho (na rok 1948 připravené) publikace Podstata zla a ďábelství.
ZDROJE:
Dějiny české mystiky 2 (2007),
Slovník českých autorů knih pro chlapce (2021),
Slovník české literární fantastiky (1995), Wikipedie.
Současná anotace k Tajemství košáteckého hradu. „Pověstnou“ knihu, pro niž horoval i můj strýc Jiří, bohužel na Databázi nehodnotí dnes jediný čtenář.
