Antonín Přídal (1935 – 2017) byl vždy oblíbený autor a jeho rozhlasový pořad “Potulky knihami a časem” byl a doufám, že stále je oblíbený pořad Českého rozhlasu. Poutavě a přímo vášnivě v něm vypráví příběhy knih, autorů, příběhy světové i české literatury. Tak jak je nacházel v čase svého života. Opravdu kouzelné povídání.
Když se na vlnách Českého rozhlasu Vltava ozval hlas Antonína Přidala, bylo to jako otevřít dveře do velké, útulné knihovny plné světel a stínů.
Jeho Potulky knihami a časem (od roku 2002 zhruba šest let) nebyly obyčejné literární pořady. Byly to skutečné procházky. Pomalé, zvídavé, plné údivu a jemného humoru.
Antonín Přidal nás vodil od Romea a Julie přes zkázu Lisabonu, vysokohorské drama v Dolomitech až k čínským básníkům, Voltairovi nebo geniálnímu panu Kaplanovi. kterého sám tak skvěle přeložil. Potěší vás ale i “skutečné toulky”, jako například v Paříží s Anatolem Francem apod.
Uměl spojit fiktivní příběh s historickou událostí tak, že najednou všechno dávalo nový smysl.
A vždycky přidal ukázku. Často takovou, kterou jste v češtině ještě neslyšeli.
Jeho kultivovaný, klidný, přitom vášnivý projev měl v sobě něco magického: dokázal z obyčejné stránky udělat dobrodružství a z dávné události živý okamžik.
Když později vyšla knižní podoba (2011), bylo to jako dostat do ruky mapu těch nejkrásnějších cest, po kterých jsme spolu chodili.
Dnes, když si ty texty znovu čtu nebo poslouchám staré nahrávky, cítím stejnou radost.
Antonín Přidal uměl z knih udělat přátele a z času tichého společníka.
Děkujeme, pane profesore, za každou takovou potulku.
Pokud máte chuť si vyslechnout vyprávění o kouzlu slov, půvabu češtiny a knih, pak Antonín Přidal je rozhodně tím pravým.
Antonín Přidal byl spisovatel, básník, publicista, a především vynikající překladatel
Narodil se v Prostějove, po maturitě na gymnáziu v Uherském Hradišti vystudoval na Filozofické fakultě MU anglistiku a hispanistiku.
V 60. letech začal pracovat v literárně-dramatické redakci Československého rozhlasu, kde připravoval například populárně naučné cykly Malá škola poezie či Potulky knihami a hudbou.
Z rozhlasu musel z politických důvodů odejít po roce 1968.
Hlavním důvodem byl zřejmě pořád mystifikačních rozhovorů s mužem zvaným pan Hlava.
Antonín Přidal o tom píše:
Pan Hlava? “To byl sebestředný dogmatik lidového typu, který byl ochoten vzít všechno na sebe, všechno na svou hlavu, všechno dokázal vysvětlit.
Samozřejmě někteří funkcionáři se v něm poznali, někdo to pak dokonce uváděl jako jeden z pádných důvodů proti mně…”
Jeho vynikající překlady potom vycházely často pod cizím jménem a patřily k vyhledávaným knihám a dodnes jsou žádané jeho překlady mnoha autorů.
Např. Gilberta Keitha Chesterton, Davida Lodgeho, Isaaca Bashevise Singera či Johna Updika.
Také převody nonsensových básní Edwarda Leara (Kniha třesků a plesků a Velká kniha nesmyslů jsou jedinečné.
A překlad humoristického románu Lea Rostena Pan Kaplan má stále třídu rád? Tak to je jeho mistrovský překlad, kde exceloval zcela mimořádně.
Přidal Antonín / Potulky knihami a časem / Karolinum, 2011.
Ukázka z knihy: Potulky knihami a časem / Antonín Přidal
„Čtenáři, vydrž. I kdybys umdléval steskem, někde snad potkáš, co potěší tvé srdce.“Z knih, ke kterým jsme se zatoulali, snad přece jen vyplývá několik „protože“ k počátečnímu „proč“.
Mezi vrcholy hor bývá lidem krásně, protože pro jedny jsou chrámem, pro druhé útočištěm, pro třetí obrazem svobody, pro čtvrté zhuštěnou energií věků, pro páté příkladem vznešenosti a nekonečna, pro šesté momentem pomíjivosti a pro sedmé- zážitkem, o kterém se nemluví. To, že vysoké hory berou leckomu řeč, je taky hodnota.
Málo se tam tlachá. Protože nás nerozptylují řečí, vedou naše oči a naši mysl nezvyklými směry. Pozvedají nás nad samozřejmé.„Některé oříšky jsou tak tvrdé, že se nedají rozlousknout, a některé hádanky tak těžké, že se nedají uhodnout. Nebo jen horko těžko.
Kdo to dělá, mlčí o tom,
kdo to bere, neví o tom,
kdo o tom ví, nechce to.
Hádejte, hadači…“„Je stará pověra, že kdo má co do činění s humorem, měl by se tvářit jako komik.
Já klamu obličejem. Ne že bych chtěl, prostě tak vypadám.“
