Alexandr Puškin začal psát román ve verších v roce 1823, když mu ještě nebylo 24 let!!! a dokončil ho až o osm let později, v letech 1830-31 v Boldinu. Už ve své době neměl román konkurenci. Dnes je Evžen Oněgin jedno z nejslavnějších děl ruské i světové literatury. Nejchytřejší román o nudě a zmeškané lásce, jaký kdo napsal.
Dílo vycházelo ve své době po kapitolách, jako napínavá série a byl velmi populární.
Čtenáři s napětím čekali na další díl. Toho Puškin využil a se zvláštní škodolibostí na závěr všechny šokoval.
Traduje se, že si pravděpodobně řekl:
„“Ай да Пушкин, ай да сукин сын!“
„Ach ano Puškin, ach ano zkurvysyn!“
“Cукин сын“ se ale v té době používal jako humorný výraz obdivu, něco jako „sakra dobrý“
Pak se ale zjistilo, že tento výrok ve skutečnosti řekl až po napsání tragédie ve verších „Boris Godunov“. ))
Puškin (26.5. 1799 – 29.1. 1837) byl ve své době skutečným tvůrcem nového ruského románu a jazyka.
Filologové odhadují Puškinovu slovní zásobu na 21,2 tisíce slov. Toto je v menším měřítku a založeno pouze na jeho dílech. V životě používal určitě ještě více slov.
Už při závěrečné zkoušce recituje svou báseň Vzpomínky v Carském Sele, která naprosto ohromí a dojme tehdejšího patriarchu ruské poezie Děržavina.
Je to také jedno z prvních realistických děl ruské literatury, které popisuje životy současníků a každodenní detaily bez idealistického romantismu či sentimentu.
Puškin a Deržavin. Obraz Repin. 1911.
Car Mikuláš I. po osobním rozhovoru s Alexandrem Puškinem 8. září 1826 v Moskvě, krátce po korunovaci a po propuštění Puškina z vyhnanství) večer téhož dne na plese prohlásil:
„Dnes jsem dlouho mluvil s nejchytřejším (умнейшим) člověkem v Rusku.“
Puškinův román ve verších je nesmírně propracovaný Jak v detailech, postavách a prostředí, tak svou strukturou.
Dodnes uchvacuje čtenáře svou promyšlenou a složitou kompozicí, množstvím témat, neuvěřitelně přesným popisem detailů každodenního života a hloubkou postav vykreslených s bezkonkurenční dovedností. A to vše napsáno s lehkostí génia.
Mimochodem Puškinův génius spočívá také v jeho filigránské schopnosti rýmovat.
Jeho rýmy jsou přirozené a samotný verš zní v ruštině mimořádně harmonicky.
„Evžen Oněgin“ není jen veršovaný. Každý řádek má svou vlastní jasnou vnitřní strukturu, kterou básník v celém románu sleduje.
V literární vědě se dokonce objevil termín oněginskaya strofa.
Oněginská strofa
Unikátní veršová forma, kterou Puškin vytvořil speciálně pro román Evžen Oněgin.
Základní charakteristika je 14 veršů (stejně jako sonet)
jambický čtyřstopý verš (většinou 8–9 slabik)
Velmi specifické rýmové schéma: aBaB ccDD eFFe GG
Velká písmena = ženské rýmy, přízvuk na předposlední slabice
Malá písmena = mužské rýmy, přízvuk na poslední slabice)
Puškin v ní dokázal spojit lehkost, ironii, vyprávění i hluboké myšlenky. Strofa je zároveň pevná i pružná a dovoluje rychlé střídání tónů od vtipu k melancholii. Působí velmi přirozeně, téměř jako mluvená řeč.
Dodnes se považuje za jeden z největších formálních vynálezů ruské poezie a mnozí básníci se ji později snažili napodobit.
a- Můj strýc byl mužem cti a v době,
B- kdy opravdu se roznemoh,
a- všem lidem vnukal úctu k sobě,
B- což bylo nejlepší, co moh.
c- Kde lepší vzor se vidět udá?
c- Můj Bože, jaká to však nuda,
D- s nemocným sedět noc i den
D- a na krok nedostat se ven!
e- Jaká to přetvářka v mém věku,
F- baviti položivého,
F- podušky rovnat pod něho
e- a chmurně nad přípravou léků
G- vzdychat a přitom myslit zas:
G- Kdy konečně tě vezme ďas?(Překlad Josef Hora)
Rýmové schéma této strofy:
a B a B c c D D e F F e G G
Rozdělení strofy podle rýmů:
aBaB – střídavé rýmy (začátek, uvedení myšlenky)
cc – sdružené rýmy
DD – sdružené rýmy
eFFe – obkročné rýmy
GG – závěrečné sdružené rýmy (pointa)
Děj románu Evžen Oněgin je napínavý.
Evžen Oněgin, znuděný petrohradský šlechtic, se po smrti strýce stěhuje na venkovské panství. Seznámí se s mladým básníkem Vladimírem Lenským a sestrami Larinovými – Olgou (Lenského snoubenkou) a Taťanou.
Taťana se do Oněgina zamiluje a napíše mu milostný dopis. Oněgin ji ale chladně odmítne a z vesnice odjede.
Po čase na plese, kam dorazí na pozvání Lenského, začne Oněgin flirtovat s Olgou.
Lenský vyzve Oněgina na souboj a ten ho zabije.
Oněgin odjíždí a dlouho cestuje. Po letech se v Petrohradě znovu setká s Taťanou, teď už vdanou za vlivného knížete.
Oněgin se do ní zamiluje a prosí o její lásku.
Puškin skrze Oněgina Taťáne píše své pozdní vroucí vyznání. Je to dopis zkušeného a dospělého muže, kterého poprvé v životě zaslepilo milostné vzplanutí.
Taťana ho ale odmítne a zůstává věrná manželovi.
Oněginův dopis Taťáně
„Já tuším vše: vás urazí
mé tajemství, jež se vám vzdává.
A vaše hořkost pohrdavá
se v hrdém zraku odrazí.
Co chci? Proč spěchám odhaliti
vám duši svou tím dopisem?
A jaký podnět, může býti,
pro zlobný posměch dávám v něm!
Když tenkrát maně jsme se střetli,
já, zahlédnuv váš úsměv světlý,
té něze bál se věřiti,
a známé city popíraje,
i když má volnost ponurá je,
přec nechtěl jsem ji ztratiti.
A co nás rozloučilo dále…
Nebohý Lenskij v oběť pad…
Všeho, co miloval jsem stále,
já musel jsem se tehdá vzdát;
všem odcizen a cizí všemu,
já viděl v klidu, volnosti
náhražku štěstí, radosti!
Jak zmýlil jsem se ke zlu svému!
…
Slavný Taťánin dopis Oněginovi zná každý Rus.
Ne-li celý, tak alespoň pár vět. Mladičká dívka ponořena do světa knih, se zamiluje do Oněgina, který se náhodou ocitne v jejich vesnici. Tuší, že by neměla podlehnout, obává se z jeho strany podvodu, ale přesto nechává rozhodnutí v jeho rukou.
Cynický Oněgin si jejího postoje nesmírně cenil a nakonec její lásky skutečně nezneužil.
Taťánin dopis Oněginovi.
Já píši vám – co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout.
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla,
a věřte nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci
a v duchu vaši tvář i hlas,
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci.
Však řekli, že jste samotář.
Že na vsi nudíte se, víme.
A my …. Z nás věru nejde zář,
třebaže ze srdce vás ctíme…Překlad Josef Hora
Vychutnejte si originál!
Письмо Татьяны к Онегину
Я к вам пишу — чего же боле?
Что я могу еще сказать?
Теперь, я знаю, в вашей воле
Меня презреньем наказать.
Но вы, к моей несчастной доле
Хоть каплю жалости храня,
Вы не оставите меня.
Сначала я молчать хотела;
Поверьте: моего стыда
Вы не узнали б никогда,
Когда б надежду я имела
Хоть редко, хоть в неделю раз
В деревне нашей видеть вас,
Чтоб только слышать ваши речи,
Вам слово молвить, и потом
Все думать, думать об одном
И день и ночь до новой встречи.
Но, говорят, вы нелюдим;
В глуши, в деревне все вам скучно,
А мы… ничем мы не блестим,
Хоть вам и рады простодушно.
Druhá rovina románu Evžen Oněgin je dokonalou „encyklopedií ruského života“.
Označení “encyklopedie ruského života” poprvé použil Vissarion Grigorjevič Bělinskij, nejuznávanější literární kritik Ruska 19. století. A ujalo se.
V románu o délce 24 000 slov (něco přes 200 stran veršů) se Puškinovi podařilo podat ucelený obraz o tom, jak Rusko žilo v první čtvrtině 19. století. Podařilo se mu popsal skutečný šlechtický stav, život rolníků, petrohradskou vysokou společnost i starou moskevskou šlechtu. Ale mimořádně povedené jsou i jeho lyrické pasáže přírody.
V Puškinově románu se střídají všechna roční období a krajiny středního Ruska.
Pro každý takový obraz nachází autor neuvěřitelně lyrický, ale přesto lehce zapamatovatelný popis.
Onoho roku prodloužila
se pohoda až přes podzim.
Zem po zimě už zatoužila.
Až se třetím dnem lednovým
však napad sníh. Když za svítání
se Táňa zadívala k stráni,
vše bylo bílé, všude sníh
po střechách, plotech, po větvích.
Ves třpytila se stříbrem zimy;
za oknem, na něž dýchl mráz,
se ozval sborem stračí hlas
a vrchy měkce zvlněnými
proudilo světlo, tančil jas.
Konečně zima, zima zas.
…Sníh tál již v teplém dechu jara,
z hor hrnuly se bystřiny
a z kalných vod se táhla pára
nad zatopené lučiny.
To usmívá se se snem v líci
příroda na rok svítající
a modrý jas jde od nebes.
Průzračný ještě dýše les,
zelení zachmýřený celý,
pestří se vyschlá údolí.
A pilná včela do polí
již letí z voskové své cely.
A noc co noc z tmy vyklíčí
do ticha tlukot slavičí.
…Pojď, půjdem k vrchů polokruhu,
kde k řece běžíc, bystřina
proplétá po lukách svou stuhu.
Tu dole lípa začíná,
tu zpívá slavík noci, máji,
až plané růže nedýchají,
a jenom pramen v ticho zní.
Tu vidíš kámen náhrobní
růst pod vetchých dvou sosen prahy.
Poutníku, zastav se a čti:
„Vladimír Lenskij tady spí,
smrt smělých skosila ho záhy.
V ten a ten rok, v let toliku.
Spi klidně, mladý básníku!(překlad Josef Hora)
Puškinovy aforismy z románu:
Jeho časté psychologické až filosofické postřehy se stávají známé aforismy.
„Čím míň jsme uchváceni ženou,
tím více se jí líbíme.
Tím lehčeji v síť nastraženou
ji lstivým slovem chytíme.“„Snívám a letům není návratu.“
„Zvyk je nám dán shůry:
on nahrazuje štěstí.“„My všichni jsme se učili po troškách
něčemu a jaksi.“„Být lze rozumným člověkem
a myslet na krásu nehtů.K čemu marně se přít s věkem?
Zvyk je despota mezi lidmi.“
„Kdo žil a myslel, ten nemůže
v duši nepohrdnout lidmi.“„Proč tenkrát jenom navštívil jste nás?
V té osamělé vsi, v té poušti samé
bych byla nikdy nepoznala Vás,
i neznala bych hořké mučení…
Byla bych muže jiného si vzala
a hodnou, věrnou manželkou se stala.“
Proč číst Evžena Oněgina?
Protože je to nejchytřejší a nejvtipnější román o nudě a zmeškané lásce, jaký kdy kdo napsal.
Puškin vytvořil nadčasový typ „zbytečného člověka“ (Lišnyj čelověk Oněgin), který ovlivnil celou ruskou literaturu.
Napsal jeden z nejpůsobivějších milostných dopisů světové literatury (Taťánin dopis),
Vytvořil z ruské zimy, plesů a venkova živý, ironický a dojemný obraz,
Dokázal se povznést nad lidskou hloupostí i tu vlastní.
Evžen Oněgin se čte i dnes jako moderní román, který vás osloví nejen hloubkou příběhu.
