Básnířka Sapfó v hlubokém starověku skutečně existovala. To, co z ní udělalo legendu, byla ztráta většiny z jejího díla. Dodnes se dochovaly jen zlomky, ale i v nich je cítit pronikavý talent, který ji učinil nesmrtelnou. Už tenkrát ovlivnila stovky starověkých autorů především v oblasti milostné lyriky a její sapfická strofa je známá dodnes. Sapfó skládala v aiolském nářečí řečtiny a psala především elegie a hymny.
Saphó se narodila asi kolem let 630 až 612 př.n.l. v rodině aristokrata.
Jak bylo tenkrát dobrýmn zvykem, provdala se už v dívčím věku za aristokrata na ostrově Lesbos. Ten byl v roce 604 př. n. l. vyhnán na Sicílii za své názory a ona ho následovala.
Do Řecka se ale vrací bez manžela a není známo co se stalo. Sapho měla pravděpodobně z toho vztahu dceru Kleis, která dostala jméno po babičce.
Zbytek života prožívá na ostrově Lesbos.
„Je marno volat v touze; touha nesytí,
jen nitrem otřese a k slzám naladí…“
Sapfó (Z písní lásky, Odeon Praha 1968)
Ostrov Lesbos a Museion
Na ostrově Lesbos sdružuje kolem sebe aristokratické dívky v tzv. Museion. Zde se učilo tanci a umění v náboženském společenství, jež chránily Múzy a Charitky. Vysoce kultivované prostředí, které zde vládlo, si získalo prestiž už ve starověkém Řecku.
Pověsti o její údajné homosexualitě nejsou ničím potvrzeny, pouze dohady.
Nebylo totiž tajemstvím, že udržování vztahu mezi mladíkem a vyzrálým mužem bylo ve starém Řecku běžné. Homosexualita nebyla spojována s zženštilostí, byla považována za jednu z variant sexuálního života a nebyla zavrhována ani homosexualita ženská. Vztahy, které v Museionu panovaly, rozhodně napomáhaly tomu, aby mnoho žen našlo v sobě zalíbení.
Z těchto procítěných vztahů vznikaly básně založené na velmi otevřeném popisu krásy dívčího těla. Svým přítelkyním Sapfó také skládala svatební písně, v nichž vyjadřovala lítost nad odchodem z Museionu a nad odevzdáním se mužům a přizpůsobení se jejich hrubým mravům.
I z nepatrných zbytků dalších básní je vidět, že Sapfó se také zamýšlela nad věčnými otázkami života a smrti, stářím, mládím a pomíjivosti světa.
Poslední zpráva o životě Sapfó pochází z básní zaslané bratru Charaxosovi. Ten obchodoval v Egyptě s vínem a tam se zamiloval do hetéry Dorichy.
A právě tento poměr mu Sapfó kritizovala ve svých veršech.
Sapfická strofa je čtyřveršová forma, kterou používala antická básnířka Sapfó.
Je to čtyřveršová forma, která v řecké lyrice patří k nejrozšířenějším antickým slokám; později ji přejali římští básníci a odtud i novější evropští autoři.… Posud žhne lásky dech
a žijí žárné sny, jež kdysi
svěřila aiolská dívka loutně —
HORATIUSÓ Sapfó, čistá, kadeří violkových
a sladce usměvavá!
ALKAIOSNěkteří praví, že Múz je devět; jak málo jsou dbalí!
Zde je i Sapfó z Lesbu: ejhle, to desátá jest!
PLATONSapfu v nitru svém kryješ, ó Lesbe: jak smrtelnou Múzu
ve sboru nesmrtných Múz slaví ji básníků zpěv.
Vychovala ji Kypris a Eros; z pierských2 květů
Peitho3 pletla s ní vínek, který má věčně být živ,
k rozkoši Řecka a slávě tvé. Vy Přadleny žití,
Moiry4, jež trojí nit5 vinete z kuželů svých,
proč jste vy věčného života den z nich nespředly pěvci,
jehož výtvorů božských netkne se ničivý čas?
ANTIPATROS SIDONSKÝMrtvá, mrtvá v hlubinách věků dávno,
Sapfó, dřímáš, nad tebou časů vlny
dmou se, hlubší, děsnější nežli hrob tvůj
v lesbickém moři.
VRCHLICKÝ
Obdivovaná a církvi pronásledovaná
Tvorba Sapfó patří do tzv. sólové lyriky. Pro toto období je charakteristická závislost na pravidlech ústní (orální) poezie, ze které autoři čerpali náměty, větnou skladbu i literární pravidla.
Sapfó výrazně ovlivnila osobnosti jako byl Catullus, Ovidius, Horatius. Platón ji dokonce prohlásil za desátou múzu.
Katolická církev ji ale od počátku označila za děvku. Byly zničeny její svatební písně, milostné písně, epigramy i hymny oslavující její přítelkyně.
Zbytek děl nařídil zničit papež Řehoř VII., jenž se mimo jíné zasloužil o zničení celé knihovny v Constantinopoli i v samotném Římě.
Přesto se se k ní hlásili i nadále básníci romantismu jako byli: Byron, F. G. Klopstock, J. Ch. F. Holderlin, F. Grillparzer, R. M. Rilke.
Francouzská spisovatelka Madame de Stael napsala o Sapfó hru.
Jen fragmenty a jedna celá báseň
Z jejího díla se zachovaly jen fragmenty. Existuje pouze jedna báseň zachovaná v plném rozsahu, Modlitba k Afroditě. Je to proto, že básně se psaly na choulostivý papyrus a jejich uchování bylo vždy problematické. Dnes existuje mnoho překladů jejího díla a každý znalec vám řekne, že překládat Sapfó je problematické jak z důvodů neúplnosti textu, tak jazykových bariér, tak i pochopení vlastního myšlení, které bylo tak odlišné do dnešního. Proto se překlady od sebe často zásadně liší.
Saphó v češtině:
Hlavním a dodnes nejpoužívanějším je dílo klasického filologa Ferdinanda Stiebitze.
Z písní lásky (1945, nakladatelství František Borový)
Překlad zlomků doplněný Stiebitzovou studií o Sapfó a její poezii. Text je volně dostupný například v digitalizované podobě Městské knihovny v Praze.
Písně z Lesbu (1978, Československý spisovatel; další vydání 2013)
Rozšířený a upravený výbor. Stiebitz zde zlomky uspořádal do tematických celků a některé části i volněji evokoval/dobásnil.
Existuje i starší Stiebitzův výbor z roku 1941 a kniha Sapfo: osobnost, překlady a evokace (1932).
Novější kompletní překlad celého dochovaného korpusu v češtině se zatím neobjevil.
Ukázky…
Mne však vpravdě blaženou učinily
zlaté Múzy a závidění hodnou;
a až zemru, nezničí zapomnění
památku na mne —
…Saphé o Atthidě
Já jsem tě milovala dávno, Atthido.
Ty ses mi zdála dívkou prostou půvabu,
když bylas malá; láska přišla však:
jak severáku van, jenž duby zachvěje,
když vpadne náhle do hor lesy pokrytých,
tak otřásl mou duší Erós, zuřivec,
syn Úranův a Gajin, sladce trpký tvor,
či spíše netvor, hrozný, stále vítězný…
Když slavík, věštec jara, hlasem lahodným
se rozezpíval nocí – slavík lesbický –
a v bílé údy měkkým peplem halené,
se vtělovaly rytmy zpěvů panenských,
jež k tanci kolem oltáře jsme zpívaly,
my slavily jsme lásku Afrodítinu.
Jaks tehdy tančila, ó družko, Atthido!
Já milovala dávno krásnou duši tvou
i zpěv, jenž melodicky splývaje s tvých rtů
se mísil do úderů mého barbita;
že jsi však tolik krásná, netušila jsem!
Mne zamrazilo v prsou při tom pohledu,
žár pod koží se rozlil, potem zkalenou,
jenž v chladných kapkách po těle se rozběhl,
mne závrať pojala, zrak nemohl zřít nic
a s jazyka, jenž zlomen v ústech klopýtal,
ni slovo nesplynulo na užaslé rty…To byla krásná noc, má sladká Atthido, když srpek Selénin se k lesům naklonil,
jak milence by hledal v sluji spícího,
a potom v dálce zašel, na svět padl stín
a nebe pokrylo se celé hvězdami ……
Já marně čekala do pozdní půlnoční chvíle.
Když vycházel měsíc a prsty bělostnými
mé pohladil rty, jež polibky tušenými
se chvěly, a pohladil ňadra a lokty mé bílé
a bledého stříbra mi nasypal do lící,
já v úzkosti čekala tebe. Noc plynula svatá,
a skryl se vyhaslý měsíc, i Plejády zhasly,
a půlnoc přišla a kráčela zšeřelou ložnicí,
v níž sama jsem ležela, úzkostným tušením jata:
žár ztavil mé údy, jež mrazivou touhou se třásly
— a já byla sama!
Sama, ó Afrodito, dnes ležeti bude Sapfó,
když zapadl měsíc a Plejády pohasly
a výkřiky v neznámých záchvěvech sténá zem!
A pouze Spánek, jenž k lůžku snad přiletí, užaslý,
té noci bude mým jediným milencem
…Je marno volat v touze; touha nesytí,
jen nitrem otřese а k slzám naladí — —
Spi, Atthido! Je temno, hvězdy nesvítí……
Její tělo pozbylo svěží krásy,
a svým vzhledem v srdci jen lítost budí,
v jejích údech třaslavých není žáru
milostné touhy.
Staroba už opřádá zvadlé tělo,
na pleť její tisíce vrásek ryjíc;
a bůh touhy, hledaje jaré mládí,
odlétá navždy.
Ale mladé tělo se stkví a září
všemi vděky lásky. Nuž chop se loutny,
zazpívej nám o krásné dívce s ňadry
violkovými!…
…(z řečtiny přeložil Ferdinand Stiebitz)
