Woody Allen. Povídky, knihy a filmy, čím směšnější, tím lepší

Legendární režisér Woody Allen. Všechno, co jste nechtěli vědět o jeho povídkách, se teď dovíte. Dokonce i to, jak se jeden z nejslavnějších komiků všech dob proslavil a jak jednoduchá je jeho technika psaní. Ve svých povídkách na sebe Woody Allen prásknul skoro vše. Mimochodem 1.12. 2015 má Woody Allen 80 let.

“Profesor Leon Specimen předpokládá ve vesmíru existenci civilizace, která je pokročilejší než naše přibližně o čtvrt hodiny.”
Woody Allen: Hrozba létajících talířů

“V Novém světě vznikne místo jménem Kalifornie a člověk jménem Woody Allen se proslaví.” (Nepotřebuje vysvětlení.)
Woody  Allen: Zamyšlení nad parapsychickými jevy

Kdy a jak psal Woody Allen povídky.
Povídky psal Allen v letech 1966-1980. Většina z nich vyšla v časopise The New Yorker, včetně té první, Korespondence Gossage-Vardebedian. Za mnohé vděčíme Allenově půlročnímu pobytu v Londýně v roce 1966 při natáčení filmu Kasino Royale, ve kterém si zahrál synovce Jamese Bonda. “Byl to naprosto slabomyslný podnik,” vzpomíná Woody Allen, který trávil čas psaním a u karet. Povídky ze sbírky Bez peří jsou z let 1972-1975, kdy Allen natočil filmy Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat), Spáč a Láska a smrt.

Nechci dosáhnout nesmrtelnosti svým dílem, ale tím, že nezemřu.
Woody Allen zřejmě tento názor zachytil jako názor vědce Raye Kurzweila, že do roku 2030 se nanotechnologie malých robotů zdokonalí tak, že budeme schopni nahradit prakticky libovolnou část našeho těla, a to včetně všech životně důležitých orgánů. K jeho klasickým tématům jako je láska, vztah k umění, náboženství se tak přidává další, nesmrtelnost. Koneckonců tohoto tématu mistrně využil svým nezaměnitelným způsobem v komedii Sólokapr.

Woody Allen a jeho oblíbení autoři.
Nejoblíbenějšími Allenovými humoristy jsou Robert Benchley a S. J. Perelman, jeden ze scénáristů bratrů Marxových. Od obou povídkářů převzal zálibu v mystifikaci i bizarních jménech postav a míst. Váží si také fejetonisty Arta Buchwalda a spisovatele Saula Bellowa. A lituje, že nenapsal žádný z velkých ruských románů (zato natočil velký ruský americký film Láska a smrt, příhody Borise Grušenka za napoleonských válek). Od filmu Vzpomínky na Hvězdný prach (1980) píše zatím Allen jen scénáře.

Světově proslulá technika psaní Woodyho Allena.
Nezbývá než zamyslet se nad tvůrčími postupy člověka, jehož prostou uměleckou ambicí je “ukout v kovárně své duše dosud nestvořené svědomí lidského rodu. A pak zjistit, jestli by se dalo vyrábět z plastiku a ve velkém.”

Joan: “Přiznej se, Harry, byla Amy jediná, s kterou jsi mě podvedl, nebo jich bylo víc?”
Harry: “Ne, Amy byla jediná, ať mě Bůh srazí, jestli lžu.
Joan: “Harry, ale ty jsi přece ateista!”
Harry: “A můžu snad i za to, že jsme ve vesmíru sami?”
x

Doris: “Ty neuznáváš žádné hodnoty. U tebe je všechno jen nihilismus, cynismus, sarkasmus a orgasmus.”
Harry: “No a? Ve Francii bych s tímhle heslem vyhrál volby!”
Z filmu “Pozor na Harryho!” 1997

Jaká je Allenova technika psaní a myšlenkové roviny, ze kterých vychází?
Eric Lax, solidní autor dvou Allenových životopisů, tvrdí, že Allen se pohybuje především v rovině horizontální. Píše většinou vleže na posteli. Na psaní používá tužku a blok barvy bílé nebo žluté. Allenovský badatel Stig Björkman v rozhovorech s mistrem zaznamenal, že své poznámky Allen přepisuje na německém stroji Olympia, který vlastní od šestnácti let. “Vypadá jako tank,” dodává obdivně jeho majitel.
Inspiraci hledá Woody Allen ve sprše, obvykle po dobu třiceti minut. Někdy předtím pojí anglický typ buchty (tzv. muffin). Poté se tvůrce, známý svou neochvějnou sebekázní, odebírá opět na postel. Právě touto metodou vysvětlují odborníci nenapodobitelnost Allenova humoru.
Všichni imitátoři zatím v Allenově tvůrčí poloze usnuli.
Upraveno z doslovu knihy Bez peří od Dany Hábové

Vyřídit si účty / Woody Allen
První povídková kniha Woodyho Allena. V roce 1971 ji sestavil z sedmnácti nejlepších textů (povídek, esejů a jedné krátké hry), které v letech 1966–1971 psal pro prestižní americký časopis The New Yorker.
Jde o typickou Allenovu ranou prózu – sbírku absurdního, intelektuálního a neurotického humoru, který paroduje vysokou kulturu, filozofii, historii, literaturu i každodenní banalitu. Allen tu míchá bláznivé nápady, ironii, pseudovědecké úvahy a bizarní situace do perfektně načasovaných vtipů. Kniha je krátká, svižná a dodnes patří k tomu nejlepšímu, co Allen jako prozaik napsal.
V češtině vyšla poprvé v roce 1997 v nakladatelství Argo (překlad Dana Hábová a Michal Žantovský) a později byla součástí kompletního vydání jeho povídkové tvorby.

Koncem roku 1944 si Göring nechal narůst knír. Hitler se rozlítil a vyčetl mu neloajálnost. „Mezi vůdci naší říše smí být jen jeden knír, a to ten můj!“, křičel. Göring namítal, že dva kníry vnuknou německému lidu větší naději na příznivé ukončení války, s kterou to šlo cugrunt, ale Hitler si to nemyslel.
V lednu roku 1945 se zvrtlo spiknutí několika generálů, kteří chtěli Hitlerovi ve spánku oholit knír a za nového vůdce prohlásit Doenitze. Von Stauffenberg totiž v temnotě Hitlerovy ložnice oholil Führerovi místo kníru jedno obočí. Byl vyhlášen výjimečný stav a náhle se v mém holičství zjevil Goebbels. „Právě došlo k pokusu o atentát na vůdcův knír, ale nezdařil se“, pravil rozechvěle. Goebbels zařídil, abych vystoupil v rozhlase a pronesl projev k německému lidu, což jsem učinil s minimem psaných poznámek. „Führer je v rychtyku,“ ujistil jsem lid. „Pořád má knír. Opakuju. Je to sichr. Führera neoholili. Spiklenci to zfušovali.“
Z povídky „Schmeedovy paměti“ / The Schmeed Memoirs – absurdní memoáry Hitlerova holiče):

Vedlejší účinky / Woody Allen
Nové vydání jedné z Allenových povídkových knih. Povídky v ní obsažené vznikaly v letech 1975 a 1980, než ho film zahltil natolik, že už mu na psaní nezbýval čas. Čestné místo mezi pracemi tohoto souboru patří takovým povídkám, jako je Postava Kugelmasse či sokratovská parodie Obrana Allenova.

Vedlejší účinky (Side Effects) / Allen Woody / Překlad: Dana Hábová, Michal Žantovský / Vydalo Argo, 2003

Šílencův příběh
Šílenství je stav relativní. Kdo může říct, kdo z nás je skutečně šílený? A tak, i když bloudím Central Parkem v šatech prožraných od molů a v chirurgické masce, vykřikuji revoluční hesla a hystericky se směju, napadá mi ještě dosud, jestli to, co jsem udělal, bylo opravdu tak iracionální. Neboť, drahý čtenáři, já nebyl vždycky tím, komu se lidově říká “newyorský pouliční cvok”, a nepostával jsem vždy u popelnic, z nichž plním igelitové pytlíky kousky provázků a uzávěry od lahví.
Nikoli, býval jsem kdysi velice úspěšný lékař, bydlel jsem na vznešené Upper East Side, projížděl jsem se po městě v hnědém mercedesu, švihácky oděn do celé palety tvídů od nejproslulejších módních návrhářů. Je těžké uvěřit, že já, doktor Ossip Parkis, kdysi známá tvář na divadelních premiérách, v luxusních restaurantech, v koncertních síních a na tenisových kurtech, kde všude jsem oslňoval ostrovtipem a nebezpečným backhandem, jsem nyní občas spatřen, jak jezdím na kolečkových bruslích po Broadwayi, neoholen, s ruksakem na zádech a v šaškovském kloboučku.

Dilema, které předcházelo tomuto katastrofálnímu pádu z výšin, bylo prosté. Žil jsem se ženou, na níž mi velmi záleželo a která měla okouzlující a roztomilou osobnost i duši; byla vysoce kulturní, vtipná, takže bylo potěšením trávit s ní čas. Avšak (a za to proklínám osud) sexuálně mě nevzrušovala Ve stejné době jsem každý večer tajně mizel přes celé město na schůzku s fotomodelkou jménem Tiffany Schmeedererová, jejíž úděsná mentální úroveň byla v převráceném poměru k erotickému vyzařování, které dýchalo z každého jejího póru. Nepochybně jste, drahý čtenáři, slyšel výraz “tělo, které bys z postele nevyhodil”. Tiffanino tělo bys nejen z postele nevyhodil, ale ani by se nenechalo. Kůže jako satén či snad jako nejjemnější uzený losos z Nového Skotska, lví hříva kaštanových vlasů, dlouhé nohy jako proutky a tělo tak plné křivek, že přejet rukama po kterékoli jeho části bylo jako svézt se na lochnesce.
Tím nechci říct, že ta, s níž jsem přebýval, brilantní ba dokonce hluboká Olivě Chomská, byla, co se týče fyziognomie, bez půvabu. Vůbec ne. Ve skutečnosti to byla pohledná žena se všemi příslušnými vlastnostmi okouzlující a vtipné hvězdy společnosti a i v posteli si vedla nanejvýš zručně. Možná to bylo tím, že když na Olivě dopadlo z určitého úhlu světlo, začala nevysvětlitelně připomínat mou tetu Rifku. Ne že by Olivě doopravdy vypadala jako sestra mé matky. (Rifka vypadala jako jistá postava ze židovského folklóru jménem gólem.) Byla to jen velmi vzdálená podobnost kolem očí a to jen tehdy, když na ně správně dopadalo světlo. Možná to bylo tímto incestním tabu anebo prostě tím, že tvář a tělo, jaké měla Tiffany Schmeedererová, se vyskytnou jednou za několik miliónů let a obvykle ohlašují příchod doby ledové či světový požár. Zkrátka a dobře, potřeboval jsem od každé z těch dvou to, co v ní bylo nejlepší.

Bez peří / Woody Allen
Druhá sbírka humorných povídek, esejí a dvou jednoaktových her („Smrt“ a „Bůh“) Woodyho Allena.
Patří k jeho nejslavnějším knihám a dlouho se držela na žebříčku bestsellerů New York Times.
Allen zde v typicky neurotickém, absurdním a ironickém stylu paroduje literaturu, filozofii, vědu, každodenní život, smrt i Boha. Název je ironickou narážkou na báseň Emily Dickinsonové „Naděje je věc opeřená“ – u Allena se opeřená věc ukáže být synovcem, kterého musí vzít k specialistovi do Curychu.
Kniha je plná krátkých, brilantních skečů, fiktivních zápisků a parodií, které kombinují intelektuální vtip s hloupým, surreálným humorem. Čtenáři ji milují právě pro ten specifický „allenovský“ koktejl sebeznevažujícího zoufalství, slovních hříček a absurdních situací. Není to pro každého – někdo ji považuje za geniální, jiný za příliš bláznivou.
Allen Woody /Překlad: Dana Hábová a Michal Žantovský / Vydalo Argo, 2000

Ze všech zázraků přírody je strom v létě patrně nejpozoruhodnější; výjimkou je snad jen los v psích dečkách, zpívající „Embraceable You“. Jen si vemte ty listy, tak zelené a listnaté (nejsou-li takové, něco není v pořádku). P/odívejte se, jak se větve vzpínají k nebi, jako by říkaly:
„Ač jsem pouhá větev, ráda bych brala dávky sociálního zabezpečení.“
A ta rozmanitost! Je tenhle strom smrk či topol? Nebo obří sekvoja? Ne, je to bohužel mohutný jilm a zase vypadáte jako blbec. Samozřejmě že byste všechny stromy poznali natotata, kdybyste byli datlem, přírodním tvorem, ale to už by bylo stejně pozdě a taky byste nenastartovali auto.
Proč je však strom o tolik rozkošnější než dejme tomu zurčící potůček?
Nebo cokoli zurčícího, když se to tak vezme? Je to tím, že jeho majestátní vzrůst je němým svědectvím o inteligenci převyšující jakoukoli jinou inteligenci na Zemi, a každopádně tu v současné vládě.
Jak pravil básník: „Strom může stvořit jen Bůh.“ Asi proto, že dá práci vykoumat, jak přidělat kůru.
Kdysi dávno se jeden dřevorubec chystal porazit strom, když vtom si na kmeni povšiml vyřezaného srdíčka s dvěma jmény. Odložil sekyru a uřízl strom pilou. Pointu příběhu nechápu, ovšem o půl roku později dřevorubce pokutovali, že učil trpaslíka římské číslovky.
Esej „Jak vidím strom v létě“

Čirá anarchie / Woody Allen
Čirá anarchie“ je sbírka 18 krátkých humorných povídek Woodyho Allena Jde o jeho první velkou prózu po více než dvaceti letech od „Vedlejších účinků“ a navazuje na klasické sbírky Vyřídit si účty, Bez peří a Vedlejší účinky.
Kniha je protkaná typickým allenovským stylem: absurdním, ironickým, sarkastickým a intelektuálně hravým humorem plným nadsázky, parodie na konzumní společnost, newyorskou smetánku, elitářství, umění, rodinné vztahy, peníze a drobnou lidskou marnost.
Povídky mají často formu dopisů, dialogů nebo absurdních situací (např. hon na vraha, elitní mateřské školky, oscarový trénink, smrtonosná matrace, Disneyho soudní spor). Některé jsou brilantní a mistrovské 
Čirá anarchie (Mere Anarchy) / Allen Woody / Překlad: Dana Hábová / Vydalo Argo, 2007.

“Nechci nikoho jmenovat,” řekl Siminov, “ale jeden známý investiční bankéř před lety neprosadil syna do prestižní školky. Prý kvůli chlapcově skandální neschopnosti zvládnout omalovánky. Ten hoch, kterého zamítla školka, vybraná rodiči, pak musel – musel -““Co? Řekněte mi to, Dimitriji Siminove.”“Zkrátka, když mu bylo pět, byl nucen nastoupit – do státní školy.”“Pak tedy Bůh není,” pravil Boris Ivanovič.“V osmácti začali jeho někdejší druzi studovat na Yaleu a Standfordu,” pokračoval Siminov, “ale ten bídný čáčura, který nezískal doporučující posudek ze školky mající – abych tak řekl – náležitý status, se dostal jen na vysokou holičskou.”“Musel stříhat kníry,” zvolal Boris Ivanovič a představil si nebohého Míšu v bílém kabátku, jak holí boháče.“Vzhledem k tomu, že si důkladně neosvojil zhotovování vystřihovánek a báboviček, nebyl ten chlapec vůbec připravený na krutou realitu života,” pokračoval Siminov. “Zbyla na něj jen podřadná práce, a okrádal zaměstnavatele, aby měl na pití. Stal se z něj beznadějný pijan. Drobné krádeže pochopitelně vedly k větším, a nakonec zavraždil a rozčtvrtil svou bytnou. Než jej oběsili, hoch vše přičetl skutečnosti, že se nedostal do správné školky.”
Povídka „Odmítnutí

Woody Allen, vlastním jménem Allen Stewart Konigsberg (*1.12. 1935 v Bronxu), je světově proslulý režisér, scenárista, spisovatel, herec a komik. Patří k ojedinělým světovým autorům, režisérům, kteří mají jasný autorský rukopis. Nápadité scénáře potvrzují jeho mimořádný talent i intelektuální společenský přehled, ačkoli nedokončil ani první semestr na Newyorské univerzitě.