Byl cestovatel, dobrodruh, spisovatel, který o svých cestách dokázal také poutavě vyprávět. Svá dobrodružství si vymýšlel a také realizoval. Richard Halliburton se narodil 9. ledna 1900 v Tennessee, ale ze čtvrtiny byl Francouz a takřka celým zbytkem Skot. Už v dětství se vernovsky pokusil o útěk z domova. Sotva však tehdy ještě tušil, že se mu jednou bude říkat Romantický Richard a Smělý Dick. Smělý proto, že riskoval snad ještě radši než Amelie. Ale to v obou jako by vězela tajná touha po sebezničení. Nebo její notná dávka.
Po ukončení univerzity (1922) se dal Halliburton najmout jako námořník na dobytčí loď plující do Evropy. Z dopisu otci: „Vím, že absolventi Princetonu začnou obvykle pracovat někde v bance anebo se věnují teologii. Vidíš, já se dal na cestování. A do psaní. A chci obé brát stejně vážně jako oni absolventi a hodlám se tím i živit a uživit – také jako oni.”
A jinde pokračoval: “Mou povinností teď bude uspět články a knihou. Ne, otče, nejsem na prázdninách. Tato cesta není útěk. Je to vážná práce. Zaměstnání. Dal jsem se na vojnu a nezběhnu, dokud neuspěji. Denně jsem si uložil kvótu tisíc slov. Neměj o mne strach, pro cestování jsem stvořen.“ A plánoval, jak při psaní zůstane dalek účelovosti i “ponuré svědomitosti, jaká dělá z cestopisů nudu. Bedekrovství se vystříhám. Musím si jen osvojit vlastní styl…“
Přitom jeho knihy samy nebyly nikdy tím hlavním. Ne, Halliburton nechtěl jen snít. V první řadě toužil po silných vjemech, a tak za nimi šel. Brzy byl navíc objeven i jako neodolatelný přednašeč – a vše, o čem hovořil, a vše, o čem psal, předtím prodělal na vlastní kůži. A to byl jeho trumf.
Svlékl se do plavek a šup z Atlantiku do Pacifiku Panamským průplavem – čubičkou. Byl mu tehdy dokonce vyměřen poplatek, tak jako každé “lodi”. Šestatřicet centů, vůbec nejnižší taxa v historii kanálu. Ale to je jen jedno z Richardových dobrodružství, jediné z tisíce.
Málokdo ví, že Halliburton byl gay.
Měl zvláštní zálibu zůstávat na YMCA a bylo veřejným tajemstvím, že měl románek s hollywoodským idolem Ramonem Navarro. Svou sexualitu ale uchovával ve velké tajnosti a tak i dnes málokdo ví o jeho sexuální orientaci.
Putoval dál. V Řecku strávil noc na Olympu, v Egyptě na vrcholku Cheopsovy pyramidy a v Indii v zahradách Tádž Mahalu. Zkusil žít na Robinsonově ostrově a nechal se uvěznit na ostrovech Ďábelských, jak je známe z Charriérova Motýlka (1969). Přešel na slonu Alpy jako Hannibal roku 216 před Kristem a v Mexiku se bez váhání vrhl do 21 metrů hluboké Studny smrti – po vzoru obětí starých Mayů. Ten skok i zopakoval a přitom si málem zlomil vaz. Nic ho stejně neodradilo. Jako Ovidiův hrdina Leandros (a později lord Byron) přeplaval z Evropy do Asie Dardanelly (pověstné nepřekonatelným proudem) a obdobně zdolal ještě prudší úžinu Mesinskou mezi Sicílií a Itálií, tedy mezi bájnou Charybdou a Skyllou. V tomto případě si ovšem vypomohl člunem.
Troufl si i mezi malomocné na ostrůvek Spinaloga u Kréty a odvážil se hrát v Monte Carlu, byť nepříliš úspěšně. V indické džungli číhal na tygra skoro jako slavný lovec a spisovatel Jim Corbett (1875 – 1957) a spřátelil se s lovci lebek na Borneu. V africké poušti navštívil záhadné město Timbuktu a zúčastnil se manévrů cizinecké legie. Putoval v stopách Odysseových, Alexandrových i Cortésových. Shlédl zvědavě do zuřícího kráteru sopky Stromboli a rozhlížel se z božského Olympu, japonské Fudži i mexického Popocatépetlu. Ve státečku Athos se nechal vyfotografovat jako mnich, a tak bychom mohli pokračovat. Smělý Dick nakonec vlastně nezvládl jen dvě věci (tedy když si odmyslíme, že se nikdy neoženil): vystoupit na špičku Matterhornu (ale s otcem se dostali hodně, hodně vysoko – na to, že neměl žádnou horolezeckou průpravu) a dokončit Feidippův běh z Marathónu do Athén. Ten by ovšem možná nakonec taktéž absolvoval celý, kdyby si tenkrát tak nepřihnul. Maratón radši dokončil taxíkem. Pro nás, jeho čtenáře ale dnes zůstává tím nejpodstatnějším, že o tom všem dokázal vždycky i poutavě psát.
A přece jeho první cestopis Královskou cestou za romantikou (Indianopolis 1925) odmítlo deset velkých nakladatelů. Nakonec přece vyšel a následovaly tituly Nádherné dobrodružství (1927), Za novými světy (1929), Létající koberec (1932) a Sedmimílové boty (1935) – a mezitím i další dvě, spíše obrázkové knihy, česky nikdy nevydané. Posmrtně (1940) vyšla i tisícovka jeho dopisů matce a otci z let 1912 až 1939.
Osudnou se Smělému Dickovi stala až čínská džunka Mořský drak.
Furiantsky v ní chtěl překonat Pacifik. Ale nebyl až takový blázen. Stěny džunky dal zesílit. Přidal i pomocný motor. Ale jak se mělo záhy ukázat, šlo tentokrát přece jen o příliš velké sousto. Ucho džbánu se utrhlo a 24. března 1939 Halliburton zmizel i s džunkou z TOHOTO světa a nikdy už ho nikdo nespatřil. Loďka, jež se měla po doplutí do cíle stát exponátem světové výstavy v San Francisku, jako by se vypařila. “Odešel v pravý čas. Dřív, než mohl zestárnout. I ve smrti zůstane legendou,” konstatoval později Dickův český napodobitel, světoběžník Bohuslav Šnajder.
P. S. A takto zněla poslední Halliburtonova známá slova, která odvysílal právě v okamžicích, kdy se pokoušel udržet kurs na Midway (radiotelegram cituji podle doslovu Jiřího Pobera):
BOUŘE OD JIHU. DÉŠT. SILNÉ PORYVY VICHŘICE. ZÁBRADLÍ NA NÁVĚTRNÉ STRANĚ POD VODOU. LŮŽKA MOKRÁ. STĚŽÍ UDRŽUJEME KURS. MÁM SE BÁJEČNÉ. PŘÁL BYCH VÁM, ABYSTE BYLI NA MÉM MÍSTĚ. STOP.
