Když Tolkien v roce 1973 zemřel, uspořádal Humphrey Carpenter výbor z jeho dopisů, který vyšel roku 1981 a nedávno byl rozšířen (2023), aby se tohle neredukované vydání objevilo i v češtině.
Dopisy jsou seřazeny chronologicky a nejsou tříděny podle adresátů.
Jestli některé i dál chybí? Asi část těch z let 1913-1918, co posílal snoubence proměněné posléze v manželku (šlo o Edith Brattovou); ale ani následující dvacetiletí do roku 1937 dopisy nehýří.
Teprve ze zbytku Tolkienova života (1892-1973) se dochovala „nepřerušená“ korespondence, a to i detailně informující o psaní Pána prstenů a Silmarillionu.
„Profesor, který si hraje: to trochu vyvolává představu slona, který se koupe.
Sir Walter Raleigh.
Určitý problém téhle knihy však je, že si autor kopie dopisů pořizoval teprve koncem života, a když se nepodařilo vypátrat originály, odráží se Carpenter vlastně z pouhých konceptů, lišících se od výsledných textů, které Tolkien odeslal, pokud je vůbec odeslal.
V některých případech je pak dopis dokonce i výsledkem koordinace hned několika fragmentů konceptů, což editor bohorovně přiznává, ale je si roku 1981 jist, že zbylo hodně psaníček nevypátraných, i vyzývá čtenáře, kteří o nějakých vědí, aby kontaktovali vydavatele knihy. Což se po desetiletí dělo a revidované vydání je dnes rozšířeno.
Tolkienův syn Christopher navíc dodatečně odhalil vydavatelům, že si schovává soubor původních podkladů ke knize korespondence, ze kterého Carpenter roku 1980 vyškrtal asi padesát tisíc slov. A co to v praxi znamená? Bichle dnes obsahuje o sto padesát dopisů víc a pětačtyřicet původně krácených je tu zveřejněno v pravé podobě.
A jaký je výsledný pocit, brodíme-li se tokem zde sdělovaných myšlenek?
Že má kniha velice blízko k autobiografii, a kdyby to tak nebylo, ostatně by postrádala zajímavost.
Autor Hobita dospíval v Birminghamu a právě zde poznal Edith Brattovou.
V lednu 1913 se zasnoubili a první dopis celého svazku pochází z října 1914, kdy byl spisovatel v posledním ročníku na Oxfordu a nepříjemně se blížil jeho nástup do Univerzitního výcvikového sboru pro důstojníky.
Válka ho měla poznamenat a je otázka, zda by bez ní je beletrické dílo vůbec vzniklo.
To je tedy rok 1914, nu, a poslední dopis napsal 29. 8. 1973, jen čtyři dni před smrtí, a to dceři Priscille. Zmiňuje se tam, že ztratil peníze a bankovní kartu, a končí typicky britskou „meteorologickou“ větou vztahující se k Bournemouthu, kde pobýval:
„Teď je tu dusno, vlhko a deštivo – ale předpověď je příznivější.“
Probíráme-li se dopisy, narážíme taky na autorovy kolegy-literáty, ale není jich tolik, jak bychom si představovali.
Tolkien četl, ale nikoli kde co a soustavně, a stýkal se s lidmi, avšak omezeně.
Většinu života strávil psaním a například – vzdáleně se mu podobající – spisovatel Walter de la Mare jest zmiňován v červenci 1956. A to jak?
„Nemyslím, že chodil mou krajinou… Setkali jsme se jedinkrát, před mnoha lety, a neměli si moc co říct; pokud však jde o to, nakolik znám a chápu jeho dílo, hádal bych, že obýval mnohem temnější a beznadějnější svět: přinejmenším takový, který mě hluboce znepokojuje.“
V srpnu 1937 se Tolkien zmiňuje v souvislosti s Hobitem svému nakladateli o Lewisi Carrollovi – a upozorňuje, že jeho profesní výbava, a totiž filologie, je vlastně srovnatelná s matematikou, profesní výbavou Carrollovou. Ale tento „odborný předmět“ se do Hobita nepromítá!
„Obávám se, že jsou moje věci podobnější Carrollově amatérskému fotografování než jeho Alence.“
A upozorňuje, že Dodgson vlastně nebyl profesor, ale jen univerzitní lektor. A že třeba kniha Za zrcadlem… je Hobitovi blíž než Alenčin první díl.
V lednu 1938 napsal šéfredaktoru Observeru, že v Hobitovi absolutně nečerpal z viktoriánské literatury – s výjimkou George MacDonalda.
A později, v září 1964 píše až do Americky, do newyorského nakladatelství Pantheon Book, že není – na rozdíl od C. S. Lewise – „vášnivým“ obdivovatelem George MacDonalda, ale ano, předmluvu k jeho skvělému příběhu Zlatý klíč by rád napsal.
Zřejmě mu nabídli i velmi slušný honorář, ale není si prý jist, zda napíše něco, aby jej byl hoden. A zdůrazní, že alegorie, jaké psal i MacDonald, nejsou blízké jeho duši.
V květnu 1944 píše synu Christopherovi v úplně jiné souvislosti, že sledoval Sayersové příběhy o lordu Wimseym, avšak postupně pojal odpor k tomu detektivnímu hrdinovi i k jeho tvůrkyni. „Silnější než k jakémukoli jinému mně známému literárnímu hrdinovi,“ uvádí, ale je otázkou, kolik „velkých detektivů“ vlastně znal. Holmese a otce Browna, tím to možná končilo.
V prosinci 1960 píše jistému profesoru Forsterovi, že Pána prstenů začal psát zhruba roku 1937 a k „hostinci v Hůrce“ dospěl příběhem ještě před válkou.
A nemyslí si, že by kterákoli válka měla prý vliv na jím spískaný děj, i když jisté Mrtvé močály… a přístupová cesta k Morannonu za ledacos vděčí severní Francii a bitvě na Sommě. Ale za víc prý musí děkovat Williamu Morrisovi a „jím ztvárněným Hunům a Římanům“. Hle: další viktoriánská inspirace.
Chestertona oproti tomu spíš kritizuje.
Analyzoval – ve čtyřiačtyřicátém – jeho Baladu o bílém koni a zklamal se. Jak píše, uvádí Chesterton do chodu brilantní třesk a lesk slov a obratů, ale „o Severu pohanském ani křesťanském, neví zhola nic“.
„Vlastně jsem německého původu. Z Lipska,“ píše jinde. „Správně: Tollkiehn.“
A v září 1944, za Druhé světové války připomíná Tolkien dopisem synovi:
„Věděli jsme, že Hitler je hrubý a ignorantský hulvát, ale zdá se, že existuje mnoho Hitlerů a ignorantských hlupáků, kteří ani nemluví německy a u nichž, kdyby dostali stejnou příležitost, by se projevila většina hitlerovských rysů. V místních novinách se objevil vážně míněný článek, v němž se volalo po systematickém vyhlazení celého německého národa jako po jediném správném postupu po vítězství.“
Roku 1961 se pak Tolkien ohrazuje v dopise nakladateli a říká, že Sauron není žádný Stalin. Rozčílili jej, že Saurona k ruskému vůdci přirovnali. A dál? Argumentuje překvapivě.
„Ta situace byla zkoncipována dávno před ruskou revolucí.“ A (podobná) alegorie je prý jeho myšlení „naprosto cizí“. Umístění Mordoru na východ prostě vyplynulo z potřeb vyprávění a původně ostatně existovalo zlo na „Severu“.
A také zcela popírá, že by v mládí chodil coby turista po Walesu, aby se krajina odsud odrazila v jeho knize. Tak to nebylo a… „Proč bych se měl stát předmětem fikce ještě za svého života?“ ptá se.
Roku 1965 (v lednu) psal komusi z rodiny, že ho „omezenost“ jeho slávy nezneklidňuje ani nepřekvapuje.
„I v Oxfordu je spousta lidí, kteří o mně nikdy neslyšeli, natož o mých knihách.“ V listopadu 1964 si zašel, jak vzpomene, „ze zdvořilosti“ vyslechnout („absolutně špatnou“) přednášku spisovatele Roberta Gravese a… Píše: „Pozoruhodný tvor. Zábavný, milý, zvláštní a hlava plná divokých nápadů. Napůl Němec, napůl Ir. Velmi vysoký, v mládí musel vypadat jako Siegfried.“
Robert Graves, autor románu Já, Claudius a Řeckých mýtů, představil tenkrát Tolkiena jedné ženě… a zasmál se:
„Je očividné, že ani jeden z vás o tom druhém v životě neslyšel.“
Byla to herečka Ava Gardnerová. Tolkien to dává za příklad, že sláva a sláva se pokaždé neprolnou.
Tolkien občas i zpytuje svědomí a lituje některých rozhodnutí.
V září 1954 konstatoval v jednom dopise:
„Rovněž lituji užití termínu elfové. Katastrofální znehodnocení slova, v němž sehrál neodpustitelnou roli Shakespeare, je zatížilo politováníhodnými odstíny, kterých se již nelze zbavit. Ne, neexistují přesné ekvivalenty v angličtině k jazyku zapomenuté epochy.“
Závěrem už jen poznámku:
Dopisů je nyní přes pět set (a nové už sotva přibudou, i když existuje řada „vyřazených“). Některé jsou i na mnoho stran a ono původní Carpenterovo číslování zůstává zachováno, takže se dodatečně přidaná korespondence označuje ne novými či vloženými čísly, nýbrž mechanickým přidáním písmene za číslo. Například „15a“. Poslední dopis tak má i dál číslo 354, přičemž následující stránky 668-698 zabírá poznámkový aparát.
Dopisy J. R. R. Tolkiena – J. R. R. Tolkien
Ve spolupráci s Christopherem Tolkienem uspořádal a předmluvou a poznámkami doplnil Humphrey Carpenter. Nový úvod Chris Smith.
Přeložila Nikola Štefelová. Korektury Ludmila Böhmová a Soňa Čapková. Argo. Praha 2025. 772 stran.
