První díl Osudů dobrého vojáka Švejka za první světové války vyšel 1. března 1921. To bylo Jaroslavu Haškovi 38 let (*30. 4. 1883). Pokud se zamyslíme nad geniální figurou českého Švejka, pak si uvědomíme, jak je mimořádně nadčasová a to i přesto, že hrdinu knihy zná každý, ale jen promile knihu skutečně četlo.
Zajímavými otázkami je, zdalipak jsme opravdu národem, jehož typickou vlastností je švejkování nebo proč se z postavy Haškova románu stal tak populární národní symbol?
Haškův román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války je především epitafem 19. století, kdy obrovské ideje a víru v lepší budoucnost vystřídají miliony mrtvých v zákopech zbytečné první světové války.
A s postupem doby, historickými milníky a střídajícími se diktaturami si český národ vyjmul Švejka z původního kontextu a udělal ho nesmrtelným.
Z literární postavy se stal symbol rádoby českého národního charakteru.
A počínání tohoto geniálního pitomce se stalo návodem jak vzdorovat absurdní moci.
Nejdříve Rakouska-Uherska, pak komunistické moci a dnes tzv. demokratické anarchii.
Nejvýstižněji ohodnotil Švejka Zdeněk Mahler dnes už legendární větou:
V Bibli najdete skoro všechno, ale ve Švejkovi je úplně všechno.
V českých zemích se vžil pojem „švejkovina“ pro všechno, co se původně tváří vážně, avšak nakonec vyzní jako karikatura.
Jenže život přináší spoustu podobných situací po celém světě, stačí si jich všimnout a zjistíme že švejkovina je celosvětový fenomén. Neboť jak pravil sám Hašek:
“Bez inteligence může člověk obstát v nějakém obyčejném zaměstnání a v životě, ale při kuchyni je to znát.”
{youtube}pzbTYhOvbpA{/youtube}
Citáty z knihy i z filmu:
Poslušně hlásím, že ten pán je hotovej nezmar. Jako nějakej Bouška z Libně. Vosumnáctkrát za večer ho vyhodili vod Exnerů a dycky se jim tam vrátil, že si zapomněl… – No dovolte? – Takovej byl vytrvalej, že se moh stát ministrem.
Von se každý může zmejlit, a musí se zmejlit, čím víc o něčem přemejšlí. Soudní lékaři jsou lidi, a lidi mají svoje chyby. To už je tak v přirozenosti lidský, že se člověk mejlí až do svý smrti. Proto říkám, že jsou lidi chybující, že se mejlejí, ať je učenej, nebo pitomej, nevzdělanej blbec. Mejlejí se i ministři.
Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande!
Paní Müllerová: Milostpane, milostpane. Tak nám zabili Ferdinanda!
Josef Švejk: Kerýho paní Müllerová? Já znám dva. Jednoho, ten je sluhou drogisty Průši a vypil mu tam omylem nějaký mazání na vlasy!
Paní Müllerová: Ale milostpane, pana arcivévodu z Konopiště! Toho tlustýho, nábožnýho!Dřív to bejvalo horší. Obžalovaný museli chodit po rozžhaveným železe, pít roztavený volovo… Dneska? Je to legrace! Kavalce máme, stůl máme, záchod máme přímo pod hubou, poměry se rozhodně zlepšily! K našemu dobru.
Při popravách provinilců účinkují vždy kněží, obtěžujíce svou přítomností delikventa.
Je to tam bezpečný? – Choděj tam pouliční holky a různá dobrá společnost.
Pane hostinský, tady kdysi visel obraz císaře pána… – Jo, visel, ale sraly na něj mouchy, tak jsem ho dal na půdu. To víte, ještě by si moh někdo dovolit nějakou poznámku, a byly by z toho nepříjemnosti… Copak to potřebuju?
Předseda baráčníků: „Měli jsme zahradní slavnost – dva metráky řízků! Bohatá tombola! A v tom přišel jeden pán, ať toho necháme, že má Rakousko smutek… Řekl jsem jen – počkejte, až dohrají Hej Slované… a už jsem tady…”
Karbaník: „No to si posedíte… mě zašili jen proto, že jsem při kartách vykřikl – sedm kulí jako v Sarajevu!”Švejk: „Paní Müllerová! Paní Müllerová – sundejte mně z almary tu vojenskou čepici… Paní Müllerová, já jdu na vojnu.”
Müllerová: „A co tam budou dělat?”
Švejk: „Bojovat… už i Čubička píše, že… drahou vlast vovinuly nějaké mraky.”
Müllerová: „Dyť se nemůžou hejbat!”
Švejk: „Vy mě na tu vojnu vodtáhnete na vozíčku. Cukrář z protějšího vchodu jeden takovej vozík vlastní, vozili v něm před lety svýho chromýho zlýho dědečka na čerstvej vzduch…”Náš obrlajtnant Makovec, ten nám vždy říkal: ,Disciplína, vy kluci pitomí, musí bejt, jinak byste lezli jako vopice po stromech, ale vojna z vás udělá lidi, vy blbouni pitomí.’ A není to pravda? Představte si park, řekněme na Karláku, a na každým stromě jeden voják bez disciplíny. Z toho jsem vždycky měl největší strach.
Vona celá politika je pro malý děti. – No jó, nebo pro takový pitomce, jako je Franc Josef!
Jestli vede někoho strážník, tak je to těžkej moment v životě lidským…
Nešetři mě. Mysli si, že na klystýru stojí Rakousko a vítězství je naše!
Řekněte rychle: Je rádium těžší než olovo? – Já ho prosím nevážil…
Byla to jakási mobilizace bláznovství, masová psychóza, která plnila smutné domy ústavů choromyslných…
Byla to opičí říše. Hlavy státníků byly plny plánů, které se vykonávaly a prováděly při snídaní, všechny soudy byty vychytralé a blázince byly přitom plny. Někdo se zbláznil z nutnosti, aby se ukázal být hezkým vládě…
Byly tam nejrůznější druhy politických šílenců… Když se Švejk octl v Hallu, cítil jakési duševní uklidnění. Shledával, že vlastně není jen nepatrná jednotka v říši, nýbrž že všechny událostí, které se shrnuly na jeho hlavu, mluví jasně, že on něco znamená. Jeho sebevědomí velice stouplo, zejména když choromyslný pán krátce po jeho příjezdu počal ho titulovat panem majorem. Představil se mu jako jenerál Potiorek, chodil s ním po zahradě, a ukazuje mu na rozkvetlý záhon pampelišek, říkal mu: “Vy si vezmete tento pluk a obsadíte s ním Bosnu a Hercegovinu.” Přitom ukázal na uschlou třešni u zdi…
Když později Švejk líčil život v blázinci, činil tak způsobem neobyčejného chvalořečení: „Vopravdu nevím, proč se ti blázni zlobějí, když je tam drží. Člověk tam může lézt nahej po podlaze, vejt jako šakal, zuřit a kousat. Kdyby to člověk udělal někde na promenádě, tak by se lidi divili, ale tam to patří k něčemu prachvobyčejnýmu. Je tam taková svoboda, vo kerej se ani socialistům nikdy nezdálo. Člověk se tam může vydávat i za pánaboha nebo za Panenku Marii, nebo za papeže. Každej tam mohl mluvit, co chtěl a co mu slina právě přinesla na jazyk, jako by byl v parlamentě. Vůbec žilo se tam jako v ráji. Můžete tam hulákat, řvát, zpívat, plakat, mečet, ječet, skákat, modlit se, metat kotrmelce, chodit po čtyřech, poskakovat po jedné noze, běhat dokola, tancovat, hopkat, sedět celej den na bobku a lézt po stěnách. Nikdo k vám nepřijde a neřekne: ,Tohle nesmíte dělat, tohle se, pane, nesluší, to byste se mohl stydět, to jste vzdělanej člověk?’ Jak říkám, moc pěkný to tam bylo a těch několik dní, který jsem strávil v blázinci, patří k nejkrásnějším chvílím mýho života.“
Níže podepsaní lékaři bazírují na vrozeném kreténismu Josefa Švejka vyjadřujícího se slovy: Ať žije císař František Josef I., kterýžto výrok úplně stačí, aby osvětlil duševní stav vyšetřovaného jako notorického blba.
Oltář skládal se ze tří dílů, opatřených hodně falešným pozlátkem, jako celá sláva církve svaté.
Bůh otec vypadal jako loupežník Divokého západu, kterého představuje obecenstvu film nějakého napínavého krváku.
Syn boží byl naproti tomu veselý mladý muž, s pěkným bříškem, zahaleným něčím, co vypadalo jako plavky. Celkem dělal dojem sportsmana. Kříž, který měl v ruce, držel s takovou elegancí, jako kdyby to byla tenisová raketa.
Všude přitom manipulovali s Ukřižovaným, jako by chtěli říci: Tobě jenom useknou hlavu, oběsí tě, uškrtí, pustí do tebe patnáct tisíc volt, ale co tenhle musel zkusit…
Co blázníte, vždyť jsou tady lidi! (slavný závěr filmu Poslušně hlásím)
Člověk je tak složitá bytost, že o tom lidstvo nemá ponětí.
