Jan Petránek (28. 12. 1931, Praha – 10. 11. 2018, Praha). Po dlouhých letech, co jsem na vlnách rozhlasu poslouchal jeho naprosto přesné komentáře, vím, že patřil k těm několika vnímavým a inteligentním novinářům v české kotlině.
Jan Petránek patřil k nejvýraznějším osobnostem české žurnalistiky 20. století, známý svým hlubokým rozhledem, odvahou a nezávislostí.
V krátkém zamyšlení uslyšíte jeho postoj k zásadním událostem v našem světě.
Moudrý a humanitní postoj k hlavním problémům všech společnosti na světě nás rozhodně donutí k zamyšlení. Říkám nás, ale existují lidi, které postoj Jana Petránka draždí, jak hladového hada. Co si máme myslet třeba o chorobném štváči Putnovi, který když zjistil, že Petránkovy názory se liší od jeho dogmatických a nevyvážených štvavých názorů, tak ho šmahem zatratil.
A tak Putna v Lidovkách potvrdil známou věc, že pravda se vždycky pozná podle nenávisti, kterou vyvolává.
Pokrok je jen, když je člověk lidštější. Všechno ostatní je jen technický pokrok.
Tahle země musí žít ne nad své poměry, ne pod své poměry, ale podle svých poměrů.Pokrok bude do té míry iluzí, dokud se nebudou chovat lidsky.
Když není národ vzdělaný, je marné ztrácet čas revolucemi, neboť po čase se všechno zlé navrátí.
To už věděl Karel Havlíček Borovský, to ví po 25 letech většina myslících lidí a dnes to znovu, i když trochu jinak.Jan Petránek
Jan Petránek (28. prosince 1931 Praha – 10. listopadu 2018 Praha)
byl významný český novinář, politický komentátor, literát, textař a disident.Kariéra a život.
Vystudoval Československou akademii obchodní a od roku 1951 pracoval v Československém rozhlase jako redaktor a komentátor se zaměřením na mezinárodní politiku a kosmonautiku.
Působil jako zahraniční zpravodaj v Indii (1961–1962), Sovětském svazu (1962–1967), Vietnamu a Číně.
Klíčový moment jeho života přišel v srpnu 1968, kdy se aktivně podílel na protiokupačním vysílání Československého rozhlasu z budovy ostřelované sovětskými vojsky. V červenci 1969 ještě komentoval přistání Apolla 11 na Měsíci, ale kvůli proreformním postojům byl v době normalizace vyhozen z rozhlasu a až do roku 1989 nesměl vykonávat novinářskou profesi.
Živil se jako topič v kotelně podniku Mitas.Byl signatářem Charty 77 (přeložil ji do angličtiny) a přispíval do samizdatových Lidových novin.
Po sametové revoluci se vrátil k novinařině.
Pracoval v Lidových novinách, spolupracoval s Českou televizí a portálem ČT24, i v důchodu (od 1993) zůstal velmi aktivním a objektivním komentátorem aktuálního dění. Byl velmi populární a oblíbený.
Vedle žurnalistiky psal texty písní (např. pro skupinu Šanson – věc veřejná) a vydal několik knih:
Jan Petránek / Hausboat na soutoku Volhy a Mississippi / Noční verše z kotelny (Radioservis, 2018)
Hlavní esejistická kniha. Obsahuje osm esejů, v nichž se zabývá základními otázkami života (vznik života, smysl existence, mezinárodní a mezilidské vztahy, uspořádání světa). Kombinuje osobní vzpomínky, nadhled a filozoficko-publicistické úvahy.
Druhá část knihy je básnická sbírka Noční verše z kotelny (z doby, kdy pracoval jako topič). Kniha je doplněna fotografiemi z autorova archivu.
Jan Petránek / Na co jsem si ještě vzpomněl
(privátní encefalogram našeho tak málo lidského XX. století) (Radioservis, 2014)
Memoárová kniha s silnými esejistickými prvky. Obsahuje vzpomínky na klíčové okamžiky života (zahraniční korespondence, rok 1968, normalizace, Charta 77), propojené reflexemi a komentáři k dějinám 20. století. Není to čistá autobiografie, ale spíš osobní zamyšlení nad historií a společností.
Ocenění: Ceny Ferdinanda Peroutky (2011) / Čestné ceny Opus Vitae (2012) / Uvedení do Síně slávy Českého rozhlasu / Medaile Za zásluhy od prezidenta Miloše Zemana (2015), Krameriova cena (2016).
