Jeden z nejzajímavějších dětských bestsellerů Jak se zbavit mstivý Soni je od kastelána Jirky Holuba. V roce 2016 najdete na pultech už druhé vydání.
A o čem kniha je?
Než k nám do Žábokudel přišla Mstivá Soňa, bylo vlastně všechno úplně v pořádku. Jsme malý městečko, kde, jak říká naše babi, vidí do talíře každej každýmu. Máme jedno náměstí, radnici, na kopci hrad a naši slavnou školu. Právě tam chodím já, Čalabounová, Žvejkalová, Vřeteno nebo srabík Vášnivý a všichni jsme žáky páté třídy. Není nás moc, asi patnáct, protože jak říkám, Žábokudly jsou maličký město mezi kopcema a lesama, a tak je možný, že jste o něm ani neslyšeli. Učitelé nás moc rádi nemají, prej všichni rosteme pro polepšovnu, ale my si to nemyslíme. Asi trochu zlobíme, ale kdo ne?
A tím vlastně víte, vše potřebné – v Žábokudlech se jednoduše rozpoutala válka páťáků proti přísné paní učitelce. I když, občas to vypadá, že je to přesně naopak. V každém případě příhody dětí, rodičů i učitelského sboru, které se udály během druhého pololetí v jedné malé základní škole, vám přinesou spoustu legrace a inspirace pro vlastní rošťárny.
Jak se zbavit mstivý Soni / Jiří Holub / Ilustrace Martiška Juraj / vydává JaS nakladatelství /
www.jasknihy.cz
Jiří Holub (*1975)
vystudoval Hotelovou školu a školu cestovního ruchu v Žatci. Magisterský titul získal na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze, kde studoval u Daniely Fischerové, Ivony Březinové a Arnošta Goldflama.
Inspiraci pro své knížky čerpá z předchozích i současného zaměstnání – byl prodavačem, hlídačem, průvodcem, moderátorem v rozhlase, instruktorem přechodu přes žhavé uhlíky, kuchařem, cestovatelem, recepčním a nyní je kastelánem na zámku Hrubý Rohozec a v zimním období tráví pracovní dovolené v Latinské Americe a Africe, kde pracuje pro cestovní kancelář a píše.
Je spoluautorem úspěšných sborníků tvůrčí skupiny Hlava nehlava – Zuby nehty (2007), Tisíc jizev (2008), Ruce vzhůru (2009) a Noční můry nespí (2011) a autorem knih Kolik váží Matylda (2009), Vzpoura strašidel (2010) a Zádušní mše za hraběnku (2011). V almanachu Povídka roku 2006 publikoval svou vítěznou povídku Čas jít a čas jít domů. Ve stejném roce zvítězil s povídkou Ta Čtvrtá na Pražském festivalu spisovatelů a cenu za ni si odvezl i ze zlínského Literárního května. 
Juraj Martiška (*1969)
je malíř a ilustrátor, který žije a tvoří v Dunajskej Lužnej. Po dokončení Strednej školy umeleckého priemyslu v Kremnici absolvoval malířství na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave u profesorů Ľ. Hološky a J. Bergra. Vedle volné tvorby ilustruje knihy pro děti a mládež, učebnice, příručky pro skauty a komiksy, věnuje se grafickému designu.
Z bohaté tvorby vybíráme: J. Bodnárová: Dievčatko z veže (2011), M. Šurínová: Krajinka s koníkom (2010), Rozprávky P. Dobšínského: Zakliata hora (2009), A. Gregušová: Červík Ervín (2009), H. Ch. Andersen: Rozprávky (2008), C. Collodi: Pinocchiova dobrodružstvá (2008), B. Ferero: Šimonove sandále (2008), Ľ. Suballyová: Klúčik od trinástej komnaty (2007).
Ocenění: Červík Ervín – zařazený mezi nekrásnější knihy roku 2009, Krajinka s koníkom – zařazená mezi nejkrásnější dětské knihy roku 2010 a Diplom BIBIANY 2010 za grafickou úpravu knihy Ako začať zbierať známky.
www.martiska.eu 
Ukázka z knihy:
Jak Čalabounová loupila hroznýše
„Dělej, poběž!“ zašeptala Čalabounová na Komínka, jakmile začala akce Hroznýš a Žlábek mezi opice hodil dýmovnici. V nastalém zmatku a jekotu si nikdo nevšiml dvou žáků páté třídy základní školy, kterak se s velikou hokejovou taškou táhnou k pavilonu hadů. Z červeného kouře, který zaplnil pavilon opic, začali vybíhat kašlající návštěvníci, jako třeba pán, který za ruku držel tlustou gorilu a křičel na ni: „Sakra, Jaruš, hejbni zadkem, ti povídám, to byli určitě teroristi!“ A aniž by se ohlídnul, táhl zmateného lidoopa ze ZOO pryč, zatímco pravá Jaruš ještě bloudila začouzenou chodbou.
„To se Žlábkovi povedlo co?“ zachechtal se Komínek a už se s Čalabounovou hnali k vytouženému cíli.
Měli štěstí, pavilon hadů byl dokonale liduprázdný. Většina návštěvníků teď stála venku a čučela na čoudící pavilon opic, u kterého už rozbalovali hadici hasiči.
Ti dva na nic nečekali a vrhli se mezi terária a výběhy.
„Mamba, Zmije rohatá, Chřestýš, Korálovka, Východ z pavilonu, Užovka obojková, Krajta tygrovitá, … heršoft, to je plazů, ti povim!“ hekal Komínek a rychle prohlížel další terária.
„Mám to!“ zaječela Čalabounová. „Dělej, pohni sem s tou taškou!“ houkla na spolužáka a přeskočila skleněnou ohradu, ve které ležel velikánský had a zjevně spal, nebo minimálně dělal, že spí.
Nejspíš si opravdu dával dvacet, protože, když ho Čalabounová popadla a začala ládovat do tašky na hokejistickou výstroj, had otevřel oči a vypadal – minimálně překvapeně. Nejspíš se mu stalo poprvé, že by kořist, místo bázlivého krčení v koutě a občasného infarktového pištění, lovila jeho.
Jak už to ale u plazů bývá, i tenhle se velmi rychle vzpamatoval a v plné kráse a síle se vyhoupnul nad Čalabounovou.
Komínek zůstal s otevřenou hubou stát jednou nohou ve výplazu (tak se říká hadím výběhům), a koukal, jak se had najednou hrozivě tyčí a krom toho tyčení ještě syčí.
Čalabounovou to trochu zaskočilo, ale protože patřila mezi největší experty na školní zločin, okamžitě reagovala. „Tak todle teda ne, chlapečku!“ houkla na hroznýše a bleskurychle vytáhla z kabelky notně vystresovaného ježka!
„Co to děláš?“ zařval na ni Komínek, který už ničemu nerozuměl.
„Někde jsem četla, že se hadi bojej ježků! Ulovila jsem ho včera na zahradě za domem,“ zařvala Čalabounová a strčila ježka mezi sebe a hadí tlamu.
