Kniha kniha, Kolik váží Matylda Jiřího Holuba je na pultech už nějaký čas a pořád rozvířuje poklidnou hladinu čtenářské veřejnosti. Jedni ji přijímají s nadšením, druzí její styl se stejnou vášnivostí odmítají. Ale vezměme to od začátku a zeptejme se samotného autora.
Jak se stane, že mladý muž jako ty vstoupí do literatury knihou pro děti?
Uf, snad to bude tím, že bílí muži neumějí skákat, tak se snaží uplatnit a zviditelnit jinak – já si zvolil literaturu. Kniha Kolik váží Matylda je původně moje bakalářská práce, kterou jsem psal pod vedením dramatičky a spisovatelky Daniely Fischerové při svém studiu na Literární akademii. Vlastně ani nevím, jak se to stalo, že jsem se vyprofiloval právě do dětské literatury, snad to bylo tím, že jsem po tři roky navštěvoval tvůrčí semináře spisovatelky Ivony Březinové? Nebo prostě tím, že to tam někde uvnitř bylo a jen to čekalo – asi jako oheň na příděl vzduchu?
Pravda je, že tvoje hravost a lehkost, s jakou tvoříš zápletky a komické situace, se na seminářích nedala přehlédnout.
Ale kde jsi vzal na Matyldu námět? Bylo to náhlé vnuknutí nebo jsi problematiku šikany a xenofobie v kontrastu s harmonickým domovem už nějakou dobu vnímal jako látku hodnou zpracování?
„Matylda“ je dílem jediné otázky položené a odposlechnuté v tramvaji – stačilo tehdy zaslechnout rozhovor dvou děcek bavících se o nějaké Matyldě, a námět byl na světě. Nebudu lhát, že jsem hned od začátku tušil, jakým směrem se příběh rozeběhne. Samotného mě trochu překvapilo, kam jsme s Kadlem Votrubou za tu cestu došli. Dopředu promyšlené nebylo nic, jen název byl od začátku jasný – ta otázka, kterou jsem tehdy zaslechl a která celé to martyrium odstartovala, totiž zněla: Hele, kolik myslíš, že může vážit Matylda? Paní redaktorka mě později několikrát žádala, abych název změnil, že se určitě najde nějaký šťoura, který v tom uvidí populismus a snahu těžit na Matyldě Roalda Dahla – a jak ta moudrá žena řekla, tak se také stalo. Přesto jsem rád, že jsem jméno neměnil. Dovedete si představit tuhle knížku s názvem Kolik váží Lenka? Jana? Chybí tomu zvuk! Jsem rád, že jde o Matyldu, ať si o tom každý říká co chce. A stejně tak jsem rád, že se knížka proměnila v povídání, které není jenom o problému s váhou, ale že se našel prostor i na mnohem zásadnější témata.
Jsi absolvent Literární akademie Josefa Škvoreckého, čerstvý magistr umění. Český jazyk ovládáš ve všech jeho rovinách a stylových vrstvách. Pro knihu Kolik váží Matylda jsi zvolil poměrně velkou míru nespisovnosti. Pravda je, že příběh vypráví malý kluk, který by ve svém vyjadřování asi velkou hyperkorektností neoplýval. Přesto se zeptám – není tam té nespisovnosti přece jen moc?
Hned na začátku předesílám, že jsem na magistra ještě nedosáhl. Jako češtinář jsem totiž pohořel na angličtině, která je součástí státní zkoušky a vyletěl rychlostí kulového blesku vystřeleného z praku. Magisterskou zkoušku z češtiny a literatury mám však zdárně za sebou, takže si zasloužím minimálně to M. Na dodatek si ještě počkám. Je pravda, že knížka je velikým experimentem na poli dětské literatury. Je psána jazykem dítěte, které si s češtinou rozhodně hlavu neláme. Předesílám, že nejde o fonetický přepis – to by snad ani nešlo (a rozhodně by to neplnilo chtěný efekt), nicméně připouštím, že kniha může být pro někoho opravdu silná káva – pedagogové a bohemisté z ní radost mít rozhodně nebudou, stejně tak milovníci čisté češtiny. Přesto si myslím, že právě tou jinakostí a čtivostí si získává svou popularitu na obou zmiňovaných pólech. Jedni ji nenávidí, druzí ji čtou s velkým zalíbením a snad i trochou vzdoru a škodolibosti. Stejný osud provázel i podobně psané knihy pro dospěláky, jako je Forrest Gump, Barva nachu, nebo Prezydent krokadýlů. V těchto případech šlo ovšem o knihy pro dospělé čtenáře, které nekazily a neohrožovaly dětskou morálku. Vždycky mě tak trochu bavilo okolí „nakrkávat“ - a jak je vidět, opět se podařilo...
Čím jsi toužil být, když ti bylo tolik jako malému Kájovi Votrubovi, který byl po černošském otci pokřtěn Carlos?
Jé, zrovna nedávno jsem prožil báječné setkání spolužáků ze základní školy po dvaceti letech. Neskutečně jsme se nachechtali a vzpomínali na to, jak jsme se vloupali našemu třídnímu do skříně, kde měl uložené profilové záznamy o žácích. Odnesli jsme je na pokoje a četli takové ty věci jako: přinesl dvacet kilo kaštanů, má kulatá záda, vyrušuje, jeho otec byl v kriminále atd. Psalo se tam také čím chceme být. U mě krom těch kulatých zad stálo: v budoucnosti chce být hajným, hvězdářem, nebo cestovatelem...
A čím jsi chtěl být později?
Později jsem přičuchnul k památkám a to mě zcela pohltilo. Od devatenácti let se motám kolem památkové péče jako průvodce, pokladní a kastelán. I na to cestování zbyl prostor, a tak, když ukončím sezónu na zámku, vyrážím na cesty pod rovník, do tepla, kterého si při téhle práci jinak moc neužiju...
Malý Kája je kvůli barvě pleti vystavován nepříjemným situacím. Zažil jsi ty někdy šikanu na své vlastní kůži?
Já měl v dosavadním životě veliké štěstí na lidi. Nejsem konfliktní typ, jsem veselý a hravý, takže jsem nějakého přirozeného nepřítele v džungli dětství asi neměl. Jasně, že bylo pár okamžiků, kdy by se o něčem jako šikana dalo mluvit, ale šlo o mikrosituace, které se rychle vyřešily. Čím jsem starší, tím víc si tohle štěstí uvědomuji a jsem za ně neskonale vděčný. Někdy po třicítce jsem ale nějakým záhadným způsobem začal „štvát“ některé většinou mně neznámé dámy mezi čtyřicítkou a padesátkou a několikrát jsem se dostal do situace, kdy jsem se slovy Kadla cítil „fakt nespravedlivě“, ale doufám, že je to jen přechodný stav a tyhle „dámy“ na mě zase začnou být milé jako dřív...
A znáš proti šikaně nějaký recept?
Recept proti šikaně? Být statečný jako Bobík ze Čtyřlístku, nedat druhým šanci zopakovat útok. Já vím, že se s tím bojuje těžce, ale nesmí (!!!!!!) se podlehnout, protože jak jednou ukážeme slabost, táhne se to s námi až na věky, amen. Zákon džungle – to je krédo dnešní doby. Bojuj, nebo skončíš svůj nadějný život v polívce. S knedlíčkama.
Ke knize určené dětem, tedy i k Matyldě, patří obrázky. Jak jsi spokojen s ilustracemi Báry Buchalové?
Báře Buchalové musím vyseknout velikou poklonu. Díky ní je Matylda knížkou nejen čtivou, ale také lahodící oku. Obrázky, které kopírují některá místa textu, srší vtipem, v jejich jednoduchosti je krása a nemnohobarevnost jim také dodává glanc. Moc jí děkuji i za ztvárnění Daniely Fischerové, coby majáku, bezpečně navigující lodi plující do přístavu. Stejně tak obálka, motiv velikého otazníku je prostě geniální.
Nedá mi to, abych se nezeptala: Máš v hlavě (nebo snad už dokonce v počítači) další knížku určenou dětským čtenářům?
Nejdřív ta špatná zpráva – ano, mám!
Teď ta dobrá – slibuji všem, že se v ní vynasnažím být alespoň o něco spisovnější. Ovšem nemohu zaručit, že se mi to povede.
A závěrem zpráva, která by mohla dáti klidnému spánku všem znepokojeným odpůrcům – nebojte, ještě pro ni ani není žádný nakladatel.
Ale co není, může být...
A poslední otázka. Kolik vlastně váží Matylda?
Matylda váží – a víte co? Jen to pěkně přelouskejte do konce. Snad vás její čtení potěší, pobaví a donutí k přemýšlení. O to tady přece jde, nebo ne?
Ptala se Ivona Březinová
Druhé přepracované vydání, v JaS nakladatelství první, formát 160 × 195 mm, 96 stran, 219 Kč
ISBN 978-80-87654-19-4 EAN 9788087654194
