Brilantní povídky španělsky píšícího autora Gabriela Garcíe Márqueze (1928) patří podle mne nejen k tomu nejlepšímu co stvořil, ale i k vrcholům světového písemnictví.
Povídky psal Márguez 18 let. Celou dobu brousil původních 64 námětů jak drahokam, přepisoval, škrtal, měnil až nakonec jich v roce 1992 vydal jeden tucet. V tom je Márquez podobný Hemingwayovi, jenž zastával podobný přístup k psaní povídek a který často tvrdil, že dobrá povídka je jako ledovec. Jen část je přímo vidtelná, ale to důležité je skryté pod hladinou. 
Přesto, že povídky Márqueze nemají společné téma a jsou na první pohled velmi různorodé, spojuje je jedinčná čistota stylu, ve které se objevuje typické překrytí tzv. magickým realismem, které je pro něho typické. Projevuje se hlavně tím, že svým postavám dává neuchopitelné mystické vlastnosti, aniž bychom vůbec tušili proč. V tom je také ukryta brilantnost a jedinečnost autorova vyprávění.
Všechny povídky mají společný popisný a klidný začátek. Pak však dochází k prudkému zlomu.
Od té chvíle se mění všechno, k čemu Márguez v předcházející části směřoval. Přesto nemáme pocit, že jde o náhodu, ale předem daný logický běh události, který nás probouzí a vede neúprosně k cíli. Jakobych cítil podobenství se životem člověka, který, ukolébán zvyky společnosti a sterotypním během svého bytí je najednou probuzen v okamžiku vlastního satori. A od té chvíli poznání už je schopen rozeznat nejen minulost svých chyb, přítomnost hledání, ale i konečnost své budoucnosti. Jakoby Márquez zlom ve své povídkách považoval za obřad probuzení.
Povídky Márqueze jsou velmi čtivé a na první pohled nenáročné vyprávění.
Mají však svou magickou hloubku, ve které se zjevují lidské pravdy a mystický uzavřený kruh života lidí. Ne nadarmo dostal autor Nobelovou cenu (1982) a to i přes svoje veřejné sympatie ke kubánské revoluci, Castrovi a víru v lepší uspřádání světa, než je současný kapitalistický model uzavřený v náboženství zvaném peníze.
Jako každá kniha povídek má své lepší a ještě lepší příběhy.
Ovšem diky své magičnosti je budete chápat jinak ve dvaceti a jinak ve čtyřiceti nebo sedmdesáti. To jsem si u mých přátel mnohokrát ověřil.
Povídky, které učarovaly i po mnoha letech:
Světlo je jako voda
María dos Prazeres
Stopa tvé krve ve sněhu
Letadlo se spící krasavicí
Přišla jsem si jen zatelefonovat
Sám Márguez o knize povídek napsal:
"Napsat krátkou povídku vyžaduje stejně velké úsilí jako začít psát román. V prvním odstavci románu totiž musíte určit všechno: vnitřní uspořádání, ladění, sloh, rytmus, délku a leckdy i charakter některé postavy. Všechno ostatní už je jen požitek z psaní, ten nejniternější a nejsamotářštější, jaký si kdo může představit, a jestli potom knihu ustavičně nepřepisujete až do smrti, pak jenom proto, že stejnou železnou vůli, jakou jste potřebovali, abyste ji začali, vynaložíte na to, abyste ji dokončili. Naproti tomu povídka nemá začátek ani konec: buď se vyvede, nebo ne. A pokud se nevyvede, vlastní i cizí zkušenost učí, že většinou bývá rozumnější začít ji znovu a jinak, nebo ji vůbec zahodit."
Dvanáct povídek o poutnících / Doce cuentos peregrinos / Gabriel García Márquez / Vydal Odeon, 2005 / počet stran 170, váz.,
