Elementární částice. Michel Houellebecq a jeho skvělý román o degeneraci mravů v Západní Evropě

Elementární částice. Michel Houellebecq

Velmi čtivý a mimořádně zajímavý bestseller Elementární částice (1998), vynesl francouzskému autorovi, žijícímu v Irsku, celosvětový ohlas. Uprostřed současné nevýrazné literatury působí. Na pozadí neradostného příběhu dvou nevlastních bratrů, suchého vědce neschopného milovat Michela a sexuálního štvance Bruna, Houellebecq rozvíjí témata samoty, neporozumění, neschopnosti lásky, prázdnoty života, odcizeného sexu.

Houellebecq v knize rozvíjí témata, která rozpracoval již v prvotině Rozšíření bitevního pole (česky 2004) a to degeneraci mravů v Západní Evropě, kde „pocity lásky, něhy a lidské pospolitosti do značné míry zmizely“. Za střídání pronikavých analýz a klasických románových pasáží se pokouší o jakýsi všeobjímající historický průzkum vývoje mravů a důvodů současného individualismu, vedoucí k poněkud vědeckofantastickému vyústění, v němž oba hlavní protagonisté zastávají, každý svým způsobem, nezaměnitelnou roli. Pokus o „totální“ román konce století.

Michel Houellebecq (nar. 1958 na ostrově Réunion)
je nejvýraznější postava francouzské literatury posledních dvaceti let a jedna z hlavních osobností nové vlny francouzských autorů. Vystudoval zemědělskou univerzitu, krátce pracoval jako počítačový technik ve francouzském parlamentu. Rozvod s první ženou neunesl a byl hospitalizován na psychiatrii. Nyní žije v Irsku blízko Corku. Je také velmi zajímavý fotograf. Jeho poslední fotokniha je z Lanzarote.

Michel Houellebecq | Elementární částice

Ukázky z knihy:     

Když se vrátil do kuchyně, uvědomil si, že víra ve svobodnou a rozumnou určenost lidského jednání, která je přirozeným základem demokracie, přesněji řečeno ve svobodnou a rozumnou určenost jejich individuálních politických rozhodnutí, je pravděpodobně výsledkem záměny svobody a nepředvídatelnosti. Turbulence vodního toku v blízkosti mostního pilíře jsou strukturálně nepředvídatelné, kvůli tomu by však nikoho nenapadlo označit je za svobodné.

Celé roky roky se na mě syn obracel a žádal mou lásku; byl jsem v depresi, nespokojený se životem, a odmítal jsem ho – dokud mi nebude líp. Tehdy jsem nevěděl, jak budou ty roky krátké. Od sedmi do dvanácti let je dítě nádherná bytost, hodná, rozumná a otevřená. Má všechno srovnané, žije radostně. Je plné lásky a samo se spokojuje s láskou, jakou mu kdo poskytne. Potom se všechno pokazí. Všechno se nenapravitelně zkazí.

Připomínáš mi sociology, podle kterých je kult mládí přechodná móda, co se objevila v padesátých letech, vrcholu dosáhla v osmdesátých atd. Ve skutečnosti člověka děsila smrt vždycky, nikdy nedokázal uvažovat o vlastním zmizení ani úpadku bez hrůzy. Ze všech pozemských statků je fyzické mládí evidentně nejcennější, a my dnes v jiné než pozemské statky nevěříme.