Pulitzerovou cenou oceněný, dnes již kultovní, humoristicko-satirický román z barvitého prostředí New Orleansu. Hlavním hrdinou je tlustý intelektuál Ignácius Reilly, výstřední třicátník s akademickým vzděláním, který odmítá pracovat a žije se svou ovdovělou a omezenou matkou až do dne, kdy se jeho matka rozhodne, že Ignácius si prostě musí najít práci, protože potřebují peníze. Ignácius ale i nadále považuje za své životní poslání napsat význačného díla, ve kterém odhalí zkaženost a mravní zpustlost dnešní doby.
John Kennedy Toole (1937-1969) napsal dílo v průběhu 60. let, je vyprávěna bohatým a čtivým jazykem, ale přesto se mu nepodařilo najít vydavatele. Několikeré odmítnutí jej zřejmě hluboce zasáhlo a ve spojení se zdravotními problémy jej v roce 1969 dohnalo k sebevraždě. O vydání románu se zasadila jeho matka, která požádala o pomoc s vydáním spisovatele Walkera Percyho. Najít vydavatele se podařilo až po 11 letech, román vyšel v roce 1980 a o rok později za něj jeho autor obdržel Pulitzerovu cenu.
Kniha byla zpracována v roce 2016 v Českém rozhlasu jako čtrnáctidílná četba na pokračování. A popravdě vynikající audio.
adaptace: Gabriela Albrechtová, četl: Luboš Veselý, režie: Vít Vencl
Román vyšel poprvé v češtině v roce 1985 v Odeonu. V roce 2008 knihu vydává Argo, kde už jde o revidované vydání, protože původní edice byla z politických důvodů zcenzurována.
Do češtiny ji vynikajícím způsobem přeložil Jaroslav Kořán.
Ukázky z knihy:
Špatné státní úředníky neomylně rozpoznáte podle prázdnoty zaujímající prostor, kde většina ostatních lidí mívá tvář.
---
Když se na světe objeví opravdový génius, pozná se podle toho znamení, že se všichni hlupci proti němu spolčí.
---
Úřední osoby ke mně zjevně vábí nějaké pižmo vydávané mým organismem. Koho jiného by obtěžoval policista, když ve vší nevinnosti čeká na svou matku před obchodním domem? Kdo jiný by byl špehován a udán za to, že sebere na ulici bezmocné zatoulané kotě? Zdá se, že přitahuji láje policistů a zdravotních inspektorů jako háravá fena. Jednou si to svět pod nějakou směšnou záminkou se mnou vyřídí; čekám toliko na den, kdy mne zavlečou do nějakého klimatizovaného žaláře a nechají mě tam pod fluorescenčními světly a zvukotěsným stropem pykat za to, že jsem přezíral vše, co je tak drahé jejich latexovým srdéčkám.
---
Mississippi - Tato řeka je oslavována písní i veršem, přičemž převládajícím motivem je prezentace řeky coby náhražkové mateřské postavy. Ve skutečnosti je řeka Mississippi zrádným a zlovolným vodním tokem, jehož vírům a proudům každoročně splatí daň mnoho lidských životů. Nepoznal jsem dosud člověka, který by se odvážil smočit jen špičku nohy v jejích znečištěných hnědých vodách, jež vrou kanálovými splašky, průmyslovým odpadem a smrtelnými insekticidy. I ryby tam umírají. Mississippi jako Matka-Bohyně-Ops-Lůno-Dobrodějka je tudíž motivem zcela falešným, s nímž, jak se domnívám, přišel poprvé onen úděsný podvodník Mark Twain. Tato neschopnost vejít ve styk se skutečností je nicméně charakteristická takřka pro všechno americké "umění". Jakákoli spojitost mezi americkým uměním a americkou přírodou je čistě náhodná, ale tak je tomu jen proto, že národ jako takový nemá sebemenší sepětí se skutečností. Toto je pouze jeden z důvodů, proč jsem byl vždy nucen existovat na samém okraji jeho společnosti, zůstaven limbu, vyhrazenému těm, kdož skutečnost poznají, jsou-li před ni postaveni.
---
“Hele, Darleno, poslechni si tuhle krávovinu,” nakázala Lana Leeová a přeložila noviny a zatížila je popelníkem. ”Frieda dubová, Betty Matracinni a Liz Steelová, všechny bytem St. Peter Street 796, byly včera večer zatčeny v zábavním podniku El Caballo v Burgundy Street 570 a předvedeny pro rušení nočního klidu a buzení veřejného pohoršení. Podle přivolaných policistů došlo k výtržnosti, když nezjištěný muž učinil jedné z žen necudný návrh. ženiny společnice začaly muže bít a ten z podniku utekl. Slečna Steelová pak hodila židlí po barmanovi a druhé dvě ženy ohrožovaly přítomné hosty židlemi a rozbitými pivními lahvemi. Očití svědkové prohlásili, že muž, který z El Caballa uprchl, měl na nohou kuželkářské střevíce.’
No co tomu říkáš? Takovýhle lidi jenom kazí Francouzský čtvrti pověst. Nějakej neškodnej hejhula by si rád s jednou z těch buchet poskočil, ale ty ho rovnou začnou mlátit. Jo, bejvaly časy, kdy se tady žilo poctivě a slušně. Ale teď je všecko prolezlý lesbama a teploušema. Není divu, že jdou kšefty z kopce. Já lesby nesnáším. Nesnáším!”
---
"Slečna Trixie je u nás přes padesát let. Z toho si můžete udělat představu, jaké uspokojení nacházejí naši zaměstnanci v přináležitosti k Levyho kalhotám. Slečna Trixie pracovala už pro nebožtíka tatínka našeho pana Levyho, to byl moc milý starý pán." - "Ano, moc milý starý pán," potvrdila slečna Trixie, aniž se na pana Levyho staršího vůbec pamatovala. "Byl na mě hodný. Vždycky měl pro mě laskavé slovo." - "Děkuju, slečno Trixie," řekl chvatně pan Gonzalez jako konferenciér snažící se předčasně ukončit kabaretní číslo, které se zvrtlo v trapas.
---
Slečno Trixie," pronesla sladce paní Levyová. "Probuďte se." - Slečna Trixie otevřela oči a zasípala: "Už jsem v penzi?
---
Obávám se, že sběrači dneska jednou rukou škubají bavlnu, zatímco druhá tiskne k hlavě tranzistorové rádio, které jim chrlí do ušních bubínků reklamy na zaručený napřimovač vlasů a módní kadeřnické salóny nebo nabídky ojetých aut a laciného vína, přičemž se jim na rtech klinká mentolová cigareta s filtrem a hrozí podpálit celé bavlníkové pole.
---
"Domníváš se, že jsem nepříčetný? Předpokládáš, že by se nějaký psychiatr jenom pokusil nahlédnout do hlubin mé psýché? Nasadili by všechny páky, aby ze mě udělali pitomce, který miluje televizi, nová auta a mražené pokrmy. Což to nechápeš? Psychiatrie je nebezpečnější než nějaká ideologie. Odmítám si nechat vymýt mozek. Nechci se stát robotem!"
"Ale Ignácie, pomohli už tolika lidem vod jejich problémů."
"Tak podle tebe mám problémy?" zařval Ignácius. "Jediným problémem těch lidí bylo stejně jen to, že neměli rádi nová auta a spreje na vlasy. Proto je odklidili. Nahánějí tím ostatním členům společnosti strach. Každý náš ústav pro choromyslné je plný nebožáků, kteří zkrátka nemohou vystát lanolín, celofán, umělé hmoty, televizi a množiny."
"To není pravda, Ignácie. Pamatuješ starýho pana Becnela, co bydlel na konci ulice? Toho zavřeli do blázince, protože běhal po ulici nahatej."
"Jistěže běhal obnažený po ulici. Jeho pleť již prostě nesnesla všechno to dakronové a nylonové šatstvo, které mu ucpávalo póry. Odjakživa jsem pana Becnela pokládal za mučedníka naší doby. Stal se krutou obětí řádu."
---
Konzervovaná jídla jsou úchylnost.
---
Nevěřím ostatně, že člověk musí nutně sestoupit až na dno, jak tomu bývalo dřív, aby subjektivně poznal svoji společnost. Spíše než vertikálně směrem dolů může se člověk pohybovat horizontálně k bodu dostatečného odstupu, kde skrovná míra pohodlí není zcela vyloučena. Osobně jsem zjistil, že nedostatek potravy a pohodlí namísto, aby ducha zušlechťovaly, vyvolávají v lidské psýše pouze úzkost a usměrňují všechny naše lepší pudy k jedinému cíli, a totiž k opatření něčeho k snědku. Přestože vedu Bohatý vnitřní život, je mi rovněž zapotřebí trochy jídla a pohodlí.
--
Musím ovšem přiznat, že alternativa je pro mne dosti pochmurná. Mám vážné pochybnosti, že mě někdo zaměstná. Zaměstnavatelé ve mně cítí popření svých hodnot. Strachují se mě. Soudím, že dobře chápou, že jen z donucení funguji ve století, kterým opovrhuji. Chtějí prostě další tupé zvíře, které by poslušně patlalo jejich bestsellery lepem. Musíš pochopit, že můj weltanschauung probouzí v lidech strach a nenávist. Soudím, že jsem si vytvořil vůči práci mentální zábrany.
---
Po období, v němž se západní svět těšil pořádku, pohodě, jednotě a jedinečnosti v souladu se svým Pravým Bohem a Nejsvětější Trojicí, zdvihly se větry změny, věštící špatné dny příští. Zlý vichr nepřináší ničeho dobrého. Jasem prozářená léta Abélarda, Thomase Becketa a Člověka vyhasla ve škváru; kolo Štěstěny se obrátilo proti lidstvu a drtilo mu klíční kosti, rozbíjelo lebku, ždímalo trup, lámalo pánev, krušilo duši. Jak vysoko se druhdy lidstvo vzepjalo, tak hluboko opět kleslo. Co bylo druhdy zasvěceno duši, bylo nyní zasvěceno kupčení.
---
Vysoukal si flanelovou noční košili a zahleděl se na své nafouklé břicho. Trpěl často nadýmáním, když tak po ránu ležel v posteli a dumal nad nešťastným zvratem věcí v období po reformaci. Ještě rapidnější expanzi jeho centrální krajiny vyvolávalo pomyšlení na Doris Dayovou nebo na vyhlídkové greyhoundy. Avšak od toho dne, kdy došlo k pokusu o jeho zatčení a oné dopravní nehodě, se nadýmal téměř bezdůvodně; jeho pylorická záklopka se uzavírala zcela nevypočitatelně a vzdouvala mu břicho polapeným plynem, který byl obdařen vlastním životem a povahou a kterému se jeho uvěznění protivilo. Uvažoval, zda se mu jeho pylorická záklopka nesnaží něco sdělit, zda není jeho Kasandrou. Jako badatel v oboru středověku byl Ignácius prodchnut vírou v rota Fortunae čili kolo Štěstěny, ústřední pojem Filozofie utěšitelkou, filozofického díla, jež položilo základy středověkého myšlení. Boěthius, poslední Říman, který svou Utěšitelku sepsal, když byl nespravedlivě uvězněn králem Theoderichem, prohlašoval, že slepá bohyně námi otáčí na kole, že naše štěstí přichází v cyklech. Byl snad směšný pokus o Ignáciovo zatčení počátkem nepříznivého cyklu? Snášelo ho snad kolo prudce dolů? Ten karambol byl také špatným znamením. Ignáciovi to dělalo starosti. Boěthius byl vzdor své filozofii nakonec ztýrán a popraven. Potom se záklopka opět uzavřela a Ignácius se převalil na bok, aby ji zase tlakem otevřel.
---
“Chodí trochu výstředně oblečený. Když jsem vstoupil, napadlo mě, jestli to není nějaký herec, i když jsem si netroufal domyslet, co by tak mohl předvádět.”
---
“Ježíši Kriste, něco ti řeknu, Ireno, ty děcka dneska nevěděj, co je to poslušnost. Já se jí tady vařím se špagetama a se sosem a vona si musí hrát s hrncema na plotně. Škoda že jim ty sestřičky ve škole vobčas nenapráskaj. Znáš Angela. Měla bys vidět, jak toho sestřičky třískaly, když byl ještě kluk. Jedna sestřička ho vomlátila vo tabuli. Proto je dneska Angelo takovej roztomilej, uznalej člověk.”
---
"Jsem ostatně proti relativismu moderního katolictví nesmiřitelně zaujatý. Nicméně nestoudnost tohoto omezeného buranského fundamentalisty a negrožrouta podnítila ostatní mé studenty k založení výboru, který požadoval, abych oznámkoval a vrátil jejich písemné práce, jež se u mne nahromadily. Uspořádali dokonce pod okny mé pracovny malou demonstraci. Bylo to dost dramatické. Na to, jak byly prostoduché a zaostalé, si ty děti počínaly docela zdatně. Když byla demonstrace v nejlepším, vyhodil jsem všechny staré písemky — neoznámkované samosebou - z okna, studentům rovnou na hlavu. Univerzita byla příliš úzkoprsá, aby tento akt vzdoru proti propastnému úpadku současné akademické obce dokázala přijmout.”
---
Obdivuji se tomu, jakou hrůzu dokáží černoši vzbudit v srdcích některých příslušníků bílého proletariátu, a snažně bych si přál (berte to jako osobní vyznání) být nadán podobnou schopností terorizovat. Černoch terorizuje prostě tím, že je sám sebou; já však musím k dosažení stejného cíle pouštět hrůzu výrazem a slovem. Snad jsem se měl narodit jako černoch. Mám dojem, že bych byl značně velký a hrozivý černoch, neustále tisknoucí své mohutné kýty na ochablá stehna bílých stařen ve veřejných dopravních prostředcích, vyvolávaje tak nejedno panické zaskučení. Vedle toho, kdybych byl černoch, nenutila by mě matka hledat si teplé místo, neboť žádná teplá místa by prostě nebyla k maní.
---
“Co je na tomhle programu ironické,” pronášel Ignácius nad sporákem, loupaje jedním okem po rendlíku, aby ho stačil stáhnout z ohně, až mléko začne vřít, “že má být exemplárním pořadem pro mládež téhle země. Moc rád bych věděl, co by řekli Otcové zakladatelé, kdyby viděli, jak jsou ty děti sváděny na cestu špatnosti. Ale já jsem vždycky tušil, že k tomu demokracie jednou dospěje.” Pečlivě nalil mléko do svého hrnku s portrétem Shirley Templeové. “Na náš národ musí být uvalena vláda pevné ruky dřív, než zničí sám sebe. Spojené státy potřebují trochu teologie a geometrie, trochu vkusu a mravnosti. Jímá mě podezření, že se potácíme na okraji propasti.”
---
“Hledíš na můj světonázor. Zbývá ho ještě pospojovat v celek, takže prosím dávej pozor, kam šlapeš.”
---
„Ukažte mi váš řidičský průkaz."
„Neřídím auto. A nechte mě laskavě být. Čekám tady na svou matku."
„Co vám to visí z toho pytlíku?"
„Co by to mělo být, vy ignorante? Loutnová struna."
„Co že to?" Policista ucouvl. „Jste vůbec zdejší?"
„Tohle město je vykřičenou metropolí nepravosti všeho civilizovaného světa a policejní sbor nemá nic lepšího na práci než tady perzekvovat zrovna mě?" zařval Ignácius nad hlavy davu před obchodním domem. „Tohle město se hemží falešnými hráči, prostitutkami, exhibicionisty, antikristy, alkoholiky, sodomity, narkomany, fetišisty, onanisty, pornografy, podvodníky, animírkami, pohazovači odpadků a lesbičkami, ale tihle všichni se za své úplatky těší bezpečné ochraně. Jestli máte chvilku, vynasnažím se vám problém zločinnosti objasnit, ale neopovažujte se na mě vztáhnout ruku."
Policista chytil Ignácia za loket a dostal notami po čepici. Čouhající loutnová struna ho švihla do ucha.
„Jauva!" zaúpěl policista.
„Patří vám to!" křičel Ignácius, povšimnuv si, že se kolem nich stahuje kruh zaujatých nakupujících.
