12 taktů pro Václava Hraběte. Geniálního básníka jehož věhlas přišel až po jeho smrti

Ve výpovědi Hrabětových kamarádů, spolužáků, jazzových muzikantů a básníků se odvíjí nejen příběh jednoho z nejzajímavějších básníků poválečného období 20. století, ale i doba, v níž Hrabě žil. 60. léta 20. století se stejně jako Hrabě stala legendou, která na dlouhá léta poznamenala vývoj kulturního povědomí celé naší společnosti. Knížka zahrnuje například i úryvky z reportáží, korespondenci, citace z díla, z kritik a článků.

Václav Hrabě (*13. června 1940 Příbram – †5. března 1965 Praha)
byl český básník a částečně prozaik, jediný významný představitel tzv. Beat generation
v Česku, která se jinak rozmohla především v zemi svého vzniku, v Americe.
Tvorba Václava Hraběte, stejně jako ostatních beatniků, úzce souvisela s jazzovou a bluesovou hudbou. Sám autor se učil hrát na několik hudebních nástrojů, mezi nimi klarinet a saxofon, a koncertoval se studentskými kapelami.
Osobně se setkal s americkým básníkem Allenem Ginsbergem a napsal s ním rozhovor (v roce 1965 u příležitosti jeho vystoupení v Praze).
Hrabětovy básně se za jeho života nedočkaly ani jednoho knižního vydání, všechny soubory vycházely až posmrtně, protože autor tragicky zemřel v necelých pětadvaceti letech, když se ve spánku otrávil oxidem uhelnatým. Pohřben je v Lochovicích.

Doporučujeme: Blues pro bláznivou holku
Z autorovy rukopisné pozůstalosti a dalších pramenů připravili a uspořádali Miroslav Kovářík, Jan Miškovský a Jaromír Pelc, vyd.
Československý spisovatel pro členy Klubu přátel poezie, 1990

Zavři oči

Zavři oči
Dole na ulici kropicí auto napodobuje déšť
Beránci sbíhají do údolí a usínají
ve tvém stínu zatímco ručičky hodin se zastavují
protože tato chvíle se už nebude opakovat

Ticho večera
provokuje
labutě
aby se ještě před smrtí pokusily zazpívat
něco o tvé kráse

Zavři oči
V berlínské hospodě se rouhá jednonohý
Kristus
a jeho krev
padá na hlavy farizejů
Hannibalovi sloni leží na březích Konga s podřezanými žilami
a vypasení básníci předvídají konec
lidské komedie

Zavři oči! Zavři oči...
Za chvíli umlknou
zvony trombóny tramvaje
a já
budu poslouchat jak se z oblohy s ozvěnou vracejí
údery tvého srdce
v rytmu ptačích křídel
v rytmu v kterém se země kolébá vesmírem
v rytmu který se nikdy nikomu nepodaří
upálit nebo ukřižovat

Zavři oči
a bude to jako když měsíc zapadá v aleji mostů

Zavři oči
a bude to všechno jako na počátku světa

Ospalé něžnosti

Neony
zvoní klekání
v tvých očích vycházejí
hvězdy a květiny
padají na zem
mezi stíny
na břeh jezera kde roste rákosí a kmín
kde dřevaři po skončení práce pijí
kořalku z jeřabin

A mně se chce tak spát
Spát
ve stínu tvých vlasů
Spát na nic nemyslet
při zvuku tvého hlasu se probouzet
jak kuchař
v pohádkách kde spí se stovky let
a znovu usínat
s hrstí tvých vlasů na čele
a trochu žárlit
na slunce
které ti po těle kreslí
malé nepochopitelné obrázky

Variace na renesanční téma

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla

Láska je jako krásná loď
která ztratila kapitána
námořníkům se třesou ruce
a bojí se co bude zrána

Láska je bolest z probuzení
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení
květiny ze svatebních cest

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život
hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou

Romance

Noční nebe nad městem
zelené od neónů
se potácí jak opilý lodník
a hvězdy i přes tu dálku
jsou cítit okurkovým lákem
Krasavec bílý měsíc
si strčil dva prsty do krku
a zvrací
úsměvy rady do života vyčichlé
pivo a čistý líh
Až skončí odvleču ho do postele
vždyť celé noci nespí

A potom následuje můj zlatý hřeb
programu:
žongluji s láhvemi v každé trochu vody
písku a slepeného peří
a v jedné ještě srdcová
dáma napůl rozmočená
Musím to dělat rychle
aby nebylo vidět tu zplihlou kartu
na kterou se prohrává
Také to nesmím zkazit

Střepy z těch lahví
by vypadaly nejapně
jak opálená milionářka v nylonových plavkách
škubající na floridské pláži
martinskou husu
Končím bez potlesku
Ráno mě uvidíte
jak krmím racky nad řekou
svým povídáním
a plivaje na oblohu
dělám obláčky
protože božský měsíc
má kocovinu
a někdo to přece musí udělat
než pojedou lidé do práce

Podzim

Tuberkulózní slunce
Lány řípy
oblaka jak velké šedivé lípy
A z jejich větví odlétají ptáci
komedianti
opouštějící poslední letní štaci
Na prahu lesa líže si rány
uštvaný zpocený říjen
v rozmoklých polích
podzimem ukřižovaný
Třaslavý topol
Holý jak věta
Zavřete okna!
Je konec léta