Christian Morgenstern. Vtipný filosof a věčný inspirátor nonsensové poezie

Naprostá většina lidí zná Christiana Morgensterna (6.5. 1871- 31.3. 1914) jako autora  nonsensové poezie. V jeho básních skutečně nacházíme spojení zdánlivých nesmyslností, Například poezie vytvořená z náhodných hlásek a slabik dává jeho básním podivuhodné smyslové přesahy, hraničí až s naším chápaním hudby. Jeho sbírky také obsahují slovní hříčky, vtip a vytvářejí grafické obrazce.

Ale po obsahové stránce byl ovlivněn myšlením dvou velkých filosofů: Friedricha Nietzscheho a Arthura Schopenhauera.
To dává jeho poezii mnohem hlubší a smysluplnější dimenzi, která, dle mého, není dodnes zcela pochopena. Velký vliv na jeho dílo mělo také osobní setkání se zakladatelem anthroposofie Rudolfem Steinerem. Morgenstern začíná psát básně inspirované Steinerovou duchovní vědou. Například "Hymnické písně" (1934).
Navíc byl náruživý překladatel Ibsenových a dalších skandinávských her, a to od roku 1898, po osobní návštěvě světoznámého dramatika Henrika Ibsena.

Morgensterna u nás překládali a často se jím i inspirovali:
Pavel Šrut, Jiří Suchý, Egon Bondy, Jaroslav Kvapil, Emanuel Lešehrad, Jindřich Hořejší, Vladimír Holan, Rudolf Havel, Jiří Kolář, Ludvík Kundera, Emanuel Frynta, Zbyněk Sekal, Josef Brukner, Johana Vondřejcová-Kohnová, Ivan Wernisch. Další překladatelé si pak brousili svùj ostrovtip na Morgensternových slovních hříčkách a jazykové komice.
Verše Morgensteina také zpopularizovala hudební skupina Stromboli, která jeho texty zhudebnila (Košilela, Veliké lalulá).

Ukázky z díla: Překlad: Josef Hiršal

1. Většina lidí nemluví, jen cituje. Mnoha lidem by jako četba na celý život úplně stačily vánoční nabídkové katalogy, inzeráty v novinách, návody přibalené k ústní vodě, k mýdlu, k termoskám a k petrolejovým kamnům, a potom snad ještě referáty.
2. Kdyby musel moderní vzdělanec sám zabíjet zvířata sloužící mu za potravu, stoupl by nesmírně počet vegetariánů.
3. Není snad většího zklamání, než když přijdeš s radostí v srdci k lhostejnému člověku.
4. Surovost života z ničeho tak drasticky nevyplývá, jako z konfrontace s ušlechtilou hudbou.
5. Fantazie je dar bohů, ale nedostatek fantazie též. Tvrdím, že bez toho nedostatku by bylo lidstvo dávno ztratilo odvahu k další existenci.
6. Podivné je vždy krásné, dokonce jen podivné je krásné.
7. Humor je způsob, jímž posuzujeme konečné ze stanoviska nekonečného.
8. Snaž se, aby podle možnosti mělo všechno svůj následek. Nic neochuzuje život tak, jako když mnoho věcí začneš a nic nedovedeš do konce.
9. Pravda může působit teprve tehdy, až je pro ni příjemce zralý. Není tedy vinou pravdy, že lidé žijí plni nemoudrosti.

Dva oslové

Osel v teskném zadumání
pravil jednou ke své paní:

Hloupostí div nebučíme.
Pojď, rázem to ukončíme!

Taková však je už doba:
šastně žijí dál. A oba.


Velrybaba čili povodeň

Zní vody smích, zní vody vzdych,
svět pod potopou zcela ztich.
Topí se ves,
sýček se vznes,
dub houpá dítě ve větvích.

Dítě už stápí nožičku,
volá: vod, lod, vod, lodičku!
Velryba lká:
Zdá se mi, zdá,
že nepřestaneš, deštíčku!

Sten vody zněl cachty a cach,
příval vod šel, zem ve vlnách.
Dítě a sýc-
ó, hrůza říc-
velrybaba je zchlamstla: chrach!


Umění mluvit

Palma Kunkel zná i hovořit.
Jistě. Ne však jako temný lid.

Slovy nezurčí jak pramen v šeru,
přemýšlí vždy vpřed, ne v zpětném směru.
 
Zcela cizí marným zvukům vnějším,
táže se jen při tom nejnutnějším.
 
Nikdy skřítka, vždy jen obra ptá se
a „jak se vám daří“ nezeptá se
 
Nemluví o počasí, či krejčím,
zabývá se nejvýš zásadnějším.

Tak zůstává mladá, svěžích tváří,
tím, že dech se řečí nevypaří.


Šibeniční vrch

Hru života předvádíme
hloupým bez všech úspěchů
Právě to, co nezměníme,
je nám terčem posměchu.

Na vážnosti hloubky bytí
dětskou mstou to možno zvát.
Nauč se nás pochopiti,
líp budeš i život znát!


Mezi časy

Perfektum s imperfektem
zpili se sektem.
Na futurum cink přípitek
(nabylo žádných námitek).

Plusquamperfektum a futurum exaktum
jen mrkali k těm faktům.


Beránek měsíc

Beránek měsíc v dálce niv
velkou stříž čeká trpěliv.
Beránek měsíc.

Beránek měsíc uškub stvol
a jde k své pláni pod vrchol.
Beránek měsíc.

Beránek měsíc sní v svém snu:
Jsem temnou skvrnou vesmíru.
Beránek měsíc.

Beránek měsíc zrána zhas.
Je bílý, slunce rudé zas.
Beránek měsíc.


Hymna šibeničních bratří

Ó strašný zmatku žít a být!
Nás tu teď houpá rudá nit.
Pavouk tká za akřehotu žab,
do účesů už vítr hráb.

Ó hrůzo, hrůzo siná!
Jsi proklet! sova připomíná.
Svit hvězd láme se o měsíc,
s tebou však dosud nesved nic.

Ó hrůzo, hrůzo siná!
Slyšíš, jak stříbrokůň se vzpíná?
Krkavec vzkřik: umár, umár!
tu žár, tu var, tu zmar, tu cár!


Jak si šibeniční dítě zapamatuje jména měsíců

Sněden
úhoř.
Vezem
buben.
Svět ten
čert vem!
Na věnec
lupen.
Lháři,
lži jen!
Tys dopad!
Blázinec.


Koleno

Koleno samo světem jde.
Jen koleno, víc nic.
Není to strom! Stan taky ne!
Jen koleno, víc nic.

Ve válce byl kdys jeden muž
prostřílen sem a tam.
Jen koleno, jak svatostan,
nechytlo ani šrám.

Od těch dob koleno samo světem jde.
Jen koleno, víc nic.
Není to strom, stan taky ne.
Jen koleno, víc nic.


Šibeničníkova píseň na Žofii, katovu dívku

Žofie, jíš katův chléb,
pojď, polib mou dutou leb!
Má ústa- fuj,
černavá sluj-
ty jsi však spanilý zjev!

Žofie, jíš katův chléb,
pojď, pohlaď mou dutou leb!
Z hlavy mi čas
ukradl vlas-
ty jsi však spanilý zjev!

Žofie, jíš katův chléb,
pojď, pohleď v mou dutou leb!
Mé oči- žal,
orel z nich žral-
ty jsi však spanilý zjev!

Měsíční tvary

Tvary plynou po luně,
slůně z nich div nestůně,

Luneva a Lunadam
vyjí vkleče bůhvíkam.

Při tom vytí zuby svítí
na hyenu v sirném kvítí.

Z kráterů však pramení
k umlčení mlčení.

Tvary plynou po luně,
slůně z nich div nestůně,

Luneva a Lunadam
vyjí vkleče bůhvíkam.

Čas

znám způsob, znamenitá věc,
jak popadnout čas za límec:
Máš hodinky? Nu, vezmi si je
a upři pohled na rafie!

Jdou poslušně, jdou pomaloučku,
jak krotká ovce na paloučku.
Stroj nožku s nožkou střídá tu
jak slečna z penzionátu.

Zasníš-li se však na chviličku
-vida, způsobnou fialičku!-
vyrazí- pštrosí nohy- hned
a potají jak puma vpřed!

Pohled pak dolů zatoulá se;
ha, bídnice!- Co je to zas?
Neviňátka, dělají zase
drobounké, vteřinové pas.


Ne!

Bouře vzdych?
červa smích?
Víří
výři
na věžích?

Ne!

Je to jen od oprátky
vratký
konec, který vzlyká,
jak když v cval
štvaná v dál
herka, kterou žáha pálí,
po nejbližší studni syká
(jež je možná ještě v dáli)


Košilela

Znáš sirou košileli?
Třepetatá, třepetatá.

Jsi proklat, majiteli!
Třepetatá, třepetatá.

Teď třeská a pleská v ní vánek.
Vichrůrůrej, vichrůrůrej.

Kvílivá jak uplakánek.
Vichrůrůrej, vichrůrůrej.

Docela osiřela
košilela.

Trychtýře

Dva trychtýře jdou noční tmou.
Těl jejich úzkou skulinou
proudí jas luny
klidně, stále
na cestu
lesem
a t.
d.

Západní pobřeží

Chtějí prý zase ve svobodě žíti
a navždy setřást ze sebe jho jména,
jímž lidských drábů horda zatracená
opovážila se je obdařiti.

Palmström

Palmström stojí u rybníka,
rozkládaje kapesník svůj červený.
Na šátku, hle, obraz vzniká:
dub a člověk v knihu začtený.
Palmström smrkat do něj cítil by co vinu.
Je totiž z těch podivínů,
co zkamení v úžasu
při pohledu na krásu.
To, co dřív chtěl rozkládati,
opatrně zase sbalí.
A kdo cit má, ten ho nezatratí
za to, že se nevysmrkán vzdálí.

Symbol člověka

„Ukaž,“ povídá mi démon,
„symbol člověka mi ukaž,
pak tě nechám jít svou cestou.“
Já mu na to, zouvaje si
svoje černé boty, řekl:
„Viz, démone, tohleto je
děsný symbol člověka; ta
noha z hrubé kůže, ne už
příroda, však duch ne dosud.“

Krychle

Krychle si řekla: "Sama, vím,
si k zdaru plně nesloužím.
Vždyť bytosti mé šestá strana,
byť byla okem jediným,
je místo v dálku zakoukaná
ve věčně temný země klín."
Když země, na níž spočívala
to uslyšela, omdlévala.
"Ty mrcho," řekla, "já jsem tmavá,
že ty mě zadkem zacláníš !
Jak drahokam jsem jasná smavá,
sotva se jinam přemístíš."
Tu krychle, z hloubi uražena,
dál mlčela jak slabá žena.

Mezi časy

Perfektum s imperfektem
zpili se sektem.
Na futurum cink přípitek
(nebylo žádných námitek).
Plusquamperfektum a futurum exaktum
jen mrkali k těm faktům

Tyčkový plot

Byl jeden plot, stál opuštěn,
skrz tyčky bylo vidět ven.
Architekt, který odhad měl,
když v podvečer tu osaměl,
mezery tyčkám vzal a šel
a velký dům z nich vystavěl.
Plot přitom stál jak hloupý strýc,
kolem tyček už neměl nic.
Prázdným vzhledem se sprostý zdál.
Proto jej senát zrušit dal.
Architekt tomu bylo hej,
plách v Es Es Er či Jú Es Ej.

Dvě rovnoběžky

Dvě přímky, společnice,
šly v nekonečný bod.
Duše rovné jak svíce
a prvotřídní rod.
Rozdělit nechtěly se
k blažené smrti až:
Tím obě pyšnily se,
toť opora i stráž !
Když putovaly celých
světelných deset let,
přestal pár osamělý
pozemsky vnímat svět
Veta je po potuše,
zda rovnoběžky jsou.
Pluly jen jak dvě duše
zářivou samotou.
Věčná zář se v ně vlila,
sešly se, zmizely -
Věčnost je pohltila
jako dva anděly.

Vampír

Pan Vampír v noci bezedné
od ženy, dětí utíkal
až ke hrobu, kde kantor spal
a řek mu: Prosím, skloňuj mne!

Řiditel srovnal na límci
tři knoflíky tam hovící
a děl k monstru, jež s klidným srdcem
křižovalo se před umrlcem:

Slyš, „Vámpír“ – pravil dobrý pán,
„Váspír“ – je akuzativ dán,
„Vypíre“ – vokativ znám též,
„Váspíru“ – lokál máš a běž.

Ta hra šla vampírovi k vůli,
i protáčel svých očních kulí
a přitom ptal se ještě dál
po singuláru na plurál!

Zde moudrý kantor musil ovšem
připustiti, že neví o všem.
Už když zde jeden vampír stál,
„Vám“ vypadalo na plurál.

Pan Vampír zvedl s pláčem zrak -
měl přeci ženu, děti!!! Však,
když skloňování neznal na ně,
odešel s díky, odevzdaně.

Rýma

Rýma si dřepí na terase,
své oběti by chopila se
- a pak se vrhá, zuřivá,
na muže jménem Protiva.
Ten: "Epčí !" hbitě pozdraví.
A týden se jí nezbaví.


Voda

Bez slova, bez slova
plyne voda ledová;
míti hlas, míti hlas
neřekla by nic než zas:

Paže tuž, vlasti služ!-
a to známe dávno už.
Proto lí, proto líp,
že ta voda má řeč ryb!


Vzduch

Vzduch měl kdys smrt na krajíčku.

"Pomoz, můj božský tatíčku,"
volal s okem téměř už v sloup,
"modrám, tloustnu, nějak jsem zhloup;
ven mě pošli, na mořskou pláž,
což kozí mléko, to prý je div!
Když ne- jdu k ďasu, mrtev či živ!"

Pán, aby zůstal bez úhony,
vymyslel pro něj- masáž tóny.

Od těch dob svět je- křik a hluk.
A vzduch má zdraví jako buk.