Genialita a mýtus. Dvě skutečnosti, které vytvořily proslulost Françoise Villona (1431 – po 1462) a nesmrtelnost jeho veršů. V Česku navíc kvalitní překlady jeho básní od Otokara Fischera.
Villonovým osudem bylo prožít středověký život ve všech jeho podobách
Proto všechno, co dělal, charakterizuje dvojakost. jeho verše skýtající moudrost, humor i ostrou satiru a vulgaritu, muž s titulem univerzitního magistra svobodných umění, ale také tulák, spodina pařížské společnosti, který jen o vlásek unikl šibenici. Romantik dvorské poezie, ale také zloděj a vrah. Berte jak chcete. Villon svůj život žil, nikdy ho nepřežíval. Jeho život je smršť valící se vpřed, naplněná úzkostí i hrdostí, štěstím a smůlou. Tak jaké jeho verše asi mohou být?
Narodil se v roce 1431 nebo 1432. Vystudoval fakultu svobodných umění pařížské univerzity a dotáhl to až na mistra (1452) a jeho verše svědčí o sice nijak mimořádné, ale dosti široké vzdělanecké kultuře. V roce 1455 zabil v hádce kněze Philippa de Chermoye a od té chvíle se jeho život zásadně změnil. Rok nato byl sice omilostněn a mohl se vrátit do Paříže, ale ještě téhož roku se podílel na krádeži 500 zlatých pistolí v Navarrské koleji a musel znovu uprchnout. Léto 1461 strávil ve vězení v Meungu z příkazu orleánského biskupa; byl propuštěn, když městem projížděl nový král Ludvík XI. Po návratu do Paříže se znovu zapletl do rvaček a krádeží a v roce 1462 byl zatčen a odsouzen k oběšení. Rozsudek ale byl změněn na desetileté vyhnanství, opustil Villon Paříž a nikdy se už nevrátil.
Verše psal pod pseudonymem Vaillan a je znám především svými baladami. Ty se skládají ze čtyř slok, kde první tři jsou po 7 až 12 verších a poslední sestává zpravidla z pěti veršů. Tato forma se po něm nazývá villonská balada.
Dílo, předávané z generace na generaci:
Odkaz (Le Lais)
Závěť (Velký testament)
Balady v žargonu
Různé básně (většinou formou villonské balady a ronda)
Životopisné knihy v češtině:
Jarmila Loukotková: Navzdory básník zpívá – životopisný román
Marcel Schwob: François Villon (život básníka)
John Erskine : Nezbedný mistr balad
Čtyřverší
Po propuštění z vězení v Meungu sepsal svou čelnou skladbu "Závěť" (Le Testament), proniknutou záští proti biskupu Thibautovi a jeho prý nespravedlivému soudnictví.Františku, už tě nepotěší,
že Francouz jsi a ze vsi zdejší;
teď na krk oprátku ti věší;
ať pozná, oč je zadek těžší.Balada
Villon ji napsal léta Páně 1458 na námět, jejž u svého dvora v Blois určil vévoda Orleánský.Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu, zimnici přec mám,
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání,
mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.Jen to mi nesporné, co plno stínů,
kde světlý den, tam cestu sotva znám,
kde průzračnost, tam výkladem se minu,
svou znalost vděčím náhlým náhodám,
vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám,
dím „dobrý večer“, jitro-li se skví,
když ležím naznak, strach mám z padání,
bohatství čekám, ničí nejsem pán,
mám vše, co chci, – nic, na čem srdce lpí –
srdečně přijat, každým odmítán.K věcem, jež neznám, horoucně se vinu,
ženu se k cíli, jehož nežádám,
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu,
kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám,
můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
a „labuť černá je jak havran“ dí,
v tom spojence zřím, kdo mi ublíží,
mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán,
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
srdečně přijat, každým odmítán.Kníže, každý, kdo to čte, nechť ví:
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.
Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,
srdečně přijat, každým odmítán.Balada sličné zbrojmistrové nevěstkám
"Jen pomni, ach rukavičkářko,
jež mnou jsi byla vyváděna,
i pěkná Běto příštipkářko,
v čem že tvá jediná je cena.
Ber každého! Buď spokojena,
ať cvalík je, ať povytáhlý;
neb stáří, to je bídná měna
tak jako mince, kterou stáhli.A tobě, hezká uzenářko,
tím tancováním poblázněná,
a tobě, Míno čalounářko,
má zkušenost nic neznamená?
Však zavřeš krám, až nahrbená
budeš jak mnich a pysk tvůj zprahlý;
jak zestárneš, jsi vyřízena
tak jako mince, kterou stáhli.A pozor, Žando čepičkářko,
maličko, a už nejsi chtěna,
a ty zas, Káčo košičkářko,
nebuď k nim tolik nabručena.Babka je všemi odháněna,
leda by koutky k vtipu stáhli;
je ohmataná a je cenná
tak jako mince, kterou stáhli.Holky, co před vámi tu sténá,
ta propukla v svůj nářek táhlý,
protože už je vyřazena
tak jako mince, kterou stáhli."Tohleto mravné poučení
jim dává kráska byvších dnů.
Ať lekce moudrá je či není,
chtě mít ji do akt vloženu,
dal jsem ji zapsat Freminu;
ten lajdácký můj tajemník
ať udělá, co kážu mu!
Je pán, jaký je služebník.Zlé nebezpečí známo je mi,
v něž láska lidi uvrhá,
však čekám, že se namítne mi:
"Ta faleš odradit nás má,
k níž radila ta baba tvá?
To zrcadlo je trochu křivé
a ty jsi blázen, se nám zdá:
vždyť to jsou ženské nepoctivé;jen pro peníze milují,
milovány jen pro chvíli;
jim jedno, s kým se milkují,
jim k smíchu, měšec kvílí-li;
v čích rukou posud nebyly?
Proto jen ženě počestné
má věnovat své úsilí,
kdo čest má v těle; jiným ne."Tomu, kdo vede tyhle řeči,
dím, že nás nedovedou nikam
a nijak že mě nepřesvědčí;
počestných holek prý se zříkám,
však otázka je - já zas říkám -,
zda dívky ony prodejné,
s kterými já se denně stýkám,
nebyly rovněž počestné.Vždyť nežli přišly do toho,
co se jim dneska vytýká,
z nich každá jenom jednoho
si vzala za milovníka -
ta laika, ta klerika-,
to proto, aby uhasily
své lásky muka veliká,
jež v těle jim jak oheň šílí.Tak přítele si vybraly,
jak radí mravů hlídači,
a potají se líbaly.
Leč bývá, že jim nejsladší,
je-li jen jeden, nestačí,
i počnou se mu vyvíjet
a měly by tak nejradši,
kdyby je líbal celý svět.Častokrát si tím hlavu lámu,
čím k tomu ženy hnány jsou;
nu - ač mám v úctě každou dámu -
patrně ženskou náturou,
a že jim počty k duhu jdou:
neb všeobecně známo jest,
že jednotka jen půl je dvou
a dvakrát tři že dělá šest.Balada - Rondeau
Smrti, že potěšení mé
mi odešlo, jen ty máš vinu.
A nemáš dosti na tom činu?
Chceš odvésti si také mne?
Nuž, ať můj život povadne!
Ale prč přišlas pro dívčinu, Smrti?Dvé těl - a srdce jediné.
Když srdce zemřelo, nechť zhynu,
či ať mám život, život stínu,
cos jako žití neživé, Smrti!Item, já svému obhájci -
už mrtev je, slul Jean Cotart -
svůj nedoplatek splatit chci.
Haléřů dlužil jsem mu pár
tenkrát, když přísný soud svůj spár
pro jistou ženskou na mne vložil.
Prosbu, jež balady má tvar,
za jeho duši já jsem složil:
