Otokar Březina. Nadčasový génius s poezií, vysoce přesahující průměrné myšlení

Jeho genialita je natolik nadčasová a přesahující průměrné myšlení, že na knihkupeckých pultech básnické dílo téměř nevidíme. Útočiště ale mají jeho knihy v antikvariátech. Jak typické pro velikány. Jeho velikost a věhlas byl tak veliký, že dokonce jeho smrt (25.3. 1929) považovali současníci za zlom kulturní epochy.
Otokar Březina o Nobelovu cenu nikdy nestál. A to měl osm nominací. Byl génius, ale pochopit jeho dílo je pro mnoho lidí obtížné.

Jeho dílem se zabývá Petr Holman (1951). Literární historik, editor, indolog, hudebník a spisovatel.
Edičně připravil základní soubory esejů Otokara Březiny (Hudba pramenů a jiné eseje, Odeon 1989, v 2. rozšířeném vydání jako Eseje, Votobia 1996) a dopisů.
Kromě vzájemné korespondence Otokara Březiny se Sigismundem Bouškou (Vlídné setkání, Votobia 1996; spolu s Miroslavem Červenkou) a vzájemných dopisů s Emilií Lakomou (Jediný život, jediná láska, Trigon 1999) a dalších edic vydal soubornou Korespondenci Otokara Březiny (Host 2004), oceněnou Magnesií Literou za nakladatelský čin v roce 2005.

Je rovněž autorem Frekvenčního slovníku básnického díla Otokara Březiny, který vznikal v letech 1974–1986 (vyšel v samizdatu v devíti exemplářích, knižně pak v Německu, Köln–Weimar–Wien, Böhlau Verlag 1993).
O Březinovi napsal také řadu článků a studií – tři z nich jsou soustředěny v jeho knize Březiniana (Torst 2003). Z původní tvorby vydal část deníkového „amerického“ dopisu Z cest... (Revolver Revue 2005).

Více: http://www.otokarbrezina.cz/

Ukázky...

Čisté jitro

Když za jitra, snů množstvím zemdleni, jsme vyšli do zahrad,
zem celou, jako duši svou, jsme zřeli v ohni rozkvétat;
i ptali jsme se větrů, vod a stromů, ptáků, včel:
kdo dnešní noci, tajemný, zahradou naší šel?

Hrál písek v zlato změněný, kde svaté stopy ležely,
šuměly vody léčivé, jak rozvlněné anděly,
dech každý sílu žití měl jak na sta žhoucích dní,
a v každém pohledu byl úžas znovuzrození.

Tíž tajemství svých bolestných jsme přijali jak vůli tvou,
před rozlomením pečeti list políbený s pokorou;
a nepřítel, jenž číhaje u našich usnul bran,
jak unavený posel tvůj byl od nás uvítán.

Na nebezpečných samotách, navštěvovaných démony,
sad našich přání jemný kvet, jak liliové záhony,
a nejžhavější, nejsladší, nejžádoucnější z žen
jsme pozdravili, zářící, jak bílé sestry jen.

Podzimní večer

Do vzduchu prohřátého hltavě se saje šedivý příval soumraku
a z ohně šlehá krvavý reflex pokojem.

V mé duši taje tlumená hudba snův a zádumčivá něha.

Nad pusté hřbitovy své stíny mlha hází,
jak slabý náčrtek ční kříže z šeré kresby;
a v lampách chrámových zář věčných světel vzchází
na zrudlé fresky zdí a na oltářní řezby.

Do moře šedých vin se pásy lesů noří
a proudy černých vod se zhustlé ke dnu níží;
zpěv panen klášterních se viní z oratoří
a k ložím nemocných se těžký spánek blíží.

Na mramor plačící se slzná rosa sedá;
do plášťů šedivých se kostry stromů choulí;
nad zemí obloha jak těžká klenba šedá
a v kámen tesaná se zdvihá dutou koulí.

Do prázdna vtéká čas a chví se noční stíny.
U černých moří prostoru se strhly hráze.
Vystřikla hustá pěna tmy a do hlubiny
zem pohlcená sesmykla se na své dráze.

A z obřích dimensí do temna pohroužených
jak tisícerých křídel vnímám šum a vání;
v něm slyším jásot duší smrtí vykoupených
a nově narozených úpěnlivé lkání.

Až sedneš za můj stůl
V těch krajích duše mé, kde neplá světlo denní
zas dávným šelestem blíží se doba žní;
mé zrní ztracené tam zavál vítr snění
a v klasech mlékem zrá má záře měsíční.

Vod věčných oddechem zas večer tíží prosát,
dech země závratný mi stoupá osením;
v šum větrů zámořských, v klekáních mrtvých osad
pád rosy hřbitovní mi zvoní umdlením.

Jdu, teskný, duší svou, kde setba noci zraje,
bezdětný hospodář po vzkvetlých mezích, sám,
a v hudbě tušení, jež siným světlem hraje,
na noci budoucí své lásky vzpomínám.

Až sedneš za můj stůl, čekaná, Nepozvaná,
se zraky tajemství, se slovy němými,
s bohatstvím neznámým, milostná, obávaná,
s dotknutím ledovým, s polibky věčnými,
v náš nápoj šumivý var času bude vříti,
víc hlasů, barev tíž, sen plný snů a dní,
a chléb až rozlomíš z mé hořké setby žití,
žeň poznáš klasů mých, chuť záře měsíční.

Stavitelé chrámu

Viděli jsme zástupy nesčíslné. Ponurou majestátností věcí kráčeli smutni. Cizí byly si duše jak by každá z jiného světa po tajemném ztroskotání zachránila se na zem. I snily o svých ztrátách.
O samotách uprostřed magických lesů, nad nimiž slunce podobno ptáku zlatými křídly nekonečnými brázdilo ether; celým vesmírem letěla jeho píseň o slávě života harmonického, o zázracích tvůrčího jitra v zahradách země a podmořských nížin, v modrých preriích vzduchu a vody: v oceány se sklánělo v žízni a pijíc rozvlnilo je bouří, v jeskyně ametystové pod ledovci západů do hnízda horských růží šlo spáti a jeho sen viditelný, hra tisíců bratrských sluncí, tančících v rythmech hudby melancholické, vznášel se nekonečnostmi zářící láskou.
Noc dávala hovořit květům o jejich léčivé síle a opojení, jež dřímá v hroznech a máku. Znali jemná slova, jež jako rozhozené zrní lákají ptáky.
A zvířata lesní, která neokusila krve, je přítulně navštěvovala.

Svítání na západě

PLES VĚČNÝCH SVÍTÁNÍ do soumraků mých zpíval, v nach růží západních se třásl rosou jitřní.
Den času nového mé slunce rudě stmíval, však šerem duše mé lil tajnou záři vnitřní.
Most bledých paprsků má píseň zdvihla v pýše nad hlubin zrcadla, kam obraz hvězd jsi protkal; mé touhy, kající, šly po něm v rodné výše a mrtvých předků sen mé snění na něm potkal.
Včel rojem před bouří když myšlenka má vřela a ticha věčný hlas v ní těžkým echem zmíral, když radost života mi dveře uzavřela a pokyn bolesti je dálkám otevíral, své stíny žhavý den na cestu noci metal a z květů jabloní mi leden dýchal v sněhu: ze zrní vteřin mých sad jiných vůní zkvétal a šelest rákosí mi pěl o druhém břehu.
V hod věčných vzkříšení tvůj kvas jsem toužil píti, však žhavých účinků jsem neznal zrání tvého; teď mdlý a opojen v své krvi slyším hřmíti let vichrů z vinic tvých, žár léta tajemného.
U zdrojů nafty tvé, jež zapáleny chvějí se dechem staletí a svítí věčným zořím, jsem lampu doléval; však plnou číši její jsem převrh’ na sebe a v plamenech teď hořím.

Ranní modlitba

Až večer se nakloní k zemi
a zakřiknuté vůně se vrátí,
i já půjdu, pracovník osamělý,
k nebeským příbytkům kouře stoupajícího,
Pod tvým stromem usednu,
jenž všemi prostory korunu košatou zdvíhá
a v jehož černém, ledovém listí
zvoní tichem hvězdy
jak včely všech úlů.

Svítání na západě

Je květen stínů.
Polední parna dávno už za sebou máme.
Sen opilý krví umdlel a čistšími tóny hraje.
Hořící trámoví vězení našeho s praskotem ohně se láme,
a u cesty nezralé ovoce naše reflexem západu zraje.

První sníh

Aj, první sníh! Zem šat má sněhobílý
jak zimy nevěsta - však smutná, bledá…
sta stromů k nebi suché ruce zvedá
a prosí o pomoc, leč marně kvílí…

A jízda větrů po krajině pílí
a k sňatku tomu svědky - mrazy hledá,
a s nebes výšin mlha tmavošedá
jak závoj v lože svatební se chýlí…

Aj, první sníh! Vše jednotvárné kolem -
Ó zemi smutná, kam tvá prchla krása,
jež vábila nás lesem, luhem, polem?

Aj, první sníh! Jak duší to as víří,
když v tmavý vlas nám smutné stáří střásá
svým dechem první sněhobílé chmýří?

Iluse

Já k oknu sedl kouře cigaretu
a zamyšleně před sebe se díval,
kol mojí hlavy dýmu mrak se stmíval,
a duch můj voněl k upomínek květu.

A pojednou - snad z myšlenek těch letu
neb dýmu modrý zavinil to příval -
před zrakem mojím obraz dívky splýval,
dvé na mě špule usměvavých retů…

Jak krása věčně tmavý vlas jí kouzlí!
A líbat, líbat, líbat svůdně volá
těch ňader dvé, jež pod krajkou se kouzlí.

Jak v blahém snu se slastí hlava točí…
Já odfouk dým… Ó marnost, marnost holá!
Jen prázdný soumrak mhouří na mě oči.

Ó sílo extasí a snů...

Ó sílo extasí a snů, z níž umění
plá barev vějířem a v tónech burácí!
Tvým kouzlem z myšlenek se záře pramení,
jak z etheru se světlo nití vibrací.
Na oběť duše mé svůj žhavý sešli příval,
o moci vítězná, jež v inspiraci pláš,
jak v oltář kamenný se oheň s nebe slíval,
když oběť krvavou naň kladl Eliáš!

V mé duši smutek dlí a hořké vůně teskné,
myšlenka má je voskovicí světla mdlého,
jež v těla svícnu nečistém se třesouc leskne
na oltář věčný postavena Neznámého.

Žen žhavý ret mé krve vášní neroznítil
a lásky šílenství mi v zracích nezaplálo,
žár bílý rozkoše mi v nervech nezasvítil
a vůní přátelství jsem v žití vdýchal málo.

Sám v tiché klausuře jsem počet žití řešil
a jenom nad svých snů jsem záhonem se shýbal,
víc nežli v životě jen v myšlenkách jsem hřešil
a přelud miloval a páru tuh svých líbal.

Mé jaro bylo smutnou, elegickou písní,
již tichým tremolem mi život zahrál flétnou,
a dny mých radostí, jak v trávy trs, jenž tísní
se při zdích, ve dlažbě, když kapky rosy slétnou.

Mé vzpomínky jsou bez barev a beze vláhy,
jak protěž v herbáři, jenž bílou plísní dýše;
nakyslý parfum chudoby jsem dýchal záhy
a ponížených žeň jsem klidil na své líše.

Zář grandiosní vesmíru když v zrak mi padla
sil věčných tajemstvím a osnovami světla,
v mou duši odražená kosmu od zrcadla
v ohnisko palčivé a krvavé se střetla.

Puch krve sražené jsem dýchal z dějin zvěstí
a hrůzu Neznámého z vlastní duše hloubi,
a zřel jsem v žití hru, kde bledý přelud štěstí,
jak v perleti, se lomem vrchních vrstev snoubí.

Netoužím žízně své u žití svlažit břehů,
jak Gedeonův voj u zdrojů píti z dlaně:
paprsků mystických jsem v duši sebral něhu
a v chrámu Tajemství jsem klekl zadumaně.

Je smutná duše má a plna vůně teskné,
má myšlenka je voskovlcí světla mdlého,
jež v těla svícnu nečistém se třesouc leskne
na oltář věčný postavena Neznámého.

Ó sílo extasí a snů, z níž umění
plá barev vějířem a v tónech burácí!
Tvým kouzlem z myšlenek se záře pramení,
jak z etheru se světlo nití vibrací.
Na oběť duše mé svůj žhavý sešli příval,
ó moci vítězné, jež v inspiraci pláš,
jak v oltář kamenný se oheň s nebe slíval,
když oběť krvavou naň kladl Eliáš !

Zpívaly hořící hvězdy

Každou vteřinou vždy na svém místě
v mystickém tanci světů
kroužíme kosmem.
A zářící sféry duchů sáláme svůdné
krásou.
Kolem hlav našich,
aureolami,
zlaté vlasy se jiskří,
napínané jak zvonící lasa
vichřicí letu.
Do tváří našich, jež v extasi hoří,
chladivé věky nám vanou
a schvácené štěstím letu svého,
zářením bolestné rozkoše vysílené,
s výkřikem, jenž letí nekonečnem,
harmonický a jásající,
klesáme, mystické tanečnice,
a v krvi své, jako pohřbené v růžích,
umíráme.
Vstupují sestry na naše místo,
běloskvoucí,
a v písni, jež soumraky věčna se valí,
vlnami stále vzrůstajícími,
v nové a nové prostory postupuje
v mlhovin prachu pozdviženém
zářící předvoj mysteria.
(Ruce)

Podobná noci…
Zas dávná bolest v záření zraků mých mrazivou mlhou se vssála a řeřavé vydychování barev mi srážela v bělavé kotouče chmur. Touha má, dušená, v třesení chorobném dotknout se bála myšlenek rozžhavených klaviatur.


Modlitba za nepřátele

Tvou mocí náš ruměnec přelil se do tváří nepřátel našich,
když tváře nám zsinaly bázní,
a světla ve zracích nepřátel učinils jasná jak hvězdy soumrakem naším.
Z mlčení našeho se pozdvihly radostné výkřiky jejich
a vzdech našich hrobových květů z poupat svých dýchali líbeznou vůní.
Ale náš přízrak plížil se do jejich snění, v řetěz jejich tančících písní se zapjal,
a nejtišší samoty naše byly místem, kde jsme se potkávali.

Těžký stín tajemství tvého od věků leží mezi dušemi jejich a námi.
Mystické světlo, jež rozsvítils zrakům, jinak se zlomilo do jejich niter
a léto, v němž jejich úroda zrála, našimi nivami táhlo jak požáry stepní.
Z hlasu jejich šumí nám větry, jež staletí nesly nám bouři,
žal pláče zapomenutého a zoufalé mlčení na zříceninách.
Úsměv jejich je pln nebezpečenství a vzpomínek na neznámá vítězství mrtvých
a teskno na čele jejich je stínem záhadných smrtí před staletími.
V myšlenkách našich a jejich zápasí němé víření hlasů ze hlubin duší,
echa myšlenek otců, odkazy smutků a viny vychladlých krví:
těžký stín tajemství tvého leží mezi dušemi jejich a námi.

Všudypřítomný! Úsměve nezměněný staletími!
Objetí rozpjaté nekonečností! Zpívající tepote tisíců srdcí!
Plameni sršící ze zraků rozkoší zhasínajících!

Ty, jehož láska padá jako hořící síra v zahrady pozemské lásky!
Modlíme se modlitbu za nepřátele, kteří jdou proti nám v soumracích žití,
za ty, kteří jdou mimo nás, neznámí pro dálku země a smrti,
a za ty, kteří čekají v budoucích jitrech na jitra našeho rodu!

Těžký stín tajemství tvého leží mezi dušemi jejich a námi.
Vítězství naše jsou cestami k tobě a v přemožení našem vítězství neviditelná.
Svištění mečů šelestí nárazem klasů tajemných zrání. Rány mají echa svá v dálce.
V broušené oceli naší a nepřátel našich odrážíš jedno slunce všech jiter,
a semeni z rukou krvácejících dáváš vykvésti lilijemi.
Nesčetné plameny od věků ztravují tmu. I slunce a tajemná žízeň všech světů,
ale vždy znova se valí z kosmických výší. A přece bude naposled světlo.
A bolestné výkřiky naše zvoniti budou jednou jak včely,
když blíží se k úlům se sladkostí medu, jejž sebraly na nivách věků.
Tvoji tajemnou výpravu bojujeme.
Vůdce setnin jsi určil a výši jich dal jsi přehlédnout tisíciletí,
paprsky pohledu jejich se nezlomily v přechodu z prostředí do prostředí
a šepot rozkazu jejich jsi proměnil v bouři ohlasem hlubin.
Dals sílu útoku našemu, když krajiny světla duněly našimi kroky,
a sílu rameni nepřátel, když jsme osnovali vítězství denní
při pochodních nočních! -
Dni naše vstávají v mlhách jak podzimní slunce a teskno a teskno!
Umdlení naše na nivy nepřátel zasívá růže! A naše cesta vede až k hranicím času!
O Věčný!
Bolest všech vítězství kouří se k tobě azurem staletí příštích jak prosebná oběť
a spjetí všech rukou, svlažené slzami, volá po mystickém odpuštění!
Učiň rány naše sladké a nezmenšující počet živých, ale zvětšující!

A v tichu bolesti své ať slyšíme šuměti v duši mystické prameny světla,
neboť bolest a světlo jsou formami jediné vibrace tajemství tvého!
V poledne zápasu našeho ať zvoní nám etherné polibky duší, smířených smrtí,
a tváře rozpálené odvěkou vinou ať ochladí rosa nového stínu,
v němž i my duše svých nepřátel proniknem jednou v lítosti lásky,
kterou jsme zapřeli s pláčem a v růžovém dešti polibků mrtvých,
kterým jsi přikázal svadnouti na rtech zápasícího!
(Větry od pólů)

Šat soumraku duši mou oblékal, z doutnavých, palčivých paprsků snován, a ticho do nejhlubších, hrobových poloh sjíždělo klesáním škál. Den odcházel, zarmoucen, útrpným pokynem hodin pozdravován, jak od lože mrtvého ode mne v zádumčivou svou dál.
Jen bolest mi dýchala hlubokým dechem, jenž Vzkříšení zpívá, nepodrobená času, vítězná nepřítelkyně snu, podobná noci, jež jediným pohledem do všech oken se dívá a všem pohledům otvírá jediné okno k věčnému dnu.
Jen bolest mi dýchala hlubokým dechem, v němž utajen leží výkřik mé matky, jak v první mou hodinu chudou síní se táh’, i poslední výkřik, příšerně jásavý, jenž v hlubinách duše mé střeží tohoto snění slzami vlhnoucí práh.
(Svítání na západě)