Pablo Neruda (1904 - 1973), vlastním jménem Neftalí Richarde Reyes Basualto, je dodnes největším bardem chilské poezie, sociálně soucitný člověk, jehož talent je nezpochybitelný. V roce 1971 získal zaslouženě Nobelovu cenu za literaturu. Angažoval se i politicky v komunistické straně, a proto je dnes víceméně na indexu a v knihovnách nedohledatelný. Paradoxně.
Narodil se v Parral, na jihu Chile 12.7. 1904. Básně publikoval již jako student a po celý život se jeho forma vyvíjela až k dokonalé hovorové bezprostřednosti. Jeho angažovaná poezie měla v Chile opravdu úspěch. Jan Kostra se v roce 1954 zúčastnil oslav bardových padesátin v Chile, kde na shromážděních byly jeho básně přednášeny.
"Přiznám se, že mě velmi a radostně překvapilo, jakou působivost má Nerudova poesie na prosté posluchače v Chile. Zdá se mi, že naši překladatelé Nerudových básní nepostihli, nebo nedovedli přetlumočit lidový podtón, který v nich rozhodně je. Ve Valparaísu, velkém přístavním městě, hleděl jsem do tváří námořníků, rybářů a přístavních dělníků, na nejvyšší míru zaujatých přednesem básní. Z těchto tváří ošlehaných větrem Pacifiku vytušil jsem ten rys Nerudovy poesie, který se při překládání ztrácí. Je to její zakotvení v lidové řeči. Jinak bych si neuměl vysvětlit výbuchy nadšení a souhlasných výkřiků, salvy potlesků a vzrušené pohyby, kterými tito posluchači odměňovali svého rodného poetu po každé básni."
Vyznávám se, že jsem žil, Paměti, Praha 1976
Jméno Neruda má skutečně jméno po českém Janu Nerudovi. Sám o tom píše:
Když mi bylo čtrnáct let, otec vytrvale pronásledoval moji literární činnost. Nechtěl připustit, aby měl ze syna básníka. K tomu, abych skryl své první publikované verše, hledal jsem příjmení, které by ho svedlo z cesty. V jednom časopise jsem našel toto české jméno, a ani jsem netušil, že jde o velkého spisovatele, uctívaného veškerým lidem, autora balad a překrásných romancí, jemuž postavili pomník na Malé Straně v Praze. Když jsem po mnoha letech přijel do Československa, položil jsem k nohám jeho vousaté sochy květ.
(28.12. 1946 byl dosavadní umělecký pseudonym Pablo Neruda soudním výrokem legalizován jako autorovo občanské jméno.)
Vyznávám se, že jsem žil, Paměti, Praha 1976
Významnou roli hrají jeho milostná lyrika, které jsou věnovány jeho ženě:
Moje žena je venkovanka jako já. Narodila se Chillánu, což je město na jihu. Toto město je pověstné ve šťastných dobách lidovou keramikou a v nešťastných dobách strašlivými zemětřeseními. Všechno jsem o ní vypověděl ve Stu sonetech o lásce.
Snad ty verše vyjeví, co pro mě znamená. Země a život nás spojily.
Ačkoliv to nikoho nezajímá, jsme šťastni. Svůj společný čas trávíme dlouhým pobytem na opuštěném pobřeží Chile. Nikoliv v létě, protože v té době sluncem spálený břeh vypadá jako žlutá poušť, ale v zimě, kdy se v podivné květeně odívá deštěm a chladem, zelení, žlutí a purpurem. Občas odjíždíme od divokého a samotářského oceánu do nervózního města Santiaga, kde společně trpíme komplikovanou existencí ostatních.
Matilde zpívá působivým hlasem moje písně.
Já jí věnuji všechno, co napíši a co mám. Není toho mnoho, ale ona je spokojená.
Vyznávám se, že jsem žil, Paměti, Praha 1976
Překlady do češtiny z 50. let 20. století nejsou často v dobré kvalitě, ale najdou se skvélé počiny. Např. Uličného překlad lyrické sbírky Sídlo na zemi z roku 1976 nebo překlady Adolfa Kroupy.
Ukázky z díla...
Ukázka / Sto sonetů o lásce
III (Ráno)
Má drsná lásko, fialko s trny růží,
jak pichlavým trním se prodírám vášněmi,
oštěpe bolesti, který mi drásáš kůži,
jak jsi našla mou duši po cestách bloudění?Proč jsi najednou vrhla plameny temné
mezi listy mé cesty a zchladila můj sen?
Kdo tě naučil krokům, jež tě dovedly ke mně,
čí květ, čí kámen, čí kouř ti zradil, kde jsem?Cítil jsem, jak se chvěje kolem bázlivá noc
a úsvit naplňuje svým vínem všechny číše,
jak slunce nastoluje na obloze svou moc,zatímco krutá láska mě obkličuje tiše,
až meči a ostny drásajíc kůži těla
palčivou cestu mi v srdci otevřela.IX (Ráno)
Když vlna narazí v svém běhu na skálu,
vystříkne chumáč vod a stvoří bílou růži,
veliký obvod moře se v jednu kapku zúží,
jejíž modrá sůl shůry snáší se pomalu.Zářivá magnólie, jež taješ v louhu pěn,
potnice magnetická, kvetoucí při zániku,
jež věčně rodíš se a zase mizíš v mžiku:
ty rozprášená soli, s odvěčným pohybem.Společně ty a já mlčíme, lásko moje,
zatímco tvary soch padají do příboje
a moře kácí věže bělostné jak váza,protože v osnově neviditelných nití
těch nespoutaných vod a písku, jenž se řítí,
chráníme jedinou něhu, jíž hrozí zkáza.XI (Ráno)
Hladovím po tvých ústech, po tvých vlasech a řeči
a bloudím nenasycen beze slov ulicemi,
chleba mě nenakrmí, úsvit mě nevyléčí,
hledám tekoucí souzvuk tvých nohou každodenních.Hladovím po tvém smíchu, nádherně nespoutaném,
po rukou barvy plodů na snědé ošatce,
hladovím po tvých nehtech, co jsou jak bledý kámen,
chci pojídat tvou kůži jak mandli v skořápce.Chci pojídat i blesk, jenž shořel od tvé krásy,
i ušlechtilý nos, krášlící hrdou líc,
chci jíst i unikavé tvoje temné řasy,přišel jsem hladový, čichám soumračnou vůni,
tvé teplé srdce hledá, hledám tě stále víc,
jak v poušti Quitratuy větřívají pumy.XVII (Ráno)
Nemám tě rád jak slanou růži ani topas,
anebo karafiát, z kterého sálá žár:
mám tě rád jako místo, kam vede tajná stopa,
jako věc mezi stínem a duší, jako dar.Mám tě rád jako kvítek, jenž nekvete a skrývá
světlo tisíci květů v poupěti jediném,
to dík své tajné lásce trvá mi v těle živá
trýznivá vůně, která se vymkla hlubině.Mám tě rád a sám nevím, odkud, od kdy a jak,
mám tě rád obyčejně bez pýchy, bez rozbroje,
já jinak neumím mít rád než prostě tak,že mizí já a ty a jsme tělem jediným,
tak blízcí, že tvá ruka na mé hrudi je moje,
tak blízcí, že tvé oči zavřou se spánkem mým.XXXVII (Poledne)
Lásko má, rudá hrozbo, paprsku šílený,
navštiv mě, po schodech vstup do zámku mého,
jejž ověnčil mlhami čas dávno ztracený,
jen vejdi do bledých stěn srdce zavřeného.Nikdo se nedoví, že něžnými povely
se začly křišťály tvrdé jak města tvořit,
že proud krve otvírá nešťastné tunely
a ani zima že její moc nepokoří.Proto tvá ústa, lásko, noha, světlo, tvůj strach
dědictvím života jsou a posvátnými
dary přírody naší a jejích plodných vláh,jež obtěžkané zrno vloží do vlhké hlíny
a poručí, aby hrozny ve sklepích zkvasily
a z ornic vyšlehly plamínky obilí.XLIV (Poledne)
Nemiluji tě a miluji, snad víš,
náš život ze dvou polovic se skládá,
i slovo s mlčením jsou si vždy blíž,
vždyť oheň přece chladno předpokládá.Mám tě rád, abych mohl tě mít rád,
abych zas nekonečno potkal nenadále,
abych tě nepřestal už nikdy milovat:
proto tě ještě nemiluji stále.Miluji a nemiluji, jako bych
měl v rukou klíče k nejkrásnější sluji
i vratký osud plný předtuch zlých.Dva životy se v mojí lásce křižují.
Proto tě miluji, když tě nemiluji,
a proto tě miluji, když tě miluji.XLVIII (Poledne)
Dva šťastní milenci jeden chléb vyválí,
jen jednu kapku luny do trávníku vloží,
když jdou, dva stíny za nimi se objaly,
jen jedno slunce zbylo po nich v jednom loži.Ze všech rozličných pravd si jasný den zvolili,
vlákny se nespoutali, ale vůněmi,
ani mír ani slova nerozdrobili.
Štěstí je křehká věž a vidíš skrze ni.Průzračný vzduch a víno jdou s mileneckým párem
a noc jim šťastné růže poskytuje darem
a každý karafiát jim patří zárodečný.Dva šťastní milenci neznají smrt a zánik,
rodí se, umírají v životě bez přestání,
jak sama příroda zůstávají věční.XLIX (Poledne)
Je dnešek: včerejšek propadl se již
skrz prsty světla a tvá víčka spící,
zelené kroky zítřka jsou nám blíž:
nikdo nezadrží ráno pod petlicí.Řeku tvých paží nikdo nezvládne,
ani, má milá, snění ve tvých očích,
jsi chvěním času, jenž se propadne
štěrbinou mezi paprsky a nocí.Křídla nad tebou uzavírá nebe,
tu bere mi tě, tu přináší tebe
s tajemným gestem do náručí zpět:proto opěvám dny a měsíce,
tok času, moře, hvězdy, stálice,
tvůj probuzený hlas, tvou noční pleť.LXII (Odpoledne)
Ach běda mi, i tobě, spanilá,
jen milovat se toužili jsme oba,
a přece si nás vyčíhala zloba
a do srdce nám nehty zaryla.Já chtěl jen tebe, ty mne přála sis,
žádalas ústa, já zas tajný chleba,
ničeho víc už nebylo nám třeba,
dokud nevlezla oknem nenávist.Kdo nemiloval, lásku neocení
a nepřeje ji nám a nikomu,
je jako křeslo v prázdném salónu,dokud se v prach a popel nepromění
a dokud jeho obraz příšerný
nezhasne někde ve tmě večerní.LXIV (Odpoledne)
Můj život se zbarvil modří po takovém citu,
jak slepí ptáci jsem poletoval sem a tam,
až jsem jednoho dne dorazil k tvému bytu
a tys zaslechla mé srdce bušit na okenní rám.Takový jsem vyšel ze tmy a vzepjal se k tvé hrudi,
k věži obilí jsem dorazil tušení nemaje
a přiblížil se k tvým rukám nevěda kudy,
vynořil jsem se z moře, abych mohl vstoupit do ráje.Sotva někdo, má lásko, dnes spočítat může,
všechno to velké, co jsem ti zůstal dlužen,
co se podobá kořenu z rodné Araukánie,určitě je poseto hvězdami to, co ti dlužím,
jako studánka v lese, kde napjatou kůži
staré krajiny bludný blesk ještě probije.LXVI (Odpoledne)
Nemiluji tě jen proto, že rád tě mám,
jdu od milování k nemilování tebe,
čekám tě netrpělivě, i když tě nečekám,
srdce mě střídavě ohnivě pálí a zebe.Nemiluji tě proto, že tě tak miluji,
nenávidím tě i vzývám slovem vroucím,
ideálem té lásky, kterou se sužuji,
je nevidět tě a milovat jak nevidoucí.Jednou i lednové světlo změní se v nic
a jeho paprsek krutý srdce mi spálí
a uloupí mi navždycky ke klidu klíč.Až se to přihodí, to jen já se vzdálím,
jen já zemřu láskou, já jako prvý,
neboť tě miluji, lásko, ohněm i krví.LXXVIII (Odpoledne)
Nemám už nic, jak vždycky. Vítězný pád
zanechal někde v písku ztracené nohy.
Jsem člověk přichystaný své bližní milovat.
Nevím, kdo jsi. Miluji tě. Neprodávám hlohy.Někdo snad ví, že jsem bojoval nejdříve
s výsměchem a nikoho netoužil ranit,
že se mi naopak duše plnila přílivem.
Holubicemi jsem se nízkosti bránil.Nemám už nic, protože jsem se k životu
stavěl vždy po svém. Hlásám čistotu
ve jménu svojí lásky, která se mění.Smrt je jen kamenem zapomnění.
Miluji tě, z úst ti slíbám radost a smích,
snášíme dříví. Rozděláme si oheň na kopcích.LXXXIX (Noc)
Až vydechnu naposled, své ruce mi na oči přilož:
chci, aby jejich světlo a horoucí obilí
mě ještě jedenkrát svou svěžestí prostoupilo:
abych cítil tvé prsty, jež můj osud změnily.Chci, abys žila, budu tě čekat v spánku,
abys čichala vůni, co moře ti přivěje,
abys dál naslouchala vichřicím, šumu vánků,
abys chodila v písku, kam vtiskli jsme šlépěje.Chci, aby to, co miluji, zůstalo živé,
tobě jsem nejvíc zpíval a nejvíce rád tě měl,
a proto, kvetoucí, dál se květy přiodívej,abys dosáhla všeho, co jsem pro tebe vysnil,
aby můj stín se ti o vlasech procházel,
aby poznali nejlíp prapříčinu mých písní.XCI (Noc)
Věk zaplavuje nás jak liják běsnící
a nekonečný čas sečítá naše ztráty
a sůl ti rozleptává kůži na lících
a mě už vlhkosti rozežraly šaty.Čas rozdíl nedělá mezi mou pravicí
a rukou, v níž se pomeranč ti třpytí:
čas život otlouká motykou, vánicí:
tvůj život, který je současně i mým bytím.Život, jejž jsem ti dal, obrůstá zrny let
tak jako hrozen vína, co na vinici zraje.
Ten hrozen do půdy se vrátí zase zpět.Neboť čas trvá dál i dole pod zemí
a prší na náš prach, dychtivě vyčkávaje,
až naše šlápoty vymaže z kamení.XCIV (Noc)
Jestliže zemřu, přežij mě s tak čistou mocí,
že všichni ti závidět budou a chladně se chovat,
zdvihni od jihu k jihu nezničitelné oči,
ať od slunce k slunci zvoní tvá ústa kytarová.Nechci, aby tvůj smích a tvůj krok byl vratký,
aby se ztratila radost, co nechal jsem na zemi,
nevolej na mé srdce, to už se nevrátí zpátky,
žij v mojí přítomnosti jak v nějakém stavení.Nepřítomnost je dům tak prostorně vystavěný,
že můžeš volně projít skrz jeho stěny
a pověsit si obrazy do vzduchu pod nebem.Nepřítomnost je dům průsvitný jak křišťál,
že já, kdo nežiji, tě tam uvidím dozajista,
a budeš-li trpět, lásko, zemřu podruhé pro tebe.XCVII (Noc)
Teď letět musíme, kdo z nás ví ale kam?
Bez křídel letadla vyletět pod oblohu:
čas kroků přešel již a nevrátí se k nám,
chodec je bez síly a nepozvedne nohu.Teď letět musíme, proniknout do noci
jak orli, jako dny, které nás nedohoní,
my oči Saturna musíme přemoci,
na jeho zvonicích zavěsit nové zvony.Cesty a střevíce už nestačí nás chránit,
pevnina bloudícím neslouží k ničemu,
noci nám zkřížily pletence kořenů,na jiné planetě ty ses teď zjevila mi,
ale jen na chvilku, že ani nevím jak,
aby ses nakonec změnila v rudý mák.XCIX (Noc)
Nastanou jiné dny a bude pochopeno
mlčení rostlin a planet a nový věk,
tolik čistých věcí poztrácí jméno!
Housle se rozvoní prudce jak úplněk.Bude ti podoben chléb, pečený v peci,
a bude mít tvůj hlas, tvou vlastnost obilí,
tvou řečí promlouvat budou o jiných věcích:
o kobylách podzimu, které se ztratily.Kdyby se všechno to nestalo ve víru let,
láska se nashromáždí ve velkých sudech,
do kterých kladou pastýři prastarý med,a ty se pak vmísíš do prachu srdce mi
(přemnoho zásob tam pro tebe bude)
a na zem se vrátíš jak meloun zelený.C (Noc)
Do prostředku sadu zasadím zvlášť
smaragdy, abych poznal, kam chodíš,
ty budeš kreslit klasnatý plášť
perem namočeným do zázračné vody.Jaký to svět! Jaká petržel hluboká!
Jaká loď plující po vlnách slasti!
Stali jsme se asi topasy oba dva!
Naše zvony už nebudou tvořit dvě části.Už nebude nic, než svobodné vanutí
a jablka, která vítr unáší plání,
šťavnatý letopis na větvích napnutý,a tam, kde dýchá tisíce hvozdíků,
vytvoříme stěnu, která bude chránit
věčnost našeho vítězného polibku.Pablo Neruda / Sto sonetů o lásce / Československý spisovatel – Klub přátel poezie, 1985
xxx
Ukázka / Má kniha o Španělsku
Přešel čas. Válka začínala být prohraná. Básníci doprovázeli lid v jeho boji. Federico byl zavražděn v Granadě. Miguel Hernández se z pastýře koz proměnil v bojující slovo. Ve vojenském stejnokroji recitoval své verše v první linii. Manuel Altolaguirre pokračoval ve svém tiskaření. Přímo na východní frontě nedaleko Gerony zřídil tiskárnu ve starém klášteře. Tam byla podivuhodným způsobem vytištěna moje kniha Španělsko v srdci. Myslím, že málokterá kniha v celé dlouhé a podivuhodné historii tolika knih měla tak kuriózní zrod a osud.
Frontoví vojáci se naučili odlévat typografické typy, ale chyběl papír. Objevili starý mlýn a rozhodli se, že ho vyrobí v něm. Byla připravena uprostřed boje a padajících pum skutečně prazvláštní papírovina. Do mlýna bylo sneseno všechno, počínaje nepřátelským praporem a zakrvaveným kabátem maurského vojáka konče. Přes neobvyklost materiálu a naprostou nezkušenost těch, kteří papír vyráběli, vyšlo jim to znamenitě. Těch několik exemplářů knihy, které se ještě zachovaly, udivují svým typografickým zpracováním a záhadným složením listů papíru. Za mnoho let nato jsem viděl jeden z těchto výtisků ve washingtonské knihovně Kongresu, kde jej schovávali pod sklem jako jednu z nejvzácnějších knih naší doby.
Sotva byla moje kniha vytištěna a svázána, zrychlil se pád republiky. Stovky tisíc lidí zaplňovaly silnice vedoucí ze Španělska. Byl to exodus Španělů, nejbolestnější událost španělských dějin.
Mezi těmito lidmi kráčejícími do exilu byli i ti, kdo přežili z východní armády, a mezi nimi Manuel Altolaguirre a vojáci, kteří vyrobili papír na moji knihu a vytiskli Španělsko v srdci. Moje kniha se stala pýchou těch mužů, kteří ji vyrobili s pohrdáním smrtí. Dozvěděl jsem se, že mnozí z nich raději nesli pytle s výtisky než jídlo a oblečení. S těmi pytli na zádech nastoupili dlouhý pochod do Francie.
Nekonečný zástup byl na pochodu do exilu stokrát bombardován. Mnoho vojáků padlo a knihy se cestou ztratily, ale další pokračovali v nekonečném ústupu. Španělé, kteří došli do exilu, byli za hranicemi přijati až brutálně. Na hranici spálili poslední výtisky té horoucí knihy, která se zrodila a zemřela v plném boji.
Miguel Hernández hledal útočiště na chilském velvyslanectví, které během války nabídlo azyl dobře čtyřem tisícům frankistů. Tehdejší velvyslanec Carlos Morla Lynch odmítl azyl velkému básníkovi, ačkoli se prohlašoval za jeho přítele. Několik dní nato ho zatkli a poslali do vězení. Zemřel na tuberkulózu ve své cele tři roky poté. Slavík nesnesl klec.
Moje konzulární poslání skončilo. Za mou účast na obraně Španělské republiky se chilská vláda rozhodla sesadit mě z funkce.
Vyznávám se, že jsem žil, Paměti, Praha 1976xxx
Ukázka / Ať procitne dřevorubec
VI
Mír pro soumraky, jež nastávají,
mír pro každý most, mír pro vinnou révu,
mír pro slova, jež hledají mne
a stoupají mou krví, spřádajíce
zpěv dávný se zemí a všemi láskami,
mír pro město při ranním rozbřesku,
když probouzí se chléb, mír pro řeku
Mississippi, tu řeku, v níž vše kořenní:
mír pro košili pokrevního bratra,
mír pro knihy jak pečeť povětří,
mír pro obrovský kolchoz u Kyjeva,
mír pro popel všech, kteří umírají
a nepřestanou mřít, mír pro černé
železo v Brooklynu, mír pro listonoše,
od domu k domu jdoucího jak den,
mír pro choreografa, jenž volá
svou hlásnicí na stvoly popínavé,
mír pro mou pravou milující ruku,
jež nechce nic než psáti Rosario:
mír pro bolivijské tajemství
těžké jak kámen cínový a mír,
aby ses mohl oženit, mír pro všechny
parní pily na Bío-Bío,
mír pro bolavé a rozdrásané srdce
Španělska, které vede tvrdý boj:
mír pro malé muzeum ve Wyomingu,
ve kterém je tak dojemný
polštář se srdcem vyšitým,
mír pro pekaře a pro jeho lásky,
mír pro bělostnou mouku: mír
pro všechno obilí, které má vzejít,
mír pro lásku, jež bude hledat háje,
mír pro všechny, kdo žijí: mír
pro všechny země a pro všechny vody.A já se loučím, abych se zas vrátil
do svého domu, do svých snů,
tam do své rodné Patagonie,
kde vítr buší pěstí do stájí
a ledovou tříšť metá Oceán.Jsem jenom básník: všechny vás mám rád,
jsem nucen bloudit světem, jejž mám rád:
v mé vlasti vězní nyní havíře
a vojáci tam rozkazují soudcům.
Až ke kořenům já mám ale rád
svou studenou a nepatrnou vlast.
I kdybych stokrát zemřít měl,
tam chci zemříti:
i kdybych narodit se stokrát měl,
tam se chci narodit,
v kraji divokých araukárií,
v náporu větru jižního,
pod zvony právě koupenými.
Ať na mne nikdo nevzpomíná.
Mysleme teď na celou zemi,
bušíce s láskou do stolu.
Já nechci, aby znovu krví
nasákl chléb a fazole
a hudba: já chci, aby šel
teď se mnou havíř, děvčátko,
obhájce a pak námořník,
výrobce hraček pro děti,
abychom vešli do kina a šli
napít se vína nejrudějšího.Já nepřišel jsem sám nic rozřešit.
Já přišel, abych zazpíval
a abys se mnou zpíval také ty.Pablo Neruda / Ať procitne dřevorubec / Přeložil Jan Pilař / Československý spisovatel, Praha 1973
xxx
Ukázka / Pražský rozhovor / Juliu Fučíkovi
I.
Můj přítel z ulicDen co den jsem ulicemi zimní Prahy
chodíval kolem zdí kamenného domu,
ve kterém byl mučen Julius Fučík.
Dům nenapovídá nic, zimně zbarvený kámen,
železné mříže, hluchá okna.
Ale den co den jsem tudy chodil,
díval se, sahal na zdi, hledal ozvěnu,
slovo, hlas, přečistou stopu
hrdinovu.
A tak se jednou událo, že odtud vyvstalo
jeho čelo a jiného dne odpoledne jeho ruce,
a pak už se mnou chodíval celý člověk,
doprovázel mě
jako dávný přítel přes Václavské náměstí,
dál se mnou šel po starém trhu v Havelské,
Strahovskou zahradou, odkud
se celá Praha pozvedá jako šedá růže.Pablo Neruda / Hrozny a vítr / Praha, Naše vojsko 1959 / Přebásnil Adolf Kroupa za jazykové pomoci Oldřicha Tichého
