Josef Václav Sládek (27. října 1845 – 28. června 1912). Není v Česku vzdělaného člověka, který by neznal jméno. Do literárního světa vstupuje roku 1866, kdy v Lumíru vychází jeho první básně. V roce 1867 pak ve Světozoru (Ptáče, Dumka, Zpověď), kde opěvuje volnost a boj za svobodu.
Byla to doba, kdy v Americe doznívala krutá válka „Sever proti jihu“, všeobecně medializovaná jako boj za odstranění otroctví. I když, jak se později dovídáme, šlo zase jen a jen o mocenskou hru, kdo ovládne větší část Ameriky.
Ale i v Evropě to vřelo. Nesmyslná válka 1866, kde vykrvácelo tisíce českých životů v boji proti německému Prusku, V Itálii se bojovalo za jednotné království, Balkán byl taky revolučně naladěný.
Byla to doba, kdy Češi se začali stavět do opozice vůči Rakousku Uhersku a probouzí se národní obrození.
Jsou ve velkém zakládány spolky i konány hlučné tábory, pořádány velkolepé manifestace.
16. května roku 1868 je položen základní kámen Národního divadla za účasti 150 tisíc lidí.
Do Prahy jsou převáženy slavnostně korunovační klenoty a jsou tak živeny naděje na obnovu české samostanosti.
A pak, rakousko-uherská moc si uvědomuje nebezpečí a je zaváděna cenzura, perzekuce tisku, exekuce tisku, dehonestováni i žalářování redaktorů etc. A to i přes deklarované svobody českému národu v kodifikovaném ústavním dokumentu z prosince 1867 etc…
To všechno ovlivnilo myšlení Sládka a i jeho tvorbu.
Roku 1868 se Sládek staví do čela nového literárního almanachu Ruch, v němž se hlási k životu nová generace literární, proniknutá stejně jako on myšlenkou svobody a národnosti, pokroku a rovnosti sociální.
Roku 1880 Sládek např. píše:
Do temnot žalářů jsi českou nesl pýchu,
v temnoty žaláře jsi český nesl vzdor,
a česká čest když všem už byla k smíchu,
ty zahřměl’s ji přes hradbu českých hor.
Mimo jiné byl Sládek členem České Akademie.
Později překvapil svým kompletním až úzkostlivě přesném překladem Shakespeara.
Celkem 37 dramat začalo vycházet od dubna 1894. Bohužel přeložil jich jen 33.
Smrt v roce 1912 ve Zbirohu přerušila toto obdivuhodné překladatelské dílo v české literatuře. Uprostřed práce na překladu Shakespearova Krále Jindřicha IV.
Ukázky básní Josefa Václava Sládka. Výběr z knihy Klášterského: Josef V. Sládek, život a dílo / pdf
Velké širé, rodné lány.
Velké, širé, rodné lány,
jak jste krásny na vše strany,
od souvratě ku souvrati
jak vás dnes to slunko zlatí!Vlahé žito jako břehy,
květná luka plná něhy,
na úhoru, v žírné kráse
pokojně se stádo pase.Nad vámi se nebe klene,
jako v květu pole lněné,
nad lesy jen z modrošíra
pára v tichý déšť se sbírá.A jak slunce vás tak zhřívá
a jak cvrček v klasech zpívá,
v šíř i dál, vy rodné lány,
buďte vy nám požehnány!(Selské písně.)
Je proti nám, kdo není s námi.
Je proti nám, kdo není s námi
a jediný byť vlas to byl,
kdo v nepřátel jej složil chrámy,
to krev už není našich žil!My potrebujem mužů celých
a v boji, psotě vzdornou leb
a myšlenku na čelech smělých
a pohrdu pro cizí chléb.My potřebujem velkých lidí,
již v bouři velké vzdorují,
a z celé duše nenávidí
a z celé duše milují.(Jiskry na moři. Spisy básn. /.)
Já nejsem ani palma z jihu.
Já nejsem ani palma z jihu,
jež hlavu koupá v svétla zdroji
a znaveného, zchváceného
v sny luzné, v naděj upokojí.A nejsem ani norská chvoje,
jež ve vichřici vzdorné stojí
a učí ty, jimž srdce puká,
jak vytrvat v tom krutém boji.A nejsem orel, jehož letem
jich na tisíce v užas jato,
ni slavík, jenž by lidstvo učil,
jak milovat a zmírat za to.Já jsem jen prostá česká olše,
jež povyrostla u potoka
a do měnivých zadívala
se vln jen trochu do hluboká.A neželela mnohé větve,
když divočej’ to proudem spélo —
v mých haluzích to zašumělo,
jen když to tuze zabolelo.Já jsem jen skřivan z českých polí,
jenž silnými vzlet perutěmi
a jehož náhle perun boží
i s jeho písní srazil k zemi.A přijde po mně tisíc jiných —
kéž nouze o ně v Čechách není,
a kéž jim Bůh dá lepších písní
a trochu méně utrpení!(Básně 1875.)
V upomínku.
Mé štěstí se mi podělo,
a já je hledám v pláči;
a lidé chodí s útěchou:
„To už se nezjinačí.”Aj, dobří lidé, zjinačí,
já přec je najdu, věřte mi,
vždyť ono není daleko,
vždyť na sáh jen jest pod zemí.
(Básně 1875.)Na podhradí
Jak luňák na house, tak hrad váš s šedé skály
se chmouří, pane hrabě, na můj barák malý.Jak mezi chalupí a hradem potok běží,
tak mezi mnou a vámi propast leží.
Jen já když nahoru a vy hledíte dolů,
pohledy plné záští potkají se spolu.Je stár ten hrad, však starší je ta skála,
a dřív než hrad tu naše chalup stála.Po synu otec dědil řeč a víru,
vy svlékali jste se jak plémě štírů.
A jako smrt a nákaza a hlízy,
tak protivná mi vaše krev je cizí!Jste hodný, pane hrabě, z nové školy,
že skupujete naší hrstku polí;
váš správce tak nám z hladu pomoh’ vlídně,
a za úrok teď můžem zmírat klidně.A sedlák — vždyť to víte, jak to bere,
když praskne lán, ať všecko ďábel spere!
Však — pane hrabě, dejte si to říci —
jste Achab Nathanově na vinici!A jedete-li kolem s dvěma páry,
jak uhněten a shrben sedlák starý
za vaši mzdu, na svém se poli moří,
váš ret se ku pozdravu nepokoří,
jen vaše fena po sedláku skočí
a po vás — záští blesk z pod sedlákových oči.Jak luňák na house, tak hrad váš s šedé skály
se chmouří, pane hrabě, na můj barák malý.
Dnes večerem, ku zámecké vám bráně
přiletěl tryskem kočár nečekaně;
pak vzhůru doktor šel a naši kněží,
a řeklo se, že mladý hrabě leží,
cos o souboji mluvilo se skrytě —
pak že dnes v noci zemře vaše dítě!Tu před sebou jsem viděl svého syna,
jejž za zdí kryje posvěcená hlína:
váš syn znal jej — i ji!… vy víte, jak to bylo,
co o život mé dítě připravilo,
mé zdravé, dobré, trpělivé ditě —
— Nu, byl můj syn — a bylo na úsvitě,
než z upomínek zahmouřil jsem oči.Noc byla jasná, hradu po úbočí
měsíční svit se níž a níže skrádal,
až plně do vašeho okna padal.Já vyšel ven a used na svém prahu
a přemýšlel o svého syna vrahu; —
tu pohnulo se vaše okno slabé,
a u okna jste vy stál, pane hrabě!
Noc byla tichá, měsíc v plné záři,
a mně neušel rys na vaši tváři,
ni cuknutí, ni křečovité chvění —
mně za tu rozkoš bylo do modlení!Tak, pane hrabě, nebyli jsme zvyklí
vás nikdy vídat! — nikdy nevykřikly
tak vaše rty, jak teď do hluché noci:
„Spěj, Bože, jedinému děcku ku pomoci!”
Ó, pane hrabě, Bůh byl stejně blízký
vám na hradu i mně zde chlapu z vísky!A od Něho, když také pána bolí,
se milost nekoupí jak od nás polí,
a před Ním, hrabě, je to všecko stejno,
ty vaše rody, i to naše hejno!Aj tak, — já viděl vaše sivé líce ;
dnes méně nejsme oba, ani vice,
než otcové —
Nuž, s umíráčkem z rána
já pomodlím se za mladého pána!(Světlou stopou)
Bílá hora.
Boj ztracen byl a na útěku řady,
— jen tři sta reků stojí u obory.
„Teď vzdejte se! Jsou zbytečné to vzdory
Tři sta jich o zeď opírá se zády.Pluk před nimi, pluk za nimi, pluk všady,
— jen v dáli modrají se české hory:
ty hnédé chaloupky! — ty bilé dvory!
a jeden nevzdal se z těch u ohrady.Zahřměly pušky — píky měly práci,
— nad nimi duby třesou se a klátí
ob muže muž se mrtev u zdi kácí,
ob muže muž tu mrtev zůstal státi!Král utek, chlap jen úpěl s hrudou svojí —
vlast ztracena; — však ve svých mrtvých stojí!(Na prahu ráje)
Píseň.
Kdos’ dobrý vojín, třímáš meč,
dokud je nepřítel v poli,
a je-li příliš krutá seč,
bojuješ, až tě kdo skolí.A na jednoho tisíc jich
z každé-li strany se řítí,
kdo vezme mu ten hrdý smích,
kdo vzdor dřív nežli to žití?I ať se ženou se všech stran,
on všecky vyzve je k soudu
a krví ze smrtelných ran
svou rodnou napojí hroudu.I af již vratká hodina
vítězství kam si chce hodi:
ta hrouda, kde padne hrdina,
zas jednou hrdiny zrodí.(Ze života)
Kde je máma?
Dnes ji matku pochovali;
ditě z toho radost mělo:
jaktěživo nevidělo
tolik světel, tolik záře,
jaktěživo neslyšelo
muzikáře, písničkáře,
jako dnes tu zazpívali.Kde je máma?
Jak s tou bledou, klidnou lící
leží mezi květinama,
vzpomíná jí na světici,
tu s dvanácti hvězdičkama.Muzikáři, písničkáři
s květinami, světel září
odešli, a s nimi táta.Napřed v rakvi šla ta svátá;
— ale ona nešla sama,
musili ji vyzvednouti
jako svátou nesou k pouti
s mládenci a drůžičkama. —
Napřed v rakvi šla ta svátá;
— kde je máma?
V domě je tak ticho všady,
dítě chodí sem i tady,
z jizby na dvůr, do zahrady.
Všude sama!
Na dvůr jenom holub slétá,
v sadu ptáče zaštěbetá.Kde je máma?
Přišla k děcku stará teta,
potěší, jak těšit umí;
beztohof, že nerozumí
taká drobof běhu světa.
,Tvoji mámu Bůh vzal k sobě,
tělo bude spáti v hrobě,
nad ním bude růsti tráva; —
Ale lehce se to spává,
když si duši vzal Bůh k sobě.„Kde je Bůh?
Tam nad hvězdama.
Andělů má svátých roje,
s nimi bude matka tvoje,
nikdy víc nepřijde dolů
na tu zemi plnou bolu/„Kde je Bůh?“
Tam nad hvězdama.’
„A kdo, teto, bude s náma
se mnou, s tátou, u nás, tady?“
,Bůh je všady —‘
„Kde je máma —?“( Sluncem a stínem)
Nic nechci víc.
Nic nechci víc, než v duši klid
a žádného víc štěstí,
než co ho ptáče může mít
na květné ratolesti.Když slunce hřeje s vysoka
a zem je pestrá květem
a vítr duje z hluboká
a mír jde celým světem.A pochybností neznát hles,
jež v duši nesvár niti,
— jen cítit, jak je krásno dnes,
a dýchat jen a žiti!(Sluncem a stínem.)
Je lež, že ten se zrodil pán, ten sluha,
je lež, že slunce svítí jen tak komu;
kdo velí dělům, že je vládcem hromu,
a v odvět ráně není rána druhá.
Že nikdy neprask luk, když napiat ztuha,
že nikoho nepohřbil balvan v lomu,
že svatokrádce pán je v svatém dómu,
že křivda vítězství má za soudruha.
A v hrdlo lež, — že lží je právo v poutech,
že hlavy zašlapal, kdo šlape hroudu,
že „Na kolena!“ poslední je slovo,
že nevztyčí se čelo otrokovo
a z kostí rozmetaných v světa koutech
kdys nepovstane mstitel ke dni soudu.
(České znělky.)Uhodilo.
Uhodilo! — pán Bůh s námi! —
pasák výběh za kravami.Strejček běží za pasákem,
tetka letí za sedlákem.Za tetkou se ženou děti,
naposledy hafan letí.Uhodilo! — pán Bůh s námi! —
Konečně jsme, holka, sami!(Starosvětské písničky.)
Ševcova Kačena.
Ševcovou Kačenou
čerti šijou,
proto ji, Kačenu,
doma bijou.Bijou a nebijou,
eo tím svedou?
čerti s ní do nebe
nepojedou.A kdyby dojeli,
než tam vkročí,
Káča jim do pekla
za mnou skočí.(Směska.)
Dopovídáno.
U krbu mrazno,
louč dávno splána,
pohádka žití
dopovídána.Postavy, stíny
kol ještě táhnou,
za nimi oči
hledí a vlahnou.V dál jak se točí
v měsíčním svitu
podzimní, šedou
mhou po pažitu.Se mhou a se tmou
vše už je stkáno.
Co ještě čekat?
Dopovídáno.(V zimním slunci.)
Růže
Ó, růže, růže, růže,
jak jest jich plný sad!
a ty jsi jednu utrhla
a ty mi ji chceš dát?
Ba žeť mně všecky uvadly
a já je měl tak rád.A za tu tvoji růži,
co já ti za ni dám?
jen krůpěj rosy, dítě mé,
to všecko je, co mám.
Neb květy vadnou podvečer
a rosa zbývá nám.Ó, rúže, rúže, růže,
tak jest jich plný sad!
Však není jich, co vidět jich
tam na západě plát. —
Svou nech si, nech, já půjdu tam
si svoje natrhat.Tak daleká k nim cesta,
ba dál, než končí svět,
a z nich kdo jednu utrhne,
už nevrátí se zpět;
a žádný víc mu neroste
a neuvadne květ.{Za soumraku.)
Až bude skončeno.
Až bude vyřčeno to slovo poslední,
až zcela setmí se, neb znovu rozední,
až bude skončeno a nic už v zápětí, —
se země nepůjdu, — jen z lidské paměti.To ucho bez slechu, ty oči bez vidu,
ty ruce bez hnutí, to čelo v poklidu: —
Chvilku jen vzpomene kdos ještě na jméno,
a bude vyřčeno a bude skončeno.„Zamžené dálavy, hvězdnaté výšiny!“
Doufají, zoufají . . . nic neví jediný.
Země se přichýlí — zas matka — k dítěti:
se země nepůjdu, jen z lidské paměti.{Lethe a jiné básně. Dvě knihy veršů.)
