„Všude byla tajga“, je to cestopis našich novinářů Zdeňka Noháče a Stanislava Oborského, kteří v roce 1959 navštívili SSSR a procestovali Sibiř, ruský Dálný východ.
J. V. Stalin zemřel v roce 1953 a v roce 1959 se ještě plně neprojevily destrukční kroky trockisty Chruščova. Sociální procesy mají totiž setrvačnost a navíc pod ohlášenou koncepcí měli lidé tendenci věci narovnávat… I přes veškerou sabotážní a destrukční snahu trockistů na tom byl stále SSSR i před samotným svým pádem ekonomicky lépe než souhrnný Západ, navíc parazitující na třetím světě. A to z velké části i díky lidem, o nichž pojednává tato kniha.
Tato kniha je i dobovým dokladem, co všechno tehdy lidé v SSSR dokázali.
Fakticky navazuje na knihu Julia Fučíka – V zemi, kde zítra již znamená včera. Tehdy Fučík popisoval procesy v SSSR v roce 1930, jak je viděl na vlastní oči, naši novináři je popisují v roce 1959 i s retrospektivou do nedávné minulosti.
Autoři knihy, mimo jiné, také zaznamenali vyprávění očitého svědka o práci na Lena-Goldfields za cara.
Ono něco jiného je, přečíst si větičku, že někde byla těžká práce a snad tam i někoho postříleli, a něco jiného je, dozvědět se podrobnosti.
Potom možná uvidíte tu zradu sovětské partajní nomenklatury v docela jiném světle. Uvědomte si konečně, že ta nadnárodní „elita“ se nám vyloženě vysmívá, když si bere za základ kapitulace bolševického státu dohodu o vyplácení fakticky „reparací“ právě za tuto společnost. Je to od ní kromě výsměchu nad námi, nad „dobytkem“, jasné sdělení, jak to má vypadat, jak máme dole makat a držet hubu, a že bolševici byla jen krátká epizoda, než se to zase vrátí k „normálu“.
Nebylo by tedy dobré konečně přestat vidět svět černobíle a začít myslet?
Bolševici budovali pro lidi lepší svět, celý ten cestopis je svědectvím o tom, jak to bylo těžké, co všechno obyčejní lidé zkusili a obětovali, aby se všem žilo lépe.
Jenže to je třeba si pohlídat především v oblasti řízení.
Jakmile někdo začne do dobře fungujícího soukolí neustále sypat písek, tak se prostě jednoho dne musí zadrhnout, což se stalo v devadesátých letech.
To sypání písku neuvěřitelně zesílilo od dob Chruščova (viz spousta článků na tomto webu), přestože se ho tam snažili sypat neustále, i za Stalina. Ten to ještě dokázal překonat, ale potom už to nadnárodní „elita“ opět vzala pevně do ruky. Pomohla jí v tom neznalost lidí v oblasti řízení a například psychologie.
Málokdo si dovede představit, že si někdo programově vytyčí za cíl svého řízení lidem životní podmínky stěžovat a zhoršovat.
Jenže ještě větší hloupost je, když lidé, kterým bolševici zlepšili život (a to na celém světě, neboť i kapitalisti museli začít rozvíjet sociální stát, pokud chtěli Sovětský svaz podlomit), nedokážou zapojit mozek a slovo bolševik používají jako nadávku.
To potom vlastně ta „elita“, která se za břicho popadá, jak to s námi koulí, vyhrává!!!
Komentář: Irena
Další komentované výpisky Ireny z knihy (6 dílů) najdete na KOB FORUM !!!
https://kob-forum.eu/2024/08/27/vsude-byla-tajga-a-rok-1968/
Vybrané výpisky:
V dubnu 1958 sovětský ministr geologie Antropov oznámil, že v Jakutsku byly objeveny již 104 kimberlitové trychtýře. Důkladně byl zatím prozkoumán trychtýř Mír, který je na diamanty bohatší než trychtýře světoznámých jihoafrických diamantových nalezišť.
PRO SSSR BYL DIAMANT POSLEDNÍ DEFICITNÍ SUROVINOU, prohlásil ministr Antropov.
Sovětský tisk začal uveřejňovat první články o geologických výpravách za diamanty a o stavbě „diamantového města“ Mirnyj. Četly se jako neuvěřitelná legenda o hrdinství a odolnosti člověka.
Počátkem června 1959 jsme odlétali z Moskvy na Sibiř.
V cestovním plánu byla i jakutská diamantová naleziště. Zatím jako velká neznámá s velkým otazníkem. Uvidíme je?
xxx
S kým jsme mluvili, každý nás ubezpečoval, že zdejší zima zdaleka není tak strašná, jak si ji představují Evropané. Přiznávali přitom, že mnohem snáze snesou čtyřicetistupňový jakutský mráz než dvacet stupňů zimy s mrazivým větrem v Moskvě nebo Leningradu.
V ostře kontinentálním podnebí Sibiře totiž nevanou při vysokých mrazech žádné větry, je jasno a sucho. Pravda, dýchání působí zpočátku potíže. Jako bys polykal kousíčky ledu. Je přitom slyšet zvláštní slabý šramot. Člověk totiž vydechuje teplý vzduch, který se před ústy okamžitě sráží v bílá klubka páry, jež ihned mrzne. Jakuti mají pro lehký šelest, který přitom vzniká, odedávna poetický výraz – šepot hvězd.
I v tom je kouzlo Severu. Nasloucháš, jak si hvězdy šeptají…
xxx
Na podzim roku 1958 svět žasl. „Země mrazů a tajgy“ vyvstala před ním jako země pohádkového bohatství. Někteří komentátoři světových listů psali o tom, že výstavba průmyslu na Sibiři mění poměr hospodářských sil ve světě – a to ve prospěch socialismu. [Bylo tedy nutné použít jiných nástrojů k jeho zničení, viz Koncepce sociální bezpečnosti a šest zobecněných prostředků řízení/zbraní… Navíc na tom Chruščov and Company v té době již s plnou silou pracoval i prostřednictvím přímo strukturního řízení.] Buržoazní politikové docela zapomněli na oblíbený trik, neodvážili se nazvat irkutskou konferenci „komunistickou propagandou“, ale naopak začali volat cosi o „ekonomické hrozbě komunismu“.
Bylo jasné, že se na východní Sibiři plánuje grandiózní rozmach socialistického průmyslu…
Když jsme o něco později pátrali po starých dokumentech, které by řekly slovo o historii sibiřských železničních tratí, našli jsme mimo jiné „mapu asijského Ruska“ z roku 1914. Byla to geologická mapa.Na celém rozsáhlém území zaznamenala jen 227 nalezišť užitečných nerostů. Zatímco nyní je mapa pouhé Irkutské oblasti poseta několika tisíci značek, označujících naleziště, zatímco v sousedním krasnojarském kraji je jich 3182, zatímco zdaleka neprozkoumaná jakutská země má už desítky diamantových nalezišť, zlato, ohromné ložisko železné rudy, uhlí, slídy a desítek dalších nerostů…
