Spisovatel a výtvarník Alois Mikulka (nar. 13. 8. 1933 v Brně) vystudoval v rodišti střední uměleckoprůmyslovou školu a v Bratislavě pak Vysokou školu výtvarného umění (1958). Jako literát debutoval 26 pohádkami Aby se děti divily (1961) a už tuhle knížku samo sebou i kreslil. Zrovna tak všechny dosavadní a spoustu titulů jiných autorů.
V šedesátých letech byl i autorem obou složek v knihách O vynálezci dětských snů (1962), Večerní dívánky (1962) a Všelijaká koukátka malých i velkých uchechtánků (1963). V Domě u pěti set básníků (1964) líčí dokonce jakési bratření malířů s veršotepci a soubor O zvířátkách a divných věcech (1965) obsahuje třeba i jenom těžce zapomenutelnou(J) pohádku Jak šla stonožka na fotbal.
Ilustrace v knize Kouzelný lunapark
Po knížce Šašulka a sluníčko (1965) vydal roku 1968 Kouzelná dvířka, která nejen že psal a ilustroval, nýbrž to vše udělal i úplně bez pomoci knihtisku. Následovaly mj. autorské knihy O Pidižlovi velikém (1971), O smutném tygrovi (1968), Pohádkové omalovánky (1973), Pohádkové domalovánky (1983), Dvanáct usmívajících se ježibab (1974), Modrá hvězda (1982), Veselá zvířátka (1982), Kosmopohádky (1988), Ježibaby, Pacička a zajíci (1989), O jelenovi s kulometem a jiné trampské zkazky a pohádky pro trampy, zlatokopy, stopaře, cestovatele a milovníky táboráků (1996) nebo Karkulka v maskáčích (2001), přičemž Svět v obrazech obdržel Zlatou stuhu za rok 1997.
Z titulů jiných spisovatelů ilustrovaných Aloisem Mikulkou připomeňme aspoň díla Oldřicha Sirovátky, Oty Hofmana (Pohádka o staré tramvaji, 1961), Jaromíra Jecha (O hastrmanech, 1970), Korněje Čukovského (Hádanky a povídačky děda Kořena, Cena Albatrosu 1980) anebo nonsensové verše Jana Vodňanského Šlo povidlo na vandr (1975) a Hádala se paraplata (1985). 
Jiří Kahoun - Zvířátka z Malinové paseky
Obrázky však doprovodil i práce cizích mistrů včetně Knihu třesků a plesků (1984) Edwarda Leara a vcelku fascinující (a mí oblíbené) ilustrace stvořil k upířím povídkám Draculův host (Bram Stoker), Carmilla (Joseph Sheridan Le Fanu), Přízraky (Ivan Sergejevič Turgeněv), Ďáblův dům (A. K. Tolstoj), Mrtvá milenka (Théophile Gautier), Vampýr (Jan Neruda) nebo Neboť krev jest život (Francis Marion Crawford). Vyšly roku 1970 v souboru Rej upírů.
Z knihy Aloise Mikulky O smutném tygrovi, Baobab
Rád také vzpomínám (a Mikulka jakbysmet) na jeho éru spolupráce s humoristickou přílohou Svobodného slova Kvítko (1983-1991), kterou připravoval Ondřej Suchý, Mikulka zde totiž díky němu zveřejnil i spoustu tzv. crazy sci-fi, což mi připomíná, že má v Kosmopohádkách i poutavou kapitolu Na konci vesmíru, ve které se najde hotel skoro jak z Adamsova Restaurantu na konci vesmíru (1980)…
Jednou z typických figur, které Alois Mikulka nadšeně užívá, je August Emil Pacička, za kterým jsou připravena přiletět hned celá hejna (hodných) ježibab, a to i navzdory tomu, že „Mikulkovy čarodějnice nelétají na sabat a ani se nemažou ďábelskou mastí,“ jak postřehla už Svatava Urbanová v knize Sedm klíčů k otevření literatury pro děti (2004).
„Radši pořádají schůze, natahují ježidědkovi budíky (Ježibabin budíček), starají se o ufony (Ježibaba a ufon) anebo začnou i trampovat (Ježibaba trampem)."
Tyto dětské pohádky přitom stále jaksi balancují na hraně populárně-humoristické literatury a pohádek pro dospělé…
Mikulka ale není jen ilustrátor, grafik, malíř a spisovatel. Je rovněž sochařem a existuje i televizní seriál, ve kterém své vlastní pohádky vypráví.
Alois Mikulka: Malá noční / 1996 / olej na překližce / 73 x 80 cm /
