Ilustrátor Alois Mikulka. Podstatou umění je nesvoboda

Rozhovor s populárním ilustrátorem Aloisem Mikulkou. Kromě ilustrování je ale také známý jako grafik a spisovatel. Je rovněž sochařem a existuje i televizní seriál, ve kterém své vlastní pohádky vypráví.

Rozhovor Ivo Fencla...

•  Fantazíroval jste jako kluk a vyprávěl kamarádům?
Ano, již jako malý kluk jsem si vymýšlel příběhy, kreslil k nim obrázky a bavil tak své sestry a kluky, a to dokonce i ty mnohem starší. Ta vlastnost se mi pak vyplatila i v pozdějším věku, když jsem už skončil vysokou a ocitl se na volné noze.

•  Jak jste začínal?
Potřeboval jsem ateliér a něco do začátku a nikdo mě neznal. Mé obrazy byly tím pádem neprodejné, a tak když jsem napsal první knížku, ležela nějaký čas v nakladatelství. Objevilo ji tam ale divadlo Semafor a uvedli ji na scénu. Dostala se pak i do rozhlasu a staly se z ní dokonce pohádky pro Hajaju. Další knížky následovaly, i práce pro televizi a divadlo, měl jsem najednou z čeho žít a hlavně si mohl svobodně malovat a sochat, i nezávisle na politických požadavcích doby.
Tehdy se ovšem dalo i jen z literární činnosti pro děti a mládež docela slušně žít a ne jako dnes, kdy člověk musí svoji knížku spíš dotovat a kdy na ní vydělají papírny, tiskaři, knihvazači, rozvoz a knihkupci, zatímco na autora už někdy nezbude nic. Ne tedy jako dnes, kdy jsou i smlouvy jen cár papíru.


Jiří Kahoun - Zvířátka z Malinové paseky

•  Považujete se víc za výtvarníka anebo za literáta?
Co jsem víc? No, nezapomeňte, že jsem vystudoval ateliér monumentální malby a dřív třeba pracoval i s architekty. V každé veřejné zakázce bylo počítáno s nějakými procenty na výzdobu stavby, a tak jsem dělal, k čemu jsem směřoval už na škole. Nnavíc každý rok zdarma i výzdobu zahrady nějaké mateřské školy.
To dnes se už staví spíš z oceli, ze skla, a tak už takové příležitosti nejsou. Investoři nemají žádnou potřebu výtvarna a pokud, patří spíš do jejich soukromí, čímž jsme spíš u komorní tvorby... Co se ale týká mého psaní, mám nejméně jednu výhodu…



•  Jakoupak?
Co musí normální spisovatel složitě popisovat, lehce vyjádřím obrázkem. Prostředí příběhu, charakter postavy, celkovou atmosféru děje, zkrátka všecko to, čím se jinde zdlouhavě pročítáte a co je u špatného vypravěče k nepřežití, všecko to u mne absorbujete už z obrázku za tři až čtyři vteřiny a jste, jak se říká, v obraze. Neunavuji čtenáře a příběh letí. Vím, že je to napůl komiks, i tak ale vypravěči zůstane dost místa, aby se slovně vyřádil.

•  V povídce O myšce a trolejbusu z vaší první knížky Aby se děti divily se - možná prvně - objevilo i vaše alter ego, které oklamalo (i) revizora. Lze to snad nazvat anarchismem nebo mladistvým anarchismem?
Ne, anarchista nejsem, a svoboda, po které neustále toužili všichni ti, které soužil pocit klece a přistřižených křídel, je záležitost velmi těžko vnějškově dosažitelná.
Víte, je nesmyslné ji hledat někde jinde ve světě. Každý, kdo v tomhle mém ranku vážně pracuje a má to, čemu se říká nadání, přijde záhy na to, že podstatou umění je právě NESVOBODA. Umění je řád. Je rovnováhou mezi řemeslem a duševním bohatstvím mimořádného jedince, ale jen skutečný umělec dokáže regule řádu naplnit. Nejen naplnit, ale ještě se nad ně volně povznést a umožnit prožití radosti z úniku, kdy dá radost i těm, co to sami takhle nedovedou.
Dosažení absolutního pocitu svobody v umění vede naopak vždycky k anarchii, a ta ke zhroucení řádu - řemeslného i duchovního - a anarchie přes abstrakci končí až v nihilismu a tím i naprosté prázdnotě. Je zákonité, že jsme toho dnes dost častými svědky, a možná se budou zdát mé úvahy leckomu staromilské, ale kdo poznal opravdu kvalitu, ví, o čem mluvím. Stará muzea ve světě jsou ostatně nacpaná diváky a stojí proti výstavním síním prezentujícím současné aktivity, ale zejícím prázdnotou a nezájmem.

•  Díváte-li se po více než půl století na vlastní začátky a vývoj, co si myslíte?
Pokud se týká vývoje mé ilustrační tvorby, začátky byly problematické. Přece jen nějaký čas trvá, než si člověk najde výraz. Dělal jsem pro nejmenší děti, pro mládež i dospělé, dělal jsem komiks, grotesky, vážné povídky, horory, sci-fi. Každá tahle skupina vyžaduje svůj specifický výraz, který dá knize tu správnou atmosféru, a byly to vždycky hromady zkaženého papíru, než se mi na to aspoň přibližně podařilo kápnout. No, a někdy se to taky nepovedlo a jsme u dalšího těžko dosažitelného cíle a tím je dokonalost.



•  Které chceme všichni dosáhnout?
Ano, ale lze se jí jen občas přiblížit na dohled. Dokonalost přitom nemá to nic společného s virtuozitou, bravurou a efektem. Ty jsou spíš na škodu. Dokonalost je cit pro uměřenost výrazu a jednoduchost sdělení naplněného bohatým obsahem. To umí málokdo, platí to ale pro veškerý kumšt včetně muziky a žádný učitel vás to nenaučí, protože kdyby to uměl, neměl by čas učit. Ne, na to si musí přijít každý tvůrce sám.

•  Jenomže ne hlavou. Jinak!
Trápení je v tom, že rozum může jen něco korigovat a jen rozum na tvořivost nestačí. Je potřeba mít ještě něco. To se nedá slovy přesně vyjádřit, ale musí to být předem dané a skoro se mi chce říct, že je třeba být správně blbej.
Rozumíte? Ti rozumní jsou příliš obezřetní, než aby se vydali do nejistot realizace bláznivých nápadů, u kterých je jakýsi předpoklad nezdaru a u nichž je potřeba nalézt zatím neviditelné, ale schůdné řešení, takže... Všestranně vzdělaní kumštýři pracující především rozumem dosáhnou většinou jenom na eklektický komentář čehosi už známého. Mnohokrát jsem se o tom přesvědčil.

•  Líbí se mi, jak jste si vymýšlel i nová slova. Tak třeba ohníček-veselý praskotáček. Kružítko kontra čtveřítko. Vyčtveračit. Jízda plná krucánků a piruet. Kostkouni. Stříbrokoníček a hihisůvička. Pokládáte se za naivního člověka anebo naivního umělce?
Ptáte se mne, zda jsem naivista? Odpověď bude trochu složitější. Víte, na akademii jsem se musel naučit přesně kopírovat přírodu, a to naivista nedokáže, jenomže ono nejde o to, kopírovat přírodu. To dovede kdejaký přístroj. Jde o to stvořit nějaký svůj vnitřně poetický svět plný fantazie a překvapení a navíc i pokud možno řemeslně co nejdokonaleji. Umíte-li se ale dostat až na prazačátek sebe, což se nejlíp hodí při tvorbě pro děti a mládež, vůbec bych to nenazýval naivismem.



•  Hm, a jak byste tomu tedy říkal?
Je to jen o jedno, dvě podlaží výš než naivismus a dokázali to i takoví umělci jako Picasso nebo Paul Klee. Je prostě potřeba mít k dispozici mnohem širší výrazové spektrum, a to, že si v takový poloze vytvářím někdy i zvláštní slova jako kostkoun nebo velrybaba je jen obdobou výtvarných zkratek, ke kterým se v této poloze taky dospěje zcela přirozeně.
V současné tvorbě se však těmhle věcem už vyhýbám, protože pokud jsou mé pohádky přeloženy do jiného jazyka, a to bývají, stejně ty piškuntálie zmizí a jsou to každopádně jen ozdobná cingrlátka, hraní si se slůvky. Nejsou podstatná. Až jejich ztrátou se ukáže, jestli příběh vyprávěný obecným jazykem zůstává dostatečně festovní a neztrácí nic z původního tvaru, protože jinak šlo o špatný výtvor. Ve zkratce řeknu, že i na velice omlácené soše musí být poznat už na první pohled její původní kvalita.
Mohl bych vyprávět víc, ale myslím, že probírat třeba mé knížky podrobně je pro normálního čtenáře nudné a pokud chcete klást důraz na mou literární tvorbu, tak mi odpusťte, ale já se tomu vyhýbám a nechce se mi ji rozebírat. A zvlášť ne proto, že na těch knížkách už nelze nic změnit.

•  No a?
Nic, ale jakmile jsou jednou vydány všanc čtenářům, nemáte nárok. To je celé. Naštěstí maluju a mám dost svých obrazů i ve svém držení, abych mohl časem zapracovat na oné hodnotě zvané dokonalost, o které tu hovořím, a jestli se mi to daří nebo ne, není už tak důležité. Prostě to zkouším a ostatní je dílem síta času. A co bych ještě dodal? Že jsem teoretiky shodně hodnocen jako nezařaditelný a sám si připadám jako pevnůstka v hlubokém týlu všeho dění. Ale nevadí mi to. Tak jednou za rok neodolám a zajdu na nějakou akci bojovníků první linie, ale vždycky radostně couvám do ateliéru, a to pevně rozhodnut, že už nikdy nikam nezajdu. A to je všecko.

Děkuji za rozhovor.


Alois Mikulka: Malá noční / 1996 / olej na překližce / 73 x 80 cm /