7. 10. 2019 by bylo mému otci Vojtěchovi Kubaštovi 105 let. Jsem jeho dcera a žiji 51 let v Kanadě. Je neděle, sedím doma v Dundasu, Ontariu, z okna pozoruji pravý kanadský podzim, javory se začínají zabarvovat do škály červených a oranžových tónů. Vzpomínám na tátu a přemýšlím, jak by asi táta ty narozeniny oslavil...
Jsem si naprosto jistá, že by šel na procházku jeho milovanou Prahou. Ano, Praha byla jeho veliká láska. Před mnoha lety popsal své vyznání lásky k Praze těmito slovy:
"...Praho, proč Tě mám tak rád? Proč tak rádi chodíme Tvými uličkami, Tvými rynečky a nádvořími, Tvými průchody, Tvými zahradami a po Tvých schodech? Je to snad proto, že Tě známe v tolika různých podobách od jara do zimy, od slunce, po soumrak, od zamženého jitra, po odlesk hvězd na Tvých věžích? Je to snad proto, že Tebou procházíme nejen tehdy, když máme v sobě klid, ale i tehdy, když ten klid hledáme mimo nás, a tady ho nacházíme? Nejsme tu cizinci, Tvé sochy a paláce, domy a domečky, Tvé svatyně a fontány, známe tak dobře, že už je ani nevnímáme a přece znova a znova jdeme po Kampě, stoupáme Úvozem, procházíme Kajetánskými schody, zastavujeme se nábřežích, odpočíváme u zpívající fontány a všimněte si, jak málo nás to unaví. Víte, já si myslím, že na kamenech dlažby a písku cestiček zůstal stín stopy těch, kteří tu kdysi prošli. Že mezi zdmi uliček a průchodů zůstala ozvěna slov těch, kteří tu źili a kteří tu zanechali kousek svého srdce. Cítíte, že tu kolem Vás přešel Kepler, Savery, Mánes nebo to byl Tycho de Brahe či Mozart?..."
No a já bych dnes dodala "...nebo Kubašta?"...
Představuji si, že když už by táta byl na Malé Straně, tak by si zašel do domečku Cyrila Boudy ve Vlašské ulici, kde by poseděli s Cyrilem a Vladimírem Neffem u skleničky červeného vína. Ovšem paní Helenka by ho ještě pohostila jablečným štrůdlem, který podle táty byl králem všech moučníků.
No, a když by přišel domů do Vltavské ulice na Smíchově, tak by pokračoval v oslavě se svými vnuky Romanem a Robertem, kteří se narodili právě v den jeho narozenin.
Pak by přišli další a další gratulanti a jak sám napsal v jednom ze svých dopisů mně do Kanady: "...začala se otvírat jedna flaška šampaňského za druhou, zpívalo se z plna hrdel a šlo se spát až skoro ve tři ráno..."
Dcera Vojtěcha Kubašty / Dagmar Vrkljan
Druhý den by mi tom všem táta po telefonu vyprávěl a popsal v dopisu ( hmm, dnes by to bylo po Skypu a e-mailem).
Ano, tak nějak si to v mysli představuji a zároveň vzpomínám na všechny hezké chvíle, které jsem s tátou prožila… a to nejen na den jeho narozenin, ale každý den svého života.
