Karel Franta (1.5. 1928 – 19.7. 2017) je hlavně básníkem štětce, ale literátem také, určitě. Za půl století si vysnil víc než kopu neobyčejně vtipných komiksů a pouze některé další jsou na motivy z existujících už knih jiných autorů ... K takovým předlohám náležel třeba i fantaskní román Lazara Lagina (1903-79) Stařík Chottabyč (1940) u nás známý jako Nové příhody starého džina (1956), který Franta je zpracoval pod titulem Neuvěřitelné příběhy Volky Kostylova a džina Chottabyče (čtrnáctideník Ohníček 1972-74)
K dalším seriálům stvořeným na cizí scénář náleží Za tři rány kolem světa Václava Fischera (Čtyřlístek 1971–73) o letu kluka Juklíčka a jeho psa Rambajse na pouťovém balónku nebo Cirkus klauna Pepita Jaroslava Černého (Čtyřlístek 1978-81). Anebo (bezejmenné) příběhy „univerzální kočky“ od Rudolfa Čechury (Čtyřlístek 1982-83).
Často ale Frantapři vymýšlení příběhů opravdu těžil výhradně z vlastní fantazie a navíc se stal i tvůrcem loutkových a kreslených filmů. Také poštovních známek. 
A hlavně je pilným ilustrátorem učebnic a více než sta dětských knížek. Například:
Člověče, nemrač se! (1972, tu s Jiřím Havlem i napsal)
Ladislav Dvorský: Bílý koník (1975)
Henryk Sienkiewicz: Pan Wolodyjowski (1977)
Helena Šmahelová: Chrabrovka (1981)
Václav Fischer: Kluci a holky z naší školky (1982)
Vladimír Hulpach: Kouzelné dudy (1984)
František Nepil: Strašpytýlek (1996)...
Doma i v cizině Franta převzal řadu cen a uspořádal bezpočet výstav. S jeho obrázky se setkávají děti celého světa. Pro jeho tvorbu, prostou věcných chyb, je typická absence ponurosti, krutosti. Ve volné tvorbě převažují náměty s hudebními motivy a na řadu nástrojů ostatně sám i hraje: trombón, housle, harmonika... Napsal a vydal také vzpomínky „Dovolená s Františkem Nepilem, ale také o něčem jiném“ (2001) a...
Karel Franta je nejenom malíř, on je i muzikant i zahradník i sedlák. Dále tesař, zedník, a bůh ví co ještě. On je i zámečník, protože si nejméně jednou v roce zapomene klíče od chalupy, vždy to zjistí až v Orlických horách a nějak se dovnitř dostat musí.
A ve svých obrázcích? Tam je Franta i vypravěčem. Takovým, jaký sedával Svatopluku Čechovi Ve stínu lípy v Litni a jaký sedával Mikoláši Alšovi u pece v kuchyni...
František Nepil
ROZHOVOR
ODKDY jste chtěl malovat?
Už jako kluk jsem si kupoval časopis Mladý hlasatel. Těšil jsem se na každou sobotu, to vycházel. Čekal jsem u trafiky a dbal, aby výtisk, který mi pak náležel, nebyl třeba pomačkaný. A právě v té době už jsem byl rozhodnut, že se stanu malířem a chci kreslit do dětských časopisů. To byl můj sen!
Byl jste pod vlivem někoho?
Miloval jsem seriál Jaroslava Foglara Rychlé šípy. V té době jsem dokonce věřil, že ti kluci žijí, a když jsem pak nastoupil do tiskárně Melantrich, odkud Mladý hlasatel vycházel, doufal jsem zcela vážně, že se tam s Rychlými šípy snad setkám. Ale nesetkal jsem se s nimi.
Jaké byly vaše začátky v Melantrichu?
Zařadili mě hned do ateliéru mezi hotové grafiky a ilustrátory. Ti pracovali i pro další časopisy vydávané tímto nakladatelstvím, např. Evu, Ahoj, České slovo či Besedu naší rodiny.
Kdy jste se dostal k dětským časopisům?
Po vyučení litografem a absolutoriu Grafické školy (1946) jsem byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze (1949-1954), kde jsem se také seznámil se svou ženou... Následovaly dva roky vojny. Hned po nich mě přizvala ke spolupráci redakce Pionýra, konkrétně básník Jiří Havel a spisovatel Sváťa Hrnčíř. Pionýr, v mezidobí dvou let přezvaný na Větrník, jsem externě graficky upravoval a taky do něj začal kreslit...
Stal se vaším, dá se říct, erbovním časopisem...
Bylo to v době složité, ale celá redakce měla zájem vydávat kvalitní časopis. Po všech stránkách. Ještě dnes, když listuji v Pionýrech a Větrnících, mám dobrý pocit.
Grafikem jste se tu stal už roku 1956 a na ty časy ze svého hlediska vzpomněl i váš kolega Svatopluk Hrnčíř: Vůdčí silou naší tehdejší redakční trojky byl bezesporu Jiří Havel, šéfredaktor. Svou práci dělala trojice velice ráda - byla neobyčejně soudržná, téměř nerozlučná. Rozuměli jsme si, nikdo z nás neměl ambice redigovat časopis pro dospělé a všichni tři jsme si zamilovali prostředí tiskárny s neodmyslitelným hukotem rotaček a vůní tiskařských barev. Proto jsme také často do tiskárny docházeli. Na montáž stránek, na náhledy - i na vyjetí prvních výtisků. Chodívali jsme společně, prakticky tedy celá redakce, což nebylo obvyklé – a dodnes nám to leckdo pobaveně připomíná. Tolik Hrnčíř a zpátky k vám. Do Pionýra jste kreslil i ve své době přitažlivý obrázkový příběh Tajemství přístavu. Jak jste ho vymýšlel?
Pokoušel jsem se vytvořit seriál, na který budou čtenáři po letech vzpomínat asi jako teď já na Mladé hlasatele a na seriály v něm. Mou touhou však přitom bylo vymyslet a nakreslit seriál ryze český.
Neinspiroval jste se i v zahraničí?
Vůbec ne. Zahraniční komiksy mi nebyly nikdy vzorem. Já měl rád ty české. Třeba seriál Josefa Lady Dobrodružství Tondy Čutala.
Ten psal roku 1929 Jan Morávek (1888-1958) a došlo i na vydání s verši Josefa Bruknera (1999). Ani vy jste, jak už řečeno, seriály netvořil jen bez pomoci scénáristů...
Ale většinou jsem na nich dělal sám. I vámi zmíněné Tajemství přístavu jsem zpracoval sám, byť podle jakési povídky.
Třeba mého dětství se ovšem Pionýr dotkl až o dvacet let později seriálem Návštěva z pralesa aneb Tarzan, synek divočiny (září 1975–srpen 1976). Mimochodem, jen pár let předtím dědici slavného amerického fantasty Edgara Rice Burroughse zakázali časopisu ABC vytvořit komiks podle Tarzana. Vy jste si s autorskými právy hlavu nelámal?
Když o tom dnes uvažuji, tak jsem svou verzi napsal a nakreslil...
asi hlavně jako protiváhu Tarzana přetiskovaného pár let předtím právě v Pionýru. Vycházel s ilustracemi Zdeňka Buriana!
Hned v prvním díle této vtipné parodie o opičím muži mezi lidmi je „syn divočiny“ předmětem obdivu letištního vykladače Kryštofa: „Ten musí mít větší sílu než Franta Kocourek!“ Neznal jste náhodou tohoto brněnského herce?
Zmínka o siláku Kocourkovi je spíš náhoda. Osobně jsem ho nikdy nepoznal, ba ani jeho paní.
Nám - klukům - ostatně tehdy Tarzan v Pionýru (a v červeném mundúru a s nápisem SUPER) připomínal spíš italského herce Buda Spensera. Obdobně jako pána opic jste už předtím odlehčil i jinou klasickou figuru: pána Apačů Vinnetoua: v rozsáhlém cyklu pro Ohníček. Byl podnícen známými německými filmy let šedesátých, nicméně je zcela očividné, že nejen jimi.
Ano, nejen. V mládí jsem byl velký čtenář dobrodružných knížek. Přečetl jsem všechny Rodokapsy (1935-44), všechny Divoké západy (1939-41), všechny Rozruchy (1937-44) - a samozřejmě mayovky. Každou neděli jsem chodil do biografu na westerny. A tak jsem měl tento svět rád a pořád mám.
Malý Vinnetou dosáhl už dvou knižních vydání (naposled roku 2000), byť pokaždé jen formou výboru a vždy v jiném uspořádání.
Ano. Ze všech seriálů, které jsem kdy napsal a nakreslil, mám příběhy Malého Vinnetoua nejradši.
V německém snímku Pyramida boha slunce (1964, režie Robert Siodmak) je Lex Barker v roli doktora Sternaua připoután k napružené větvi. Kdyby se vymrštila, roztrhla by jej. Ve 41. dílu Malého Vinnetoua malujete totéž drama, a přece je ve vašem podání legrandou. Celá ta série je ostatně parodií snad všech typických motivů Divokého západu a zábavnost je umocněna i zdánlivou vážností titulů jako Přepadení banky, Přepadení expresu či Zlatá horečka. Zdá se mi jen symptomatické, že jste tehdy parafrázoval svět, jenž jsme jako malí kluci pomalu ani neměli odkud znát... A ještě se chci zeptat, zda vás také nenapadlo „vrátit“ Malého Vinnetoua filmu.
Napadlo. Jiří Trnka o tomto seriálu dokonce řekl, že je to ideální předloha pro loutkový film.
Zareagoval jste prací?
Asi tři televizní režiséři postupně projevili zájem. Ale objevily se vždycky překážky.
Předpokládám, že asi ideové?
Napřed ideové, potom zase finanční.
V případě poměrně rozsáhlého Malého Vinnetoua vydávaného po léta na pokračování vám nikdy nikdo nepomáhal s nápady, náměty a scénáři? Je to tak vtipné! S takovou invencí konstruovaná sága! A zrovna tak váš strašidlácký synek Kuk ve Sluníčku, který leží na dně duší generaci dnešních čtyřicátníků jako vzpomínka na předškolní věk (a rovněž by si zasloužil knižní vydání). V záhlaví stávalo jen „kreslí Karel Franta“. Znamenalo to snad občasnou účast nějakého autora scénáře?
Všechna pokračování Malého Vinnetoua i strašidýlka Kuka jsem zpracoval zcela sám. Nepomáhala mi ani babička. Figurka Kuka přitom vznikla na základě konkurzu v redakci Sluníčka.
Když jste byl malý, tak vám při prohlížení ilustrací vadily věcné chyby, a pak surovosti a také ponurost. Všeho toho jste se vystříhal a již v Kukovi mě nadchli vaši dobráčtí čerti v roli uhlířů s putnami. Nádherní jsou i vodníci. A vůbec je vám vlastní nejen téma amerického Západu, ale i pohádkových bytostí, přičemž sotva umíte namalovat upíra tak, abychom se báli. Nebo snad ano?
Celý život jsem vyhledával jeho lepší stránky - a právě o nich jsem se dětem snažil svým kreslením vypravovat. Vždyť není třeba rozmnožovat ty horší. Ne, čtenáře máme převádět spíš do světa laskavosti a úsměvu... Musím říct, že mě potěšil zájem Tvaru o mou práci. Připomněl jste mi i některé seriály, na které se už ani dobře nepamatuji, a za to děkuji.
Prozradil byste své nejbližší plány? Nebude to zase i nějaký seriálový příběh?
Moje nejbližší plány jsou: malovat, malovat a malovat.
V zoologické zahradě
ať se pase zvíře
ve veliké ohradě...
Ať to není ryba,
ať to není rak,
ať má hroší kůži,
křídla jako pták.
Tak zní říkanka složená Karlem Frantou. Bývala zaříkávadlem strašidýlka Kuka z kresleného seriálu v časopise Sluníčko (vyšla v dubnu 1971).
