„Zřejmě nikoho před ním nenapadlo použít tužkovou kresbu využívanou ke skicování a předkreslování jako finální techniku pro hotové komiksové stránky a někdy ji i kolorovat. Aspoň v české kotlině určitě ne, pokud ji mi známo.“ Z doslovu Milana Krejčího.
Dílo Milana Ressela se těší obdobně kultovnímu statusu, jaký mají komiksy Theodora Pištěka,
reeditované nakladatelstvím Josefa Vybírala už loni: Teď hovořím o kreslených příbězích Milana Ressela, i zahraničními znalci obdivovaného českého výtvarníka. Nebo aspoň některé z nich mají podobně namyšlený status. Avšak Nakladatelství Josef Vybíral přesto přistoupilo k „borci tužky a gumy“ (anebo spíše borci tužky a nikoli gumy, anžto při profesionální kresbě tužkou zrovinka moc gumovat nemůžete) takříkajíc z gruntu a v druhém díle Kultovních komiksů vydalo Resselovy seriály úplně kompletně. Autor má dost možná radost.
Milan Ressel je synem generálmajora Alfréda Ressela (1900-1983) narodil se 1. prosince 1934, takže brzy oslaví osmdesáté třetí narozeniny, a kdysi dávno, v lednu 1940 utekl před Hitlerem do Británie, kde zůstal do pětačtyřicátého. Po válce se vrátil. Nebyl jako Václav Hollar. Možná to byla chyba, možná naopak, rozhodně však Milan Ressel vystudoval Hollarovu vyšší školu uměleckoprůmyslovou (1949-1953) a Akademii výtvarných umění (1953-1959), na níž jej učil Karel Souček (1915-1982).
V druhé polovině šedesátých ustoupil od abstrakce a sebe samého objevil mimo jiné v realistické kresbě tužkou. Počínaje osmašedesátým však měl bratra v anglické emigraci a možná už tušil, že si zde nebude pískat, jak chce.
Po bohužel nedokončeném komiksu Abo Falio (1967), který měl šanci vyjít ve Francii, ale jehož scénář je dnes ztracen, a po specifickém předvedení pohádky o Popelce (1968) pro Mezinárodní výstavu bižuterie Jablonec 68 a světovou výstavu v Montrealu (1969) vytvořil Milan Ressel ve spolupráci s Vlastislavem Tomanem a pro časopis ABC adaptaci jednoho z klasických Burroughsových románů o Johnu Carterovi (1970-71) a současně pracoval s doktorem Ludvíkem Součkem pro Ohníček na adaptaci dvojice jeho sci-fi povídek Desetioký (1970-71) a Kraken (1971).
V tom samém fascinujícím tužko-stylu měly ještě následovat komiksy Siriané (nevymyslil nakonec i ty Ludvík Souček?) a Dobývání planety Ax. Druhý pochází patrně z hlavy Jiřího Binka (1923-1988); oba příběhy nicméně zůstaly nedokončeny.
Ilustrace Milan Ressel
Zrovna tak později neuspěl s jiným poněkud již stylem vyvedenými Trosečníky, pouhý jejichž začátek nabídl redakci některého časopisu spolu se strojem naťukanou synopsí (i ji si dnes můžeme v Kultovních komiksech 2 prohlédnout a přečíst).
Podle Tomanova scénáře začal rovněž počátkem sedmdesátých let kreslit adaptaci románu Leonida Platova (Zajatec ptáka Mauk, 1971), nicméně ABC tu práci vzápětí zadalo jinému výtvarníkovi; i hledíme dnes pouze na první, nedokončenou stránku.
Roku 1974 Pionýr přece uveřejnil jeho adaptaci Bradburyho povídky (Vezeme domů Slunce), avšak byl to asi jen poslední šťastný komiksový průnik nějakou normalizační skulinou. Nevydána až do letoška zůstala i Planeta ptáků a její scénář od Jiřího Binka se navíc také ztratil, takže se o rekonstrukci obsahu bublin aktuálně pokusil sám vydavatel Josef Vybíral.
Po převratu se Milan Ressel ke komiksu na moment vrátil, a to ve spolupráci se Svatoplukem Hrnčířem, a vytvořil na poli seriálu své nejrozsáhlejší (a navíc samostatně vydané) dílo Země Zet (1990): má třiasedmdesát stran a v Anglii vzápětí vyšlo pod titulem Zet Zed Land.
Což je hezké a jistě prima, ale Ressel byl nejspíš už jinde, anebo s komiksy skončil proto, že se mu nevyplatily. Nepřestal je dělat sice úplně, až na pár fragmentů (i ty nová kniha zohlednila) se však nedochovalo nic. Milan Ressel ostatně je i dobrým restaurátorem, ilustrátorem knih (Souček, Verne...) i úplně volným tvůrcem, který uspořádal doma i v cizině na čtyřicet výstav.
Uchopme ale do rukou vlastní knihu Kultovní komiksy 2 – Milan Ressel a povšimněme si aspoň několika detailů.
Popelkou (ve formě rozkládacího „Pamětního listu“ ještě před stránkou jedna) je doplněno jen dvě stě výtisků a jistěže jde o dílo úctyhodné, nicméně komiksovými postupy spíše jen inspirované.
Následuje úvodní vydavatelovo „Slovo k problematice vydání naší knihy“ – a ouvej. Doplatilo na absenci korektora a kumuluje hned několik překlepů a chyb. Opravovatel ostatně, dodám rovnou, chyběl v této knížce i doslovu, kde věci jinak znalý Milan Krejčí bohužel kupříkladu hovoří o jakémsi „období“, které „trvalo jednorázově“.
Kniha je doplněna ukázkami ze skic hned dvou Resselových nekomiksových prací. Ta první byla určena pro kruhovou „niku“ na stropě dnešního Mozartea v pražské Jungmannově ulici (1987), dnes bohužel přemalovanou, ta druhá pro vnitřní stěnu hotelu Zlatá Husa na Václavském náměstí, nyní bohužel zatapetovanou...
Závěrem ještě pár slov k oné klíčové dvojici komiksů, bez jejichž existence by publikace možná ani nebyla vydána. V Ohníčku tenkrát vlastně Resselovy seriály vyšly díky tomu, že komunisté zakázali do té doby tam zveřejňovaného Flashe Gordona. Ano, něco podobného tomu, když se i Tomanova ábíčková Žlutá planeta „rozjela“ teprve poté, co už nebyly v ABC adaptace knih Edgara Rice Burroughse.
A dnes? Děti už nepochybně nepochopí, co začátkem let sedmdesátých Resselovy komiksy mohly pro imaginaci sedmiletých představovat.
Jak dokázala uhranout. Co jsme zažívali, když jsme je na dvojstranách podlouhlých Ohníčků objevovali Součka spolu s Resselem. Anebo když jsem onen báječný příběh teprve dodatečně vytahoval ze starého papíru, kam byl i s časopisy kterýmsi sousedem odhozen, a když jsem jej chronologicky skládal.
Proč vlastně dosud nebyl zfilmován? A je to samozřejmě tak, že téměř každé děcko je i dnes ideálním receptorem komiksů, tyhle emoce se zase tak nezměnily. Avšak Desetioký byl jedním ze světů zcela pronikavým a vřezávajícím se do našeho, reálného. A tužko-kresba? Rezonuje až extrémně. V tomhle případě. Stále si to pamatuji. Nevycházel jsem nad Desetiokým z úžasu, a to i díky mistrnému scénáři, který původní prózu (z knihy Bratři Černé planety) ve finále nastavuje ještě o dobývání kláštera, o honbu za „desetiokým“ lámou Samčehem Mitšebatem a o lámovu fatální smrt v kamenné lavině.
Ilustrace Milan Ressel
Jak se však nyní navíc dovídám z rozsáhlého doslovu Milana Krejčího, působivá písmenka tohoto scenária vlastně do bublin nevpisoval Milan Ressel, ale jeho tatínek, jehož ruka byla prý vypsaná z Vojenského zeměpisného ústavu. „Zřejmě se tak nevědomky stal prvním českým komiksovým letteristou,“ kvituje onu rodinnou spolupráci Krejčí.
Oba unikátní tužkomiksy vyšly, pravda, letos už jednou, a to zjara a v bibliofilském vydání, které se dalo získat na pražském Výstavišti při Světě knihy. Co více, nějaký čas jste mohli dokonce strávit v přítomnosti Milana Ressela. Výtisk vám, když jste o to stáli, s pár vlídnými slovy podepsal. A jeho „tužková“ virtuozita tu navíc je doložitelná nejsnáze, připomíná Milan Krejčí. Jak to? Inu, stěžejní komiksy dua Souček/Ressel byly Vybíralem reprodukovány v původní velikosti a z originálních podkladů, což odpovídá rozměru takřka půlmetrovému!
Kultovní komiksy 2 – Milan Ressel
Autoři námětů a scénářů: Ludvík Souček, Ray Bradbury, Vlastislav Toman podle Leonida Platova, Svatopluk Hrnčíř, Jiří Binek, Jindřich Santar, Josef Vybíral a Milan Ressel osobně.
Kresby: jen Milan Ressel.
Doslov „Tužkové stínované světy Milana Ressela“ napsal Milan Krejčí.
Vydalo Nakladatelství Josef Vybíral. Žalkovice 2017. 112 stran. ISBN 978-80-88098-20-1
*
Ludvík Souček: Desetioký. Kraken
Kreslil Milan Ressel. „Reprodukováno v původní velikosti z originálních podkladů, které jsou v majetku pana Milana Ressela.“ Vydáno v limitovaném nákladu 100 číslovaných a signovaných výtisků. Doslov „Komiksové nebe se otevřelo jen nakrátko“ napsal Rostislav Matulík. Vydalo Nakladatelství Josef Vybíral. Žalkovice 2017. 46 stran. ISBN 978-80-88098-04-1
