Hofmanův nejslavnější seriál Pan Tau (1966-1988) sestává ze 33 dílů a ještě stejnojmenného celovečerní filmu (jakési tečky), ale dočkal se i půvabné knižní varianty (1974), kterou autor pojal jako mezinárodní detektivku špikovanou vícero aluzemi na reálné osoby a filmová i literární díla. Vystupuje tu dokonce i herec Otto Šimánek a taky Carrollova Alenka nebo tehdy známý delfín Filip z amerického seriálu.
Ale knížka je i formálním experimentem a narazíme tu jak na část původního scénáře, tak na imaginární přepis magnetofonového záznamu či fiktivní články z tisku.
První vydání Pana Tau a tisíce zázraků bylo navíc povýšeno na klenot pozoruhodnými ilustracemi Jiřího Šalamouna, pod nimiž podobně jako u verneovek nalézáme úryvky textu:
„NASA určité věci tají.“
„Opice se opičily úplně zbytečně.“
„Šel jsem se projít Rotterdamským přístavem.“
„Byl to ten nejúžasnější dostih mé jezdecké kariéry.“
V polovině šedesátých let dumal režisér Jindřich Polák (1925-2003), kým obsadit právě tuto roli, když spatřil v roli mima Gasparda Debureau herce, který už hrál v jednom z jeho předchozích filmů pošťáka. Otto Šimánka.
Polák ho oslovil a brzy se pohybově nadaný umělec strojil do vesty s plastronem, žaketu a tmavošedých, proužkovaných kalhot. I díky tomu nepřipomíná „odrostlý Petr Pan“ Michaela Jacksona, nicméně tu zase vznikla jistá vzdálená podobnost s hercem Anthony Perkinsem (Psycho), i když ji zaregistrovali spíše v cizině. Ať je podobné srovnání absurdní víc či méně, sporu není o tom, že Tau každému nevoní. A nebylo tomu jinak ani dřív.
Už sama charakteristika hrdiny byla hlubokým dramaturgickým omylem, domníval se kupříkladu roku 1978 Miroslav Postler. Proč?
Ve všech scénách vystupuje před dětmi jakýsi „pán“ v buřince, ale my nevíme, odkud pochází, a jen podle zevnějšku lze soudit, že by se lépe hodil do sněmovny lordů v devatenáctém století. Jeho společenskou nelogičnost bohužel neposvětí ani bohulibé skutky, které koná v zájmu dětí. Když se (například) děcko špatně učí, přijde nebo z povětří přiletí pan Tau a nalije mu učení přímo do hlavy!
Jistě je v naší společnosti jen málo těch, kteří by nepociťovali velkolepost naší doby, pokračuje normalizační ideolog Postler, a naší společné práce, našeho boje za socialistickou tvář země a přeměnu světa, takže... Proč bychom se měli spokojit s tím, že naše zábavné seriály přispívají k tomuto kolektivnímu pocitu tak problematickými hodnotami?
Není bez zajímavosti (končí sekernicky), že se na financování tohoto podniku podílely i dvě západoněmecké televizní společnosti a tím se Pan Tau stal světovým.
V řecké abecedě jsme objevili písmeno Tau, ke kterému jsme přidali české Pan, vzpomíná Hofman na spolupráci s přítelem Polákem a společné ukutí legendy v „Café“ Slavia. Je legrace, že to bláznivé jméno zobecnělo i ve světě. S výjimkou Francouzů, kteří ho přejmenovali na Pana Rosé.
V Anglii ovšem původně dostal jméno Mr. Jeewes, doplnil bych, a teprve po řadě let se Ota Hofman dověděl, že slovo „tau“ vlastně znamená německy rosu a v egyptské mytologii je zas TAU (mystickým) sluncem.
Tauův tvůrce Ota Hofman měl prý původně jen matnou představu o pánovi, kterého „současný svět přivádí do rozpaků“ a který „chodí do dětských snů“.
Ale zatímco v USA do nocí teenagerů bizarně vešel likvidující je vrah Freddy Krueger (v sérii Noční můra v Elm Street), Tau svým maličkým rozuměl jinak, správněji, a čeští tvůrci doň vlastně promítli i výraznou stopu anglické Mary Poppins.
Je sice otázkou, nakolik to udělali vědomě, ale srovnání to není nepřípadné. Vždyť v některých momentech je Tau podobně výstřední a stejně jako tato průvodkyně dětí může létat. Navíc snad vážně přišel z Londýna, kde se příběhy Mary Poppins odehrávají, a fakticky je tak Tau i sám Sir James Matthew Barrie, tedy autor Petra Pana, ale přetavený v mága a přenesený o sto let do budoucnosti. Té naší.
