Usměvavý pán Václav Vorlíček (3.6. 1930 - 6.2. 2019), který nosí v hlavě spoustu báječných nápadů. Zazní-li jeho jméno, okamžitě před očima spatříme zasněženou pláň a Libušku Šafránkovou ujíždějící na Juráškovi. Ano, tento režisér natočil pohádku Tři oříšky pro Popelku. Je nositelem humoru, vtipu a šiřitelem fantazie. Točil, a snad ještě i natočí pohádky pro malé i velké. Vždyť čím jiným jeho snímky jsou, jak jinak označit třeba jeho legendární bláznivou komedii Pane, vy jste vdova?
Václav Vorlíček se narodil v Praze 30. června 1930 do slušně situované rodiny. Jeho otec měl dobré postavení v penzijním ústavu, maminka odešla ze studií, aby se věnovala svým dvěma dětem – Václavovi a jeho sestře Salmě. Plánovala, že je dokončí, jen co děti poodrostou, ale Němci zavřeli vysoké školy.
Kdyby nebylo Sněhurky… kdoví jak by to dopadlo.
S filmem se potkal záhy. S babičkou asi od čtyř let chodil do biografu na pohádky. A od první chvíle ho pohyblivé obrázky zcela pohltily. V rozhovoru pro Týdeník Televize kdysi uvedl, že největší vliv na něj měla asi Disneyho Sněhurka. Od chvíle, kdy ji spatřil, chtěl bavit lidi a vyprávět příběhy. Svůj dětský sen si splnil stoprocentně.
Přímo k natáčení se dostal brzy po válce. V létě roku 1947 režisér Josef Mach točil na skautském táboře Vorlíčkova oddílu snímek podle scénáře Jaroslava Nováka. Tady poprvé viděl na vlastní oči, jak se vypráví filmem, a rozhodl se, že půjde studovat na filmaře. Po maturitě na gymnáziu se vypravil ke zkouškám na FAMU. Bylo mu devatenáct. Přijímací komise nepostřehla, jaký talent stojí před ní, a Václav Vorlíček nebyl přijat.
Smělý mladý muž neváhal, tolik toužil stát se režisérem, a zamířil sbírat zkušenosti rovnou do barrandovských studií. Podařilo se mu nastoupit do produkce Martina Friče k natáčení filmu Bylo to v máji jako pomocná síla pro asistenta scény.
Na Barrandově strávil rok a po něm opět vyrazil ke zkouškám na FAMU. Napodruhé byl v roce 1951 přijat a školu absolvoval v roce 1956 hraným filmem Direktiva.
Po studiích se vrátil zpátky na Barrandov jako asistent režie a brzy povýšil na pomocného režiséra. Celé čtyři roky v této funkci sbíral zkušenosti u starších kolegů. K samostatné práci se dostal na počátku šedesátých let. Protože si tehdy všiml, že s dětmi chce natáčet málokdo, pochopil, že se mu tady otvírají dveře k samostatné práci. Vyšlo to a vznikla jeho dětská detektivka Případ Lupínek, kterou následoval film Kuřata na cestách. I když šlo o snímky poplatné době, hranici neodpustitelné podlézavosti režimu v nich Václav Vorlíček nepřekročil.
Rok 1961 se mu stal osudným. Ve vlaku, cestou do Zlína na první Dětský filmový festival, poznal Miloše Macourka.
Ti dva si okamžitě padli do oka a tímto rokem začala jejich dlouholetá spolupráce. Václav Vorlíček se tehdy Miloši Macourkovi svěřil s nápadem natočit bláznivou komedii s komiksovými postavami v hlavních rolích. Scenárista se okamžitě nadchl, k realizaci společného projektu se však dostali až dva roky poté.
Nejprve se scházeli po kavárnách a probírali možnosti, jak film pojmout. Barrandovská dramaturgie mnoho nadšení neprojevila, ale nakonec dala snímku zelenou. Rozjel se kolotoč, na konci kterého spatřila světlo světa legendární komedie Kdo chce zabít Jessii?
Kariéra režiséra Václava Vorlíčka se rozjela na plný plyn. Od roku 1966 byl po dvacet let nejúspěšnějším z českých režisérů.
Většina snímků vznikla ve spolupráci s Milošem Macourkem. Jeho filmy jsou charakteristické nezaměnitelným a často hodně černým humorem. Na druhou stranu je ale i velmi poetický, jak dokazuje ve svých slavných pohádkových příbězích.
Jmenujme alespoň nejznámější snímky, často opakované tou či onou televizní stanicí a milované diváky:
Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Fousky
Pane, vy jste vdova!, Dívka na koštěti
Tři oříšky pro Popelku
Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách
Jak se budí princezny
Princ a Večernice
Což takhle dát si špenát?
Arabela
Létající Čestmír
Křeček v noční košili
Samozřejmě se ve Vorlíčkově filmografii najdou i slabší díla, která natočil převážně v době normalizace.
Tehdy nedělal jenom to, co chtěl, ale tu a tam musel pánům z Barrandova trochu vyjít v ústrety. Do této kategorie můžeme zařadit detektivku Smrt si nevybírá nebo komediální trilogii Bouřlivé víno, Zralé víno a Mladé víno, které vskutku nepatří mezi skvosty české kinematografie.
Po roce 2000 se režisérova kariéra zastavila.
Natočil sice ještě několik poměrně slušně hodnocených pohádek – Jezerní královna, Kouzelný měšec, pták Ohnivák či Král sokolů, ale poslední počiny se mu spíš nepovedly. K těmto méně zdařilým kouskům patří i Mach a Šebestová a kouzelné sluchátko, kdy se převedení postav známého Macourkova animovaného večerníčkovského seriálu do reálného světa skutečně minulo účinkem. Podobně u diváků propadlo pokračování Dívky na koštěti s názvem Saxána a Lexikon kouzel. Oba zmíněné snímky sklidily nezájem diváků a ostré ohrazení kritiků. Ani sám Václav Vorlíček není s nimi dvakrát spokojený.
Osobní život režiséra Václava Vorlíčka je, na rozdíl od jeho bláznivých komedií, naprosto poklidný. Celý jej strávil po boku jedné ženy, se kterou se seznámil v roce 1949.
Paní Sofie vystudovala UMPRUM, byla akademickou malířkou a často pro Barrandov navrhovala kostýmy a scénu. Vzali se v roce 1952, vychovali dvě dcery. Paní Sofie bohužel v roce 2009 bohužel zemřela v nedožitých sedmdesáti devíti letech. Kromě dcer dnes slavnému režisérovi dělají radost ještě tři vnoučata.
