Proč je spisovatelka Renata Štulcová posedlá rytířskými příběhy

RENATA ŠTULCOVÁ - SPISOVATELKA, UČITELKA

Těžko se mi říká, co čtu. Čtu totiž všechno, co mi přijde pod ruku, a občas si ani nepamatuju, jak se kniha jmenovala a kdo ji napsal. Čtu romány, vědecká díla i brak.
Má nejoblíbenější knížka se do kabelky nevejde. Jsou to totiž Staré pověsti české, které miluji přímo nekriticky. Čtu je od již chvíle, kdy jsem se naučila číst. Vždy mě nadchne jejich vznešený jazyk, nadchnou mě nádherné příběhy téhle země. Z okna naší kuchyně je vidět Říp jako na dlani. Když pak čtu slova „… za první zoře vstal Čech a vydal se sám jediný vzhůru na temeno Řípu…“ a zvednu hlavu, vidím do Polabí na Říp a jsem pověstí naprosto pohlcená. Je těžké vybrat úplně tu „nej“ pověst. Každá má své ojedinělé kouzlo. Díky Starým pověstem českým jsem napsala  Nemetonburk, a nyní novou knížku nazvanou Růže a krokvice. Též Mojmír – Cesta pravého krále, na němž nyní pracuji s Renátou Fučíkovou, vychází z nedopovězené pověsti Aloise Jiráska.
V době předškolní jsem měla oblíbeného Kocoura Vavřince a veškeré knížky Ondřeje Sekory. V nich se prostě něco děje a navíc je v nich pamatováno na čtenáře – prohlížeče.

Jako školák jsem přečítala sestře, když byla nemocná. Moje sestra si vždy vybírala z pohádek od Boženy Němcové nebo K. J. Erbena. A jelikož byla jako dítě často nemocná, umím dnes tyto pohádky téměř zpaměti. A obdivuju je stejně jako Staré pověsti české.
Kniha, jež mě velmi poznamenala, byl Pan Auťák a templáři. Od té chvíle se mi templáři zaryli pod kůži, až jsem si jednoho obsadila do Růže a krokvice a další se objevují v Mojmírovi.

Během školní docházky jsem z knihovny nosila domů plné síťovky knih. Převažovaly knihy dobrodružné: Verneovky, Mayovky. Z nich jsem pak přešla na Tři mušketýry a později na Jméno růže od Umberta Eca a horory E. A. Poea. Ale samozřejmě jsem si mezi nimi střihla spousty dívčí četby.

Po revoluci jsem zjistila, že Umberto Eco nenapsal jen Jméno růže, a tak jsem zaplnila knihovničku jeho esejemi a dalšími romány.
Na střední škole jsem se potkala s Tolkienem. Do Pána prstenů jsem byla naprosto ponořená. Dodnes když ho čtu, neslyším, nevím o světě kolem. Jaké bylo moje překvapení, když jsem na vysoké škole při přednáškách a seminářích z geologie zjistila, že si Tolkien vůbec nic nevymyslel. On dokonale mytologickým způsobem popsal etapy vývoje Země. Později jsem objevila také jeho jazykovědné práce, eseje a překlady ze střední angličtiny. Takový Sir Gawain a Zelený rytíř je úchvatným středověkým rytířským eposem. 

Vůbec středověké rytířské eposy mě zvlášť zajímají. Mám na mysli ne ty převyprávěné ale přímo přeložené ze středověkých manuskriptů jako je Smrt krále Artuše a Parsifal a Titurel. Je v nich zvláštní síla a osudovost. Často mě v nich fascinuje naprosto iracionální chování hrdinů.
A když už jsem u těch rytířů, nedám dopustit na román Ivanhoe od Sira Waltera Scotta.

Aby to nevypadalo, že čtu jen knížky tohoto ražení, musím zmínit jednu válečnou z 20. století. Nazí a mrtví od Normana Mailera byla moje povinná vysokoškolská četba. Když jsem knihu otvírala, šklebila jsem se nad jejím rozsahem. Nakonec jsem ji četla jedním dechem tři dny. Ta kniha na mne kouká z knihovny, už nikdy neseberu odvahu se do ní začíst znovu, ale navždy si ji budu pamatovat. Tak silně totiž Mailer popisuje šílenost války.

Za nejlepší knihu pro děti považuji Toma Sawyera.  K této knize není co dodat. A děti dodnes mají v oblibě film Páni kluci, který byl na motivy knihy natočen.
Trochu legrace na konec: úplně náhodou se ke mně dostala kniha Benjamina Kurase As Golem goes. Byla u mě zapomenuta, zůstala mi, tak jsem si ji přečetla. Musela jsem se u ní zamýšlet i smát, proto když jsem objevila, že vyšla kniha stejného autora nazvaná Češi na vlásku, hned jsem si ji koupila. Samozřejmě už česky.

A úplně nakonec: Kdyby geolog Václav Cílek vydával každý měsíc jednu knihu, bylo by mi to málo. Mám z jeho děl doma úplnou sbírku. U jeho esejů a úvah se dobře přemýšlí, člověk žasne nad nečekanými souvislostmi a dostává impulzy pro další přemýšlení. Musím přiznat, že i Václav Cílek mi pomáhá při tvorbě mých knih.