Jak by psal Charles Dickens, kdyby žil dnes a měl před sebou monitor? Jeden vynikající bohemista ze Zdic (Vladimír Novotný) mi říkal, že stejně. Jak to? „To, co děláš na počítači, to bys nakonec ručně prováděl stejně.“ Nebo přece existuje rozdíl?
Pravděpodobně časový. Rok psaní by možná s počítačem nemusel být celý rok. Hm, to nemusel, ale háček tu stejně bude.
Psychický. Chtěl by snad autor Olivera Twista vážně psát rychle jako Emerson Fittipaldi. Nebo ještě rychleji? Dickens by si to možná nepřál. Nebo by to ani nedokázal. Jednoduše psal tak, jak přemýšlel. I když… Úplně jednoduché to nebude a Truman Capote vtipně píše:
„Thackeray je dobrý spisovatel a Flaubert velký umělec. Trollope je dobrý spisovatel a Dickens velký umělec. Colette je dobrá spisovatelka a Proust velký umělec. Katherine Anne Porterová byla vynikající, skutečně byla výjimečně dobrá spisovatelka, a Willa Cartherová byla umělkyně. Ale zrovna mě nenapadá nikdo,“ vtipkuje Capote, aniž by myslel sebe, „o kom bych dneska mohl říct, že je velký umělec.“
To řekl svému „zpovědníku“ Lawrenci Grobelovi ještě před nástupem počítačového věku a „počítačového“ psaní, ale to nevadí a pochybujete se mnou, že modernější technologie vygenerovaly větší počty „umělců“. Pokud by to byla pravda, měli bychom jich stáda. Nové technologie jsou čímsi fascinující a obdivuji je, ale možná nakonec nevykonstruují víc…
Možná ani ne víc paní Porterových, přičemž Katherine Anne Porterová (dodejme) žila v letech 1890-1980 a vedle povídek napsala román Loď bláznů (třikrát ji nominovali na Nobelovu cenu za literaturu).
Tím spíš technologie „nenasekají“ ani vyšší množství „vynikajích, skutečně vynikajích“ spisovatelů. Klávesnice DELETE sice skýtá výhodu, ale spisovatele nevytvoří, a někomu to bude znít až rasisticky, ale často se jako velikán-autor už prostě musíte narodit.
Charles John Huffam Dickens (1812-1870) sice neměl před napsáním Davida Copperfielda přímo porodní křeče, nicméně takřka jako pomatenec z Bedlamu (londýnský blázinec) se riskantně prodírá (jako bych jej viděl) nejpodivnějšími místy tehdejšího nočního Londýna a jeho zatím beztvarý román mu představuje totální duševní břemeno, s kterým se přes den zamyká v pracovně. Ale vyčkával, váhal, možná si dokonce zoufal, dlouho neuměl začít.
Proč? Protože ještě nebyly počítače? To je samozřejmě nesmysl.
V nějaké science fiction z prostředí Dickensova „století páry“ to jednou bude důvod, ale britský spisovatel a kritik Peter Ackroyd (*1949) to vnímá jinak, soudně. A uvádí, že se Dickens jednou komusi svěřil s tím, že nikdy nezačal dřív, než měl příběh vymyšlený „do posledního detailu“.
Řekne se - samozřejmě - ledacos, a sice to velmistr vyslovit mohl, ale jiná už pohádka bude, že detaily, daleko dopředu upředené, směly během psaní měnit vzhled, orientace i polohu. A Dickens psal především instinktivně. Do náruče nabíral nejen svět, nýbrž kilotuny svobody. S ním. O svobodu se vždycky bál.
Z jedné strany měl obrovskou, závisti hodnou kontrolu nad vlastním příběhem (Alexandre Dumas ji měl samozřejmě také), ale vlastní vyprávění ho paradoxně ovládalo jako žáka a jaksi krystalizovalo i bez Charlesova vědomí a jeho vůle.
Dickens byl čímsi vyšším dosazený článek do srdce stínů, kterým říkáme svět, ale tento svět představoval POUHÉ stíny proti jeho románům. Jimi žil. Uvnitř nich. A před niterným zrakem sice viděl prokreslené scény, ale myšlenku neuvidíte, takže mu ji vize každou chvíli přebily esem děje. Musel se tomu bránit, což dělal, a nikdy nechtěl klesat pod svou úroveň, jíž si byl vědom.
Dickens žil ve městě stvořeném z vlastní fantazie, i když ta ho neovládala, a nejstarší jeho syn tvrdil, že byl otec „systematičtější a pořádnější“ než kterýkoli úředník.
V osm ráno se trochu najedl, mezi devátou a druhou se ukrýval v tiché pracovně (ale Marcel Proust ji měl, jak víme, izolovanou lépe), ve 14. 00 vstal i od rozepsané věty a další tři hodiny prostě bloudil metropolí. Klidně po periférii. Tenkrát byl samozřejmě Londýn menší.
V šest jedl, už se nebránil přátelům, rodině; ale o půlnoci prostě usnul a nazítří v devět (a obyčejně po sprše, což nebylo dobově typické) pokračoval v onom tichu v Našem společném příteli, nebo v jiném románu.
Mezitím tvořil povídky, reportáže - a za pět hodin mezi devátou a druhou napsal dva tisíce, někdy dokonce čtyři tisíce slov. To se Dickensovi dařilo taky díky tomu, že svedl zachycovat něco nebeského, čemu zkratkou říkejme ZÁPAL.
Někdo řekl, že umění psát spočívá v tom, že poznáte, co vynechat. To bude pravda a Dickens je dobrý příklad.
Je doloženo, že dbal instinktivně na to, čemu říkal „neutuchající proces zavrhování“, takže neustále brutálně likvidoval houfy a stáda nespoutaných představ, které na něj dotíraly jako osazenstvo pekel. Možná to osazenstvo pekel nebylo, jenže on tam onu neupoutanost odkazoval. Mocí soudce.
Máte vždycky různé možnosti a lidi jsou tací, že si každý neumí vybrat možnost sobě ideální. Charles Dickens to ale velmi pravděpodobně brilantně zvládal a každopádně při psaní nijak britsky nepotlačoval city. Doloženo je, že při psaní plakal, smál se… a že se to mohlo střídat. Šel se svými figurami stejným krokem a Peter Ackroyd píše:
„Ti, kdo se zajímají o celkový tvar jeho prózy (nemusí se jednat jenom o kritiky a badatele), si jednoduše všimnou, jak dokonce i ty nejprostší pasáže zapadají do složité rytmické struktury.“
Taky během dokončování knihy byl stejně rozrušený jako před začátkem a prý opět bloudil uličkami. Zasmušilý elegán. Čekalo ho loučení, chápal, že přijde, a pamatoval si, jaké to bylo. Ale nejednalo se jenom o to, že přijde se slovy THE END o imaginární kamarády, své hrdiny, Dickens vždycky ztrácel i část sebe.
Ta odumřela. Pokaždé. Ale je to pro nás lepší, než aby „chcípla“ počítačová jednotka a - nic nezálohující - Dickens, vyvržený ze sobě vlastní reality do našich „světa-stínů“, spáchal v zoufalství sebevraždu.
Dickens napsal i jeden z nejlepších duchařských hororů všech dob. Hlídače:
The Signalman - Charles Dickens BBC GHOST STORY FOR CHRISTMAS 1976
