Druhý svazek pokračuje v ediční řadě Korespondence Jakuba Demla (1878 – 1961), která chce zpřístupnit některé dosud nevydané soubory básníkových dopisů. Dochovaly se jich tisíce desítkám adresátů. Potvrzují těsné spojení Demlova díla a života, ale také vyvracejí představu, že vše, co zažil, vepsal do svého díla nebo že vše, co sepsal, také publikoval.
Tento soubor má také zásadní význam pro poznání Demlova díla, jeho literárních i duchovních zdrojů, a pro pochopení jeho životních podmínek v době, kdy začal zveřejňovat vlastní knihy (mj. v roce 1907 Homilie a básnickou prvotinu Notantur Lumina) a zároveň se pro svou spisovatelskou i vydavatelskou práci dostával do stále ostřejších sporů s církevními nadřízenými. Spolu s básníkovými dopisy Josefu Ševčíkovi a s dosud nezveřejněnými dopisy Josefu Florianovi a Vladimíru Evermodu Balcárkovi a dalšími, méně početnými soubory listů tvoří korespondence s Fenclem dokumentární doprovod k Demlovým textům, jako jsou deníkové knihy Rosnička a Domů (1912 a 1913) či kniha dopisů Do lepších dob (1927).
Dochovaný soubor Demlových dopisů Matěji Fenclovi patří – navzdory zjevné neúplnosti – v básníkově životní korespondenci k nejpočetnějším a nejsouvislejším: obsahuje 98 listů z let 1905 – 1912, Fenclových dopisů se dochovalo 12 – šest z roku 1906, další z let 1912 – 1938 (podrobnější údaje viz přiložený soupis dopisů). Rukopisy jsou uloženy v Literárním archivu Památníku národního písemnictví a v olomoucké pobočce Zemského archivu v Opavě. Několik listů je známo jen z opisů, které vyšly ve sbornících Studia či v knize Rosnička. Po životních a profesních osudech Matěje Fencla jsme dále pátrali v archivních dokumentech (například ve farních kronikách), uložených např. v Muzeu v Uhříněvsi a ve Státním oblastním archivu Praha-východ. Z nich také čerpáme v doprovodných textech k edici.
Korespondence | Jakub Deml | K vydání připravila, doprovodné texty, vysvětlivky a ediční poznámky napsala, bibliografii Matěje Fencla sestavila a cizojazyčné pasáže přeložila Šárka Kořínková / Předmluva Daniela Iwashita. Redakce Daniela Iwashita a Iva Mrázková / Kresby Jakub Deml. Portrét na obálce a frontispis Pavel Reisenauer. Obálka Miloslav Moucha.
www.dauphin.cz
Jakub Deml (20. 8. 1878 Tasov – 10. 2. 1961 Třebíč)
Básník a katolický kněz. Autor zhruba stovky knih, z nichž některé patří k základním dílům moderní české literatury. Jeho prózy Hrad Smrti (1912) a Tanec Smrti (1914) inspirovaly české surrealisty novým ztvárněním snu. K nejznámějším Demlovým knihám patří lyrické apostrofy květin Moji přátelé (1913), šestadvacet svazků básnického dokumentu Šlépěje (1917 – 1941) či Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1931) a Zapomenuté světlo (1934). Jedinečným rysem Demlova psaní je vzájemné propojení knih, z nichž postupně vzniká živý a dramatický celek.
Po absolvování brněnského bohosloveckého semináře byl Jakub Deml v roce 1902 vysvěcen na kněze. V duchovní správě působil velmi krátce a pro konflikty s brněnskou konzistoří byl už v roce 1911 zbaven kněžských povinností a později předčasně penzionován. Krátce před první světovou válkou nesměl kvůli údajně pohoršlivému životu pobývat na venkově a vrátil se tam až po krátkém intermezzu v Praze. V roce 1922 si postavil dům v rodném Tasově, kde žil až do smrti.
V období, do něhož spadají dopisy shrnuté v této knize, byl Jakub Deml jedním z nejoddanějších spolupracovníků Josefa Floriana při vydávání edice Studium. V téže době debutoval knihou Slovo k Otčenáši Františka Bílka (1904) a básnickou knihou Notantur Lumina (1907). V době návratů do Babic se rovněž odehrála řada událostí, jež daly vzniknout Demlovým prvním deníkově-dokumentárním knihám Rosnička (1912), Domů (1913) a Pro budoucí poutníky a poutnice (1913).
Korespondenci Jakuba Demla vydává nakladatelství Dauphin
https://www.dauphin.cz/search.html?searchstr=deml
Matěj Fencl
(19. 2. 1877 Bílov – 6. 1. 1949 Uhříněves)
Katolický kněz a překladatel. Po složení maturity na reálném gymnáziu v Příbrami nastoupil na podzim 1898 v Praze na českou Teologickou fakultu Karlo-Ferdinandovy uni-
verzity. V roce 1902 byl v Chrámu sv. Víta vysvěcen na kněze a vstoupil do duchovní služby. Po prvních kaplanských působištích v severozápadních a západních Čechách přišel v roce 1907 do Uhříněvsi u Prahy, kde vykonával duchovní správu až do své smrti v roce 1949. Dlouhá léta byl pouze kaplanem, až v roce 1940 se po úmrtí svého předchůdce stal uhříněveským děkanem. Řada pochval, které mu v průběhu let udělili jeho nadřízení, svědčí o tom, že svou službu konal zodpovědně a pečlivě.
V prvních letech kaplanské služby navázal Matěj Fencl kontakty s Josefem Florianem a jeho staroříšským vydavatelstvím, seznámil se s Jakubem Demlem a stal se jeho „korespondenčním“ přítelem. Díky tomu zesílil Fenclův zájem o literaturu a začala jeho překladatelská spolupráce s Florianovou ediční řadou Studium. Jakub Deml a Josef Florian jej také nasměrovali k jeho životnímu úkolu – překladu díla německé mystičky Anny Kateřiny Emmerichové, jemuž se pak věnoval přes dvacet let.
