Pátý svazek edice Korespondence poprvé představuje rozsáhlý rukopis Jakuba Demla z let 1950–1951, kdy jeho práce nesměly vycházet. Ztvárnil v něm své svědectví o Josefu Florianovi i vzpomínky na vlastní životní cestu kněze, básníka a vydavatele od počátku 20. století do jeho poloviny.
Hudebně vystavěná memoárová próza obsahuje několik Florianových listů a v závěru se proměňuje v dopis, v němž Deml Florianovi deset let po jeho smrti odpovídá. Uzavírá tak předchozí početnou vzájemnou korespondenci z let 1903–1935, obsahující stovky listů, jež na vydání zatím čekají.
Vzpomínky rovněž završují deníkovou a životopisnou linii básníkova knižního díla a spolu s jeho Podzimním snem představují vrcholný, dosud však zcela neznámý text českého písemnictví počátku padesátých let.
Vydavatel a překladatel Josef Florian patřil spolu s básníkem Otokarem Březinou a sochařem Františkem Bílkem k osobnostem, které nejvýrazněji zasáhly do Demlova života a inspirovaly jeho dílo.
Jakub Deml jako spisovatel, překladatel, redaktor a organizátor úzce spolupracoval s Josefem Florianem na první staroříšské ediční řadě Studium (1904‒1911) až do jejího zákazu a vzájemné roztržky. Podruhé spolu korespondovali ve dvacátých letech do poloviny let třicátých. Od jejich seznámení v roce 1903 až do básníkovy smrti prochází Josef Florian mnoha dalšími Demlovými dopisy, od roku 1912 též řadou jeho knih. Ale až v Sedm let jsem u vás sloužil se stal ústřední postavou celé knihy.
V četných odbočkách vzpomínek vystupují další lidé, mezi nimi adresáti jeho dopisů a postavy jeho díla:
kromě Otokara Březiny a Františka Bílka k nim patří Josef Polák, Karel Dostál-Lutinov, Alois Hlavinka, Josef Ševčík, S. K. Neumann, Jaroslav Durych, T. G. Masaryk, Pavla Kytlicová – a v neposlední řadě blízcí spolupracovníci staroříšského nakladatelství Antonín Ludvík Stříž, Otto Albert Tichý, Ludvík Vrána a celá Florianova rodina.
Jakub Demel. Korespondence / Kresby Jakub Deml / Ediční řada: Jakub Deml: Korespondence / vydal Dauphin, 2015
JOSEF FLORIAN / (9. 2. 1873 Stará Říše – 29. 12. 1941 Stará Říše)
Vydavatel a překladatel. Vystudoval reálku v Telči, techniku a filozofickou fakultu v Praze. Od poloviny devadesátých let spolupracoval s okruhem Katolické moderny. V letech 1898 až 1900 byl profesorem na náchodské reálce. Učitelskou dráhu rázně ukončil, vrátil se do svého rodiště, začal překládat díla Léona Bloye a stal se samostatným vydavatelem. V roce 1902 se oženil s Františkou Stehlíkovou, v letech 1903 až 1927 se jim narodilo dvanáct dětí.
Po několika sešitech řady Knihy a exegeze vydával Florian knižní a sborníkovou edici Studium (1904–1911), na níž se jako překladatel, autor, redaktor i organizátor od počátku výrazně podílel Jakub Deml. Zpřístupňovali zde podstatné papežské dokumenty Pia X., svědectví o lasalettském zjevení, díla středověkých mystiků i soudobých světových, především francouzských spisovatelů a náboženských myslitelů. Kolem edice se postupně soustředil okruh čtenářů, podporovatelů a spolupracovníků – kněží, spisovatelů, překladatelů či výtvarníků. Studium v mnohém oponovalo představitelům brněnské diecéze. Po zákazu Studia a rozchodu s Demlem Florian v roce 1911 nakrátko přemístil vydavatelství do Velké a Osvětiman, roku 1913 se natrvalo usadil ve Staré Říši. Od roku 1912 vydával se spolupracovníky knižnice Dobré dílo a Kurs, edici a sborníky Nova et Vetera, od roku 1926 sborník Archy. Tyto i další staroříšské publikace objevily mnoho českých či zahraničních myslitelů, spisovatelů a výtvarníků, vytvořily svébytnou kulturní enklávu a inspirují nekonformní české umělce i vydavatele dodnes.
Jakub Deml (20. 8. 1878 Tasov – 10. 2. 1961 Třebíč)
Básník a katolický kněz. Autor zhruba stovky knih, z nichž některé patří k základním dílům moderní české literatury. Jeho prózy Hrad Smrti (1912) a Tanec Smrti (1914) inspirovaly české surrealisty novým ztvárněním snu. K nejznámějším Demlovým knihám patří lyrické apostrofy květin Moji přátelé (1913), šestadvacet svazků básnického dokumentu Šlépěje (1917 – 1941) či Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1931) a Zapomenuté světlo (1934). Jedinečným rysem Demlova psaní je vzájemné propojení knih, z nichž postupně vzniká živý a dramatický celek.
Po absolvování brněnského bohosloveckého semináře byl Jakub Deml v roce 1902 vysvěcen na kněze. V duchovní správě působil velmi krátce a pro konflikty s brněnskou konzistoří byl už v roce 1911 zbaven kněžských povinností a později předčasně penzionován. Krátce před první světovou válkou nesměl kvůli údajně pohoršlivému životu pobývat na venkově a vrátil se tam až po krátkém intermezzu v Praze. V roce 1922 si postavil dům v rodném Tasově, kde žil až do smrti.
V období, do něhož spadají dopisy shrnuté v této knize, byl Jakub Deml jedním z nejoddanějších spolupracovníků Josefa Floriana při vydávání edice Studium. V téže době debutoval knihou Slovo k Otčenáši Františka Bílka (1904) a básnickou knihou Notantur Lumina (1907). V době návratů do Babic se rovněž odehrála řada událostí, jež daly vzniknout Demlovým prvním deníkově-dokumentárním knihám Rosnička (1912), Domů (1913) a Pro budoucí poutníky a poutnice (1913).
Korespondenci Jakuba Demla vydává nakladatelství Dauphin
https://www.dauphin.cz/search.html?searchstr=deml
V témž roce 1904 jsem ponejprv uviděl skutečného revolucionáře. Neměl oholený krk. Neměl měkké, běloučké ruce. Bylo mu právě třicet let. (…) Oči jeho byly ohnivé a dívaly se skrz vás tak daleko, že jste tomu nemohli rozumět. Tak se dívají i oči blázna. (…) Tento žebrák a blázen byl Josef Florian.
(Jakub Deml: Sedm let jsem u vás sloužil)
Aniž jsem tušil, bylo to setkání rozhodující o celém mém životě až za hrob.
Věděl to Josef Florian?
Snad to věděla má nebožka matka.
Celý můj život se obrátil naruby.
