Básník, katolický kněz a tvůrce díla, které nemá v české literatuře obdoby nejen svou celistvostí a rozsahem, ale také původností, silou slova, intenzitou obrazů, rozmanitostí forem, humorem a svobodou. Tento básník je navštěvován všemi zázraky, zázrakem levitace, zázrakem fatamorgány, zázrakem transsubstance, zázrakem materializace... Kolik je přechodů mezi tmou a světlem, tolik přechodů je v díle Jakuba Demla mezi Tancem smrti a Mými přáteli.
Co s estetikou, ideologií a poetikou před jeho dílem! Stejně všecky fráze: Deml mystik, Deml katolicista, Deml polemik neobrážejí nic z podoby tohoto básníka, kterého neučinily katolíkem hodiny náboženství či teologické studium, ale angelus jeho kraje, kaplička se sochou Panny Marie a modré bezoblačné večery, kterého neučinil ,mystikem’ středověk, nýbrž dar viděti lilii a labuť na jednom stonku, a jenž ,nepolemizuje’ z potřeby přesvědčovati své nepřátele, nýbrž z bolesti a smutku, tak lidského... Co s literární historií, estetikou, kritikou! Jean Arthur Rimbaud se nikdy nedověděl o své slávě. A přece každý básník přes potlesk i mlčení zná velikost své slávy.
Vítězslav Nezval v roce 1928 ve stati „Kapka inkoustu“
Spisovatel, vydavatel, překladatel a editor, který svým pojetím živého slova, knihy jako daru a díla jako jediné souvislé knihy života usiloval vytvořit společenství přátel a čtenářů, ale zároveň se tím vždy vyřazoval z „dobré společnosti“ obecně přijatelných literátů.
Deml není veden v seznamu oficiálních básníků českých; veřejnost literární, až na několik zasvěcenců, neví o něm. A přece jest básník mnohem větší a opravdovější než nejeden, jehož jméno tiskne se několikrát měsíčně v novinách. Stačí přečísti několik stránek z něho, abys poznal, že má svůj výraz, silný i jemný zároveň, své duševní zkušenosti, svou vnitřní optiku a melodiku; že rty jeho posvětil uhlík bolesti a slovo jeho řeřaví jím posud; že tvoří si formu svou z vnitřní nutnosti a že co tísní se v jeho slově, jsou duševní dálky zabrané výbojcem, jehož paže má ve svých chvílích zoufalou odvahu své jedinečné teskné sudby.
Deml zná smutnou alchymii bolesti, muky a strázně duševní, a jako jiní světlo, rozkládá on v prisma tmu. V těch chvílích zjevuje cosi ze „zkušenosti druhého zraku“, abych užil slova Březinova, čeho nedovede zapomenouti ten, kdo pochopil; v těch chvílích při vší své fragmentárnosti nebo někde snad i mlžnosti jest opravdový a ryzí básník; v těch chvílích může mnohému a mnohému učiti se od něho oficiální poesie česká, propadlá ve své většině tak žalostným bludům a klamům hmotařským a churavící těžce v samém svém kořeni. Jeho dvě knížky daly mně něco, co vzpouzí se etiketě a jménu, ale není proto méně skutečné: naopak, jest to co nejbližší duchové skutečnosti samé.
F. X. Šalda v roce 1913 ve stati „Jakuba Demla Hrad Smrti a Moji přátelé“
Inspirátor a zakladatelská osobnost moderní české literatury – z jeho poezie i snových textů vyšla česká básnická avantgarda dvacátých a třicátých let, na jeho dokumentární a svědecké texty navázala mnohá podstatná díla deníkové a dopisové prózy 20. století; k Demlovi se přihlásili mj. Vítězslav Nezval, Vladimír Holan i Jan Zahradníček, Jiří Kolář i Bohumil Hrabal, Ivan Diviš, Josef Jedlička i Jan Zábrana, ze současných autorů k němu odkazují ve svých dílech například Ivan Wernisch, Ludvík Vaculík či Emil Hakl.
„Že jsem se až po uši zamiloval do Jakuba Demla, to pochopí každý, kdo si přečte první stránku Zapomenutého světla. Čtenář neodtrhne oči dříve, dokud nedočte; a potom si strašlivě vzdychne. Ale tisíckrát strašlivěji si vzdychne ten, kdo se pokouší psát prózu, vzdychne zdravou žárlivostí nad neopakovatelností Zapomenutého světla, ve kterém Deml na tak malých plochách dovede rozpoutat skoro všechny formy psaní, od anekdoty k vnitřnímu monologu, od naturalismu k pomněnkově modré lyrice mariánského kultu...“
Bohumil Hrabal v roce 1967 v knize Bohumil Hrabal uvádí... výbor z české prózy
Ústřední postava vlastního díla, které v rozmanitých slovesných formách tvoří celoživotní a souvislý „román duše“ na pokračování, jímž procházejí desítky dalších reálných postav – mezi nimi i řada osobností českého literárního, kulturního a společenského života, ale i řada lidí z Demlova nejbližšího okolí, které takto zvěčnil.
„V čem tkví ,heroismus‘ hrdiny Demlova románu duše? Především v tom, že se pokouší do svého díla zahrnout vše, každou událost svého života, ať je to setkání s člověkem, s věcí, květinou. ,Ani jedna věc, která přichází pod naši ruku, ať nezůstane bez odpovědi‘ (Notantur Lumina), a úsilí dát odpověď na každou věc, byť sebenepatrnější, v ní vytváří tajemství jejího náhlého zrození před našima očima...“
Vladimír Binar v roce 1971, v předmluvě „Neznámé arcidílo Jakuba Demla“ k výboru TasovRodák z Tasova u Velkého Meziříčí, kam situoval většinu svých knih a kde se ve 20. letech po letitém putování po různých místech Českomoravské vysočiny usadil a žil tam až do smrti – Tasov v jeho pojetí však není uzavřenou lokalitou na okraji dění, v jeho básnickém vidění se rodný kraj proměňuje ve středobod veškerého lidského i přírodního života a dějin.
„Smysl Demlova díla je univerzální, i když vychází především z českomoravských podmínek a reálií. Bylo by bezpředmětné Demla zařazovat po bok světově proslulých jmen, protože by to v žádném případě jeho dílo ani neosvětlilo, ani nedefinovalo. Deml musí být světové literatuře představen v celé své komplexní povaze.“
Joseph Normon Rostinsky, autor anglicky psané monografie o Jakubu Demlovi (1981), v roce 2008 v rozhovoru pro týdeník A2
Kritik českého duchovního, společenského a politického života i jeho konkrétních představitelů a ideologů – proto bylo jeho dílo většinou odmítáno, cenzurováno nebo umlčováno, po desetiletí komunistické nesvobody se vyřazovalo z oficiálních knihoven i české literatury, nezmiňovalo se ve slovnících ani učebnicích, čtenářům je dodnes přístupno jen zčásti, a právě pro nedostupnost a neznalost převažují výběrové, ideologické, přejaté a nekriticky opakované soudy o tomto díle.
„Deml přežil všechny katastrofy 20. století. Lze se od něj naučit, že se ve společnosti nemusíme účastnit věcí, které odmítáme a které zraňují naše lidské přesvědčení. Proto je život tohoto hádavce tak důležitý pro naši společnost, v níž víc a víc lidí ztrácí cit pro to, co je dobré a co špatné. (...) U Demla se hromadí všechna tabu české kultury: katolicismus za monarchie, husitská Církev československá a protihabsburské hnutí, náboženský fundamentalismus a demokratické spory o pravdu, křesťanství ve smyslu apoštola Pavla a antijudaismus, socialistické ideologie a komunistický GULAG, autorita a svodoba každého člověka, materialismus konzumního společnosti a metafyzika. Krátce řečeno: Česká republika se asi s těmito bolestmi ještě sama nevyrovnala, a proto není připravená vydat Demlovo dílo celé. Deml je dodnes u ledu, protože mnoho lidí má v hlavách socialistickou propagandu. Věřím ale, že mladá generace bude mít nestranný pohled, že rozliší věci esteticky hodnotné od méně hodnotných a že sama Demlovy názory prozkoumá.“
Alexander Wöll, německý slavista, autor monografie o Jakubu Demlovi (2006), v roce 2008 v rozhovoru pro týdeník A2
Spisy Jakuba Demla, které vycházejí v nakladatelství Dauphin: https://www.dauphin.cz/vydano_deml.html
Rozvrh Díla Jakuba Demla v edici Bedřicha Fučíka a Vladimíra Binara
Záštitu nad tímto projektem převzal pan Jiří Gruša, prezident mezinárodního PEN klubu a ředitel Diplomatische Akademie Wiena
l. Moji přátelé – Praha 1980, 370 s.
První světla – Miriam – Nebe se jiskří mlékem – Moji přátelé
2. Můj očistec – Praha 1981, 334 s.
Hrad smrti – Tanec smrti – Vražda
3. Domů – Praha 1982, 534 s.
Do lepších dob – Domů – Rosnička – Pro budoucí poutníky a poutnice
4. Tajemná loď – Praha 1983, 284 s.
Verše české – Jediná naděje – Stařec před jeslemi
5. Mohyla – Praha 1982, 456 s.
Pozdrav Tasova – Tepna – Mohyla – Velebný pán – Bratr Antonín – Bratr Josef – Marta
– Hlas mluví k Slovu
6. Oltář v poli – Praha 1978, 470 s.
Šlépěje 1–9 – Sokolská čítanka – Sestrám
7. Tepna – Praha 1978, 502 s.
Audiatur et altera pars – Tepna – Šlépěje 10–20 – Pamětní kniha městečka Tasova
– Smrt Pavly Kytlicové
8. Není dálky – Praha 1978, 518 s.
Jak jsme se loučili – Památný den v Kuksu – Slovo k přátelům – Šlépěje 21–26
9. Česno – Praha 1983, 452 s.
Z mého okovu – Česno – Srdcem jsme viděli – Pouť na Sv. Horu
10. Zapomenuté světlo – Praha 1979, 434 s.
Život, jak já jej vidím – Zapomenuté světlo – Písně vojína šílence – Zvenku nebylo
by se čeho bát – Princezna – Žito svatého Josefa – Cesta k jihu – Pohádka – Jugo
– Rodný kraj
11. Bílek a Jenewein – Praha 1983, 483 s.
Slovo k Otčenáši Fr. Bílka – Dílo Felixe Jeneweina
12
12. Mé svědectví o Otokaru Březinovi – Praha 1983, 666 s.
13. Chléb a slovo – Praha 1983, 650 s.
Cena daru – Březina a další – Bílek a další – Exegeze – Katolický sen – Chléb a slovo
14. Slovo k přátelům
Výbor z korespondence – zatím existuje pouze rukopisný rozvrh a dílčí strojopisy či
elektronické opisy jednotlivých korespondencí
15.Carissime, kde se touláte. Dopisy Jakuba Demla Ševčíkovi do Babic
