Třetího února 1997 byl den, kdy skočil spisovatel Bohumil Hrabal (1914 – 1997) do nenávratna. V roce 1990 začaly poprvé vycházet jeho texty bez různých cenzorských zásahů.
Doba byla hektická a tyto zápisky velmi dobře mapují naši společnost a nejen ji.
Knížka vyšla díky pochopení a účasti Společnosti Bohumila Hrabala a obsahuje texty Kouzelná flétna, Potopená katedrála, ještě nedokončené Dopisy Dubence, Veřejná sebevražda, Několik vět, Třínohy kůň na dostihové dráze, Greyhound story, Bílý koníček, Listopadový uragán, Živoucí řetězy, Na doraz v redakci Karla Dostála.
Ozvaly se tenkrát velmi kritické hlasy na hlavu spisovatele Hrabala, myslím však, že nastal čas, aby se tyto jeho pozdní prózy znovu četly a nově chápaly.
Listopadový uragán, vydala Tvorba ve vydavatelství Delta v roce 1990, tehdy v nákladu 150500 výtisků
Ukázka z knihy:
Bílý koníček
Milá Dubenko,
tak jsem už tady, v Novém Yorku. Já, teď Manhattanu syn, já Bohumil Hrabal, já kosmos z Libně, jsem tady, abych vzdal počest Walt Whitmanovi, tomu, který na konec svého života jezdil na kolečkové židli a ještě stačil naučit psát poezii toho mladého muže, který jej tlačil v tom královském básnickém křesle. Jsem tedy tady, přijel jsem z Washingtonu, z hlavního mésta. jehož ulice se rozbíhají periférií až na venkov, do údolí listnáčù, kde zurčí potùčky a přes ně leží skácené kmeny. aby každý viděl, jaký je konec nejen stromù. ale i věcí. Ted jsem v Novém Yorku a už jsem se vydal na Bowery a hned kousek dál na hlavní třídu, kde jsou banky bank, je to fantastické, tohle město, tady dětem ukazují, když se nebudou učit, jak skončí jako opilci umírající na ulici... a hned vedle je uložený kapitál Spokojených státù . . .
Tady jsem, Dubenko, se Zuzanou objel Hudsonský záliv a řeku . . . a byla mlha a mrakodrapy až po pás trčely v té něžné mlze a ta naše výletní loď plula podle břehù a zase . . . jak krásné jsou ty mrakodrapy, jak jsou uchvacující v tom pitoreskním seskupení, tam kde začíná mlha. tak tam už se v úřadech svítilo, to je nádhera, ty světla téměř tam, kde začíná nebe? A jaká je nádhera, když na březích je kolem dokola Manhattanu drátěný plot, takový pás kolem dokola Manhattanu, jistě pět, deset metrù. a tam se třpytí všechno to. co město už nepotřebuje. je to, jako by tohle udělal sám Kurt Schwitters, jako by spolupracoval Robert Rauschenberg... a tam v tom zmatení mrtvých a odhozených věcí slizkými břichy se smykají krysy . . .
a kluci tam mají eldorádo mezi křovisky a roštím, tam je jejich království . . .
jejich, ale i moje, já jsem miloval jako kluk všechny ty zmola a všechny ty skládky odpadù za svatým Vojtěchem, kam se vyváželo všechno to, co už lidé nepotřebovali, co se nehodilo, vyšlo z módy . . . co umřelo . . .
A na třídách a ulicích, co jezdí těch krásných limuzín s dámskými koleny na zadním sedadle, co to je krásy, ta americká auta a ti řidiči, kteří nejezdí podle předpisù, ale z oka do oka, na křižovatkách rozhodují jen bystré oči, křižovatky se třpytí jen bystrýma očima, teprve když řidič najde souhlas v očích toho, kdo z boku na křižovatku přijíždí, tak teprve pokračuje v jízdě po té své hlavní . . . a na periférii, jaká to krása, Dubenko, hřbitovy aut, presovaná auta, která už dosloužila, už zestárla a vyšla z módy . . .
Vlastně nejen ten Nový York, ale i každé město na světě je konfrontací života a smrti, porodnic a pohřebních ústavù . . . ale tady v Novém Yorku tenhle rytmus života a smrti bije přímo do očí . . .
xxx
Já, herec Honza Tříska, vypovídám o tom, jak jsem se dostal do Spojených států… doma jsem byl herec a říkali o mně, že jsem jeden z těch dvaceti… ale můj kamarád byl Václav Havel, kamarádili jsme spolu od dětství… Sternenfreudschaft… a přišel čas po tom roce šedesát osm… a přišli na mně, že můžu hrát, když budu chtít, i v Národním divadle… tak mi vyšetřovali příslušníci tajné policie… a jak to, že jsem jel za Havlem do Vlčice u Trutnova? A já jsem řekl, to je můj kamarád! A zase blátíčko, a co dělá vaše paní a vaše děti… A zase: Jak to, že jezdíte do Vlčice u Trutnova? Povídám, ale to je můj kamarád, přeci! A oni na to, že jsem herec, že takové návštěv nejsou žádoucí… ale já povídám, ale to je můj kamarád… A fízlové zase, a co vaše paní, zdráva? A vaše holčičky, taky zdrávy? A jednou budou chtít i studovat, ale co vy, vy jezdíte za Václavem Havlem… Ale já povídám, ale kruci, už jsem vám to řekl předloni, to je můj kamarád, můj Václav Havel, kamarád od klukovských let… a pak leta ticho, a pak jsem už nesměl hrát v Praze a už jsem dojížděl hrát do Bratislavy… a potom zase… A co dělá vaše paní a vaše děti? Jsou zdrávy? A hele, pane Tříska, tak v pondělí se hlaste, máte povolení od nás, můžete hrát, a vy hrát budete, v Národním divadle, ale… a já povídám, co ale? A oni, fízlové… ale když jezdíte za svým kamarádem do Vlčice u Trutnova, tak my čas od času se optáme, nic moc, kdo tam jezdí, o čem se hovoří a tak… A já povídám, tak, tak to hrát v tom Národním divadle nebudu, protože nemůžu, protože Václav Havel je můj kamarád od dětství… Pan Gibian takhle útržky překládal a Švýcarka Zuzanka řekla a vytáhla si sukni nad koleno: Ať jdou do prdele!.. A pan Gibian pokračoval… A tak sem jednou jednou zametal sníh tam v Sibeliově ulici a zahodil jsem koště a povídám: Do prdele a už toho mám dost. A od té doby jsem přemýšlel… a pak to bylo, jeli jsme na Kypr a hned ten den jsem ujel s mojí rodinou do Athén… tak tak, už tam na mne byl zatykač, ale důstojník řeckého vojska mi nabídnul letadlo a tak jsem žil v Athénách skoro půl roku, bez dokladů, jen tak…A Dubenko, já jsem byl při tom a moje Pipsi, jeli jsme s panem Třískou a jeho rodinou letadlem, to bylo cirátů, než pana Třísku pustili, vedoucí čtvrtého, kulturního oddělení ÚV, pan Müller řekl nakonec… Tak si, pane Tříska, jeďte na ten Kypr, ale já vám na očích vidím, že tam zůstanete… a tak jsem tu zpověď doplnil, povídám… Potkal jsem vedoucí knihovny na Žižkově, spráskla ruce… Pane Hrabale, já jsem v Athénách potkala Jana Třísku, ukázal mi, kde bydlí, ve sklepě, byla tam zakrvácená deka… tam Třískovi čekali na vstup do Spojených států… Dubenko, tady vidíte, jaké to je trápení, jaká hrůza je být ve své vlasti, udávat svoje kamarády… Proto pan Tříska je v Los Angeles, on, který byl tady doma král, kam přišel, tam jej lidé zdravili, protože byl herec jednička, tak než by zradil, tak raději je tam hercem, vydělává si, mají jej rádi, ale ty nejvyšší úlohy, které hrál doma, ty v Americe nedostává…
V pátek, dne 8. prosince 89, v Kersku.
